V případě bubeníka by se zdálo logické napsat: jak udával rytmus. Sean Baxter ovšem na svou soupravu a všechno přídavné harampádí skutečně spíše kouzlil roztodivné zvuky, které byly všeobjímající opěrkou i infrastrukturou. On sám to nazýval texturou. Od 16. března letošního roku je ovšem součástí textury celkového všehomíra. V lednu přitom oslavil teprve abrahámoviny.
Snad nejvýrazněji se jeho texturní hra projevovala v rámci tria, které sdílel s geniálním hráčem na preparovanou kytaru Davem Brownem a mistrem preparovaného piana Anthonym Paterasem. To loni de facto rekapitulovalo svou tvorbu výběrem z dosud nevydaných archivních a živých nahrávek pod názvem Bern . Melbourne . Milan. Ten sice není řazen chronologicky, ale pojďme ho zkoumat v časové posloupnosti.
Druhý disk otevírají dvě ukázky z vůbec první zkoušky tohoto melbournského seskupení z roku 2002 v Anthonyho rezidenci na McIlwraith Street, kde bylo umístěno pianino s odstraněnou čelní deskou, jehož leštěná černá fasáda ostře kontrastovala s kolekcí zvětralých šroubů a oxidovaných podložek, lepicích pásek a kousků dřeva pečlivě vložených mezi struny a ozvučnou desku. Také k preparování kytary a bicích bylo na dosah umístěno rozličné kovové a bambusové haraburdí, aby hudebníci mohli dynamicky proměňovat tradiční témbrové hranice svých nástrojů. To vše prý bylo fyzickou metaforou k tomu, co mělo nastat v hudbě. Skutečně máme ze záznamu pocit, že jde o jakési zkoušení zvuku a nejrůznějších texturních možností. Osahávání si něčeho neznámého, neidiomatická improvizace non plus ultra. Výhřez sonických chuchvalců a pilin naplňujících prostor zkušebny. První track je syrovější, absolutně spontánní a skutečně těžko uchopitelný. Druhý track je záznamem čtvrté části této vpravdě pokusnické seance a je tu znát určitý posun, jasnější strukturování a črty toho, co mělo trio produkovat – přes všudypřítomnou neopakovatelnost – v dalších letech. Seanova hra je slyšet nejvýrazněji, aniž by zastiňovala ostatní nástroje – ale sám Sean přiznal, že i pro něj je s odstupem času těžké odhalit, který nástroj vydává konkrétní zvuk a celkově charakterizuje tvorbu jejich souručenství jako meta-akustickou kolektivní artikulaci, kde se právě textura, spíš než harmonie, melodie a rytmus se stává převládajícím prvkem hudby.
Trio v letech 2004 až 2008 intenzivně koncertovalo a v roce 2006 vystoupilo i v Praze na festivalu Alternativa. Z téhož roku pochází i záznam z performance z anarchistického kulturního prostoru Dachstock Reitschule ve švýcarském Bernu, který tvoří druhou část prvního disku. Tady jsme svědky již vyzrálého, ale stále zcela bezprostředního přednesu P/B/B s dramatickým, úderným i běhavým pianem, do něhož se mísí chřestivá rozsypaná hra bicích i jejich následné drkotání a klokotání, místy až strojově minimalistické. Začátek posledního vstupu je osobitou cover-verzí skladby Pure Fucking Armageddon od norských deathmetalistů Mayhem, posléze se však vše rozvolní do jakési zvonivé a do jisté míry vyprázdněné nirvány.
Druhou částí druhého disku je milánský koncert v O’Artoteca v bohémské části města z listopadu 2008. Ještě předtím, než jsem si přečetl, že tenhle prostor je bývalá tovární hala, ihned jsem si při poslechu zaznamenal, že ústřední vstup zní jako akustický industriál (hraný ovšem na „normální“ nástroje) se vším hučením, klapotem strojů a zvukem motorů, evokující výrobní proces v tovární hale. Tomu ovšem předchází oťukávací intro s pointilistickou zvonkohrou a rozchřesťováním a temnými strunami kytary i piana – rozjímavé, fragmentárně členěné někdy až na separátní údery. Poslední kus pak postupuje od onoho vyťukávání až k zaplnění celého prostoru skrz sonickou dostředivost i odstředivost.
Po šestileté odmlce a pouze příležitostném účinkování se trio dalo znovu dohromady v roce 2017, aby nahrálo vystoupení v rámci koncertní série Inland v melbournském Kostele všech národů. Ten (jako jediný kompletní) celé 2CD otvírá. Působí vycizelovaněji než ostatní záznamy, ale ona vždy ad hoc uvolněnost a nedeterminovanost je tu stále znát. Všechno to šelestění, zvonivost přimknutá k pianu, rumplované klokotání, přitakávání, gonglení a další sonické multistruktury se tu rozvíjejí naplno. Zůstává perkusivní narace, ale je jakoby souladnější.
Součástí dvoudisku je také třicetistránková, částečně vzpomínková, radikální (to slovo je tam často používáno) muzikologicko-sociologicko-filozofická esej z pera Seana Baxtera, která se sice vrací k jednotlivým eventům, ale zároveň reflektuje improvizaci jako takovou, její kontradikci (i souvztažnost) s kompozicí, techniku a spojení s prostorem a hudbu vůbec. To je nesmírně poutavé a vzrušující čtení, z něhož uvádím krátkou ukázku:
“V jádru je improvizace akt vytváření něčeho v danou chvíli a extrapolování tohoto okamžiku, aby se rozšířila kognitivní superstruktura kolem toho, co je v podstatě spontánní – tím, že o tom přemýšlím, mluvím, píšu, dokumentuji, konzervuji, bráním nebo jinak kolonizuji srozumitelností – se zdá jako zrada jeho samotné podstaty , jako radikální porušení přísně řízeného prostoru, času a smyslového vnímání, které může existovat pouze zažíváním in situ. Pro mne jako improvizátora je lákavé zaujmout toto militantní postavení, přičemž samotné vyjádření nevyslovitelného je kompromisem. Ale improvizace je akt, který se odráží v dichotomii stázy a toku. Odhaluje metafyzické napětí mezi tím, co se děje a tím, co se stane. Je to spojnice pro současné vyjednávání minulosti, přítomnosti a budoucnosti v rhizomatickém a neustále se měnícím TEĎ. Improvizace není zdaleka „vyrobena na místě“, ale je spontánní navigací tréninku, kontextu, záměru a neznámého.”
PS: Veškerý výdělek z nově prodaných nosičů půjde do sbírky na uspořádání koncertu na Baxterovu počest, který se uskuteční, až to situace dovolí. Na jeho pohřeb bylo totiž připuštěno pouze deset lidí.
Pateras/Baxter/Brown: Bern . Melbourne . Milan
Immediata (https://immediata.bandcamp.com)