Jízda s Brigitte Fontaine.
Brigitte Fontaine v roce 2024 oslavila osmdesáté páté narozeniny a 1. listopadu vydala své dvacáté album Pick up, které bylo přijato s jednomyslným nadšením. Jedná se o nádhernou desku, která je kritikou řazena mezi pět jejích nejlepších – moderní, rockové, místy orientální s nádechem severoafrického stylu châabi, s texty plnými poezie. Jejím dosud posledním počinem je však single, hravý letní hit Merde à la Mer, který vyšel 23. 5. 2025. Nahrála ho společně s francouzským pop-rockovým zpěvákem a kytaristou Axelem Bauerem. Aktuálně se nechala slyšet, že má téměř hotové všechny písně pro budoucí album, na které by ráda pozvala trumpetistu Ibrahima Maaloufa a klasického pianistu Jeana-Efflama Bavouzeta.
Tuto zpěvačku by jeden rád nazval ikonou, ale to už zkusil moderátor televizní show a Brigitte Fontaine pohotově zareagovala: „Je suis pas une icon, je suis unique conne“ („Nejsem ikona, ale jedinečná coura“). Zařadit tedy Brigitte Fontaine je nesmírně těžké, protože se během svého tvorbou naplněného života v hudbě dotkla snad opravdu téměř všech žánrů a jakkoli to bude znít banálně, je na první poslech rozpoznatelná, ale zároveň se neopakuje. Stále experimentuje a se svým pevným písňovým základem míchá nejrůznější styly od rocku, elektroniky, free jazzu po folk, world music nebo avant-pop.
Když se redaktorka Radia France ptá, kdo je vlastně ta nezkrotná zpěvačka, prozaička, básnířka, textařka, divadelnice, dramaturgyně… Brigitte Fontaine odpovídá: „Jsem malá chudinka, která má strach. Ta dvou a půl letá holčička, která si na přebalu desky Pick up přikrývá rukama uši a křičí: ‚Mám strach, mám strach, mám strach.‘“
Narodila se 24. června roku 1938 ve francouzském Morlaix v Bretani. Na město, jemuž vévodí historický viadukt, vzpomíná s láskou jako na místo ideální pro děti – plné zahrad, kopců a roklin. Rodiče byli amatérskými divadelníky. V osmi a ve dvanácti letech s nimi hrála a od té doby věděla, že jednou bude psát a vystupovat v divadle. V sedmnácti letech odchází do Paříže. Tam byla obsazena do několika her v divadle Huchette, kde si mimo jiné zahrála ve hře Plešatá zpěvačka Eugèna Ionesca.
V roce 1963 se začala věnovat zpěvu a vystupovala na několika pařížských scénách, kde interpretovala své vlastní texty. Bylo ji možno potkat například ve slavném a stále oblíbeném kabaretním klubu podporujícím mladé hudebníky Trois Baudets na Montmartru, který ve druhé polovině čtyřicátých let založil producent Jacques Canetti. Ten v roce 1964 produkoval její první, ani ne půlhodinové jazzové album (Chansons décadentes et fantasmagoriques), kde svěřil orchestraci Jimmymu Walterovi, skladateli prvních písní Borise Viana.
Díky Brigitte Fontaine našel Jacques Canetti Jacquese Higelina, kterého v roce 1954, když mu bylo čtrnáct let, také uvedl do Trois Baudets. S ním a s Rufusem v La Vieille-Grille a poté v Théâtre des Champs-Élysées vytvořila Brigittee Fontaine hru Maman j’ai peur (Mami, mám strach), která dosáhla takového úspěchu u kritiky i u publika, že zůstala na repertoáru v Paříži více než dvě sezóny a pokračovala evropským turné. Roku 1966 s Jacquesem Higelinem (se kterým ji bude pojit přátelství až do jeho smrti v roce 2018) vydává společné album s názvem 12 chansons d’avant le déluge (Dvanáct písní před potopou).
Roku 1968 vychází její první sólové album, které nese název Brigitte Fontaine est… folle! (je… bláznivá). Bylo jí v té době necelých třicet let a deska zaujme svým rafinovaným tempem, zemitou intonací a mluveným slovem.
O rok později potom začala dlouhodobou spolupráci s hudebníkem Areskim Belkacem, se kterým, ačkoli se to tak na začátku vůbec nejevilo, měla strávit celý další život. Fontaine ráda vypráví, že v době počátku jejich spolupráce byl tím posledním klukem, který by ji mohl zaujmout. Po dvou letech ale jako by se něco prolomilo a po nějaké době se zasnoubili. O sedm let později uzavřeli manželství, které trvá dodnes. Areski Belkacem se zároveň hudebně podílí téměř na všech jejích albech. V biografii z roku 2024, kterou o Brigitte Fontaine napsal její přítel Benoît Mouchard, vzpomíná: „Kdybych nepotkala Areskiho, pravděpodobně bych se vydala směrem k čistému rocku. (…) Poprvé jsem jeho hudbu slyšela ve studiu, kde nahrával Jacques (Higelin). Byla jsem tak dojatá, že jsem odešla ven. Plakala jsem. Jacques mě přišel utěšit. Myslel si, že je to jeho text, ale byla to hudba Areskiho.“
S Jacquesem Higelinem představila na jevišti Lucernaire Niok inovativní pásmo na pomezí divadla a písní. Napsala sérii textů ve volném verši a próze, z nichž se utvořilo představení Comme à la radio, uváděné v divadle Vieux-Colombier. Comme à la radio (1970) je rovněž název alba nahraného s avantgardní jazzovou skupinou Art Ensemble of Chicago a představuje jasný rozchod s tradiční francouzskou písní. Ve stejnojmenné, osmiminutové písni mimo jiné svým krásným melodickým hlasem recituje: „A cette minute / un médecin alcoolique / jurera au dessus du corps d’une jeune fille / et il dira / „Elle ne va pas me claquer entre les doigts la garce“ (V tu chvíli / bude lékař alkoholik / přísahat nad tělem mladé dívky a řekne: „Ta děvka mi neuteče mezi prsty.“) Což je výpověď z jejího vlastního života, kdy byla při nelegálním potratu znásilněna. Roku 1971 spolu s 342 dalšími ženami (mimo jiné např. Simone de Beauvoir nebo Agnès Vardou) podepisuje Manifest de 343 salopes, který se staví za legalizaci potratů. (K tomu však dojde teprve roku 1974 a to částečně – interrupce byly povoleny za jistých podmínek. Definitivně povoleny byly potom v roce 1980.) Brigitte Fontaine se také dotkla cenzura (jednalo se o období vlády prezidenta Valéry Giscarda d´Estaing), po dobu čtyř let nesměla kvůli jednomu interview vystupovat v televizi.
Comme à la Radio vychází z hudebních/divadelních děl, která tato trojice vytvořila na konci 60. let, kde Fontaine svými verši doprovázela střídmé a pulzující rytmy arabských a afrických nástrojů, které čerpaly z folkloru.
Na celém albu Art Ensemble a Areski používají ruční perkuse, kontrabas, bouzouki, indický hoboj šenaj, sitár, loutnu a tlumené žesťové nástroje, aby evokovali beduínské karavany, africkou kmenovou hudbu, bzukot subsaharské Afriky. Vše je okouzlující a tajemné, znějící jako z velké vzdálenosti a zároveň díky tichému přednesu Brigitte Fontaine velice intimní.
Alba Brigitte Fontaine est… folle! a Comme à la radio byla v prosinci 2013 znovu vydána pro americký trh nezávislým labelem Superior Viaduct.
Sedmdesátá léta se nesou ve znamení koncertů, na kterých v letech 1973 až 1979 hrají Brigitte Fontaine a Areski Belkacem sami, bez podpory orchestru. Jejich pódiová vystoupení nebyla v této době tradičními pěveckými zájezdy: Mísila se v nich divadelní improvizace s písněmi, jejich vystoupení byla spíše v žánru happeningů než koncertů v pravém slova smyslu. Instrumentace byla také redukována na svůj nejjednodušší výraz, umělci, pokud se nedoprovázejí na kytaru, perkuse nebo akordeon, neváhají zpívat a capella. Vystupovali především ve Francii, ale také například v Alžírsku. Ve velké míře ve věznicích a psychiatrických léčebnách.
Do této doby spadá také vydání osmého alba Vous et nous (1977). Jedná se o rozmanité album s alžírským vlivem využívající rozličných hudebních nástrojů. Stejnojmenná vokální píseň, kterou Brigitte Fontaine zpívá spolu s Areski Belcanem nádherně dokládá fakt, že Brigitte Fontaine je básnířka, navíc básnířka, která má k dispozici kouzelně znějící jazyk a umí ho využít naplno. Jakožto divadelnice používá slova jako zaříkání. Alespoň hlavní část písně si tady dovolím ocitovat v originálním znění: Dénouez-nous / Dénouez-vous / Dévouez-nous / Dévouez-vous / Vouez-vous à nous / Vouez-nous à vous // Déjouez-nous / Déjouez-vous / Avouez-nous / Avouez-vous / Nouez-vous à nous / Nouez-nous à vous / Nous sommes tous nous / Vive nous / Nous sommes tous vous / Vivons-nous / Fions-nous à nous / Louons-nous / Donnons-nous à nous/ Chantons-nous
Rozmotejte nás / Rozmotejte se / Obětujte nás / Obětujte se / Zasvěťte se nám / Zasvěťte se sobě // Překazte nás / Překazte sebe / Přiznejte nás / Přiznejte sebe / Přivažte se k nám / Přivažte nás k vám / Všichni jsme my / Žijme / Svěřujme se sobě / Pochvalme se / Dejme se sobě / Zpívejme si.
Celá osmdesátá léta se Brigitte Fontaine a její manžel drží daleko od nahrávacích studií a Brigitte Fontaine se věnuje psaní a divadlu. Stále aktivně vystupuje na jevišti v Quebecu, hraje svou hru Acte 2 na velkém turné po frankofonním světě, hraje ve hře Služky (Les Bonnes) Jeana Geneta v Paříži, vydává román (Paso doble) i sbírku povídek (Nouvelles de l’exil). V roce 1984 nahrála singl Les filles d’aujourd’hui, který se v rádiu téměř nehrál, ale umožnil jí účastnit se několika televizních pořadů, z nichž nejpopulárnější byla L’Académie des neuf.
Album French corazon, napsané a složené v roce 1984 a dlouho čekající na francouzského vydavatele, vyšlo díky podpoře novinářky Reiko Kidachi v Japonsku v roce 1988. Ve Francii začalo být distribuováno až v roce 1990. (V roce 1999 bylo znovu vydáno společností Polydor/Universal pod názvem Le Nougat, ale bez první skladby French Corazon.) Výrazný a opravdu zdařilý videoklip k písni Nougat z pera komiksové výtvarnice Olivie Clavel se vysílal na televizním programu M6 a připravoval veřejnost na návrat Brigitte Fontaine na francouzskou scénu. Ten začal koncertem v roce 1993 v koncertním sále Bataclan.
V roce 1995 vydala album Genre humain, které mělo velký úspěch jak u kritiků, tak u široké veřejnosti. Ve stejném roce napsala temný a erotický singl Jungle Pulse pro Étienna Daha a jeho album Reserection. Její vystoupení v Bataclanu a Café de la danse byla velice okázalá a divadelní: show vždy zahájila písní La Femme à Barbe, kterou umělkyně předvádí s tváří skrytou pod dlouhým závojem. V tuto dobu se zpěvačka rozhodla oholit si hlavu.
V roce 1997 vydala nový román (La Limonade bleue), poté nahrála Les PalacesLes Palaces s písní Ah que la vie est belle! Album, velmi dobře přijaté tiskem, je opět obohaceno o spolupráci s Areski Belkacem a Jacquesem Higelinem, ale také s novým hudebním partnerem Alainem Bashungem. Produkci a režii tohoto alba opět zajišťuje tandem Cortella/Belkacem. Album vyznačuje nový směr k elektro-taneční hudbě (deska je přirovnána k Dots and Loops od Stereolab), rytmy jsou ovlivněné drum’n’bassem, je zde patrný vliv moderního popu.
Kékéland (2001) Jedná se o třinácté album obsahující třináct písní, které s prodejem více než 130 000 kopií získává Zlatou desku. Album, na kterém má každá skladba zcela odlišný styl, ale přesto deska nepůsobí jako celek roztříštěně. Otevírá ji skladba Demie Clocharde (Sonic Youth) s výrazně jednoduchou a čistou klavírní linkou, která je po chvíli vyměněna za klávesy a pak zase zpět. Houpavá Guadalquivir s prvky španělského flamenca nebo svůdná skladba Profond, kde se kapela omezuje na housle, violoncello a klavír. Brigitte Fontaine zde spolupracuje mimo jiné s kapelami Noir Désir, Sonic Youth, s jazzovým skladatelem Archiem Sheppem, zpěvákem a kytaristou vystupujícím coby -M- (vlastním jménem Matthieu Chedid), s charakteristikým účesem do tvaru písmene M, který si se svým pseudonymem vesele pohrává jak už to francouzština nabízí – (vyslovte si nahlas „aime“…), se kterým na albu představují tři společné písně: Pipeau s nádechem tanga, Rififi a Y’a des zazous, což je původně swingová píseň ze 40. let 20. století, jejímiž autory jsou Raymond Vincy a Henri Martinet a proslavil ji zpěvák Andrex. Dvě skladby pro toto album napsala Brigitte Fontaine v angličtině (Kékéland and God’s Nightmare). Poprvé se zde také hudebně setkává s Bertrandem Cantatem, u jejichž spolupráce bych se ráda zastavila déle.
Začíná roku 2001, kdy jeden hostuje na albu toho druhého. Noir Désir vydávají své poslední, dvakrát platinové album Des vissages des figures (s nádherným singlem Le vent nous portera) a poslední, dvanáctou píseň, která trvá 23 minut a 43 sekund (původně však měla být dlouhá 55 minut), napsal Bertrand Cantat spolu s Brigitte Fontaine, hudbu složili členové Noir Désir a Akosh Szelevényi. Jmenuje se Evropa (L’Europe) a jejím výchozím bodem je věta: „Pracujeme pro Evropu, ba dokonce pro celý svět“. Obsahuje velmi angažovaný a kritický text týkající se globalizace a Evropské unie. Tajemné zprávy, které Brigitte Fontaine skanduje a opakuje, jako například „divočáci jsou vypuštěni“ nebo „neštovice na vašich tvářích“, připomínají šifrované zprávy rádia Rádio Londýn během druhé světové války.
Píseň je napsána v sedmičtvrťovém rytmu a forma textu je inspirovaná surrealistickým automatickým psaním a také prací skupiny Oulipo. (Oulipo, akronym L’Ouvroir de littérature potentielle, je dosud působící literární skupina, kterou v roce 1960 založil spisovatel Raymond Queneau spolu s matematikem François Le Lionnaisem. Její členové zabývají hledáním a výzkumem nových možností jazyka.)
Bertrand Cantat tedy roku 2001 vydává s Noir Désir Des visages des figures a Brigitte Fontaine třináct písní svého třináctého alba Kékeland. Jednou z nich je Bis baby boum, kterou píše spolu s Noir Désir. První verze (hudebně dost odlišná) ovšem pochází už z roku 1979. Vyšla na LP Les églantines sont peut-être formidables, které však vyšlo na digitálním formátu pouze v Japonsku. Za pozornost rozhodně stojí klip, který tuto píseň doprovází. Filmové ukázky, které zde sledujeme, pocházejí z mistrovského díla Georgese Franju Oči bez tváře z roku 1959. Jedná se o dílo, které inspirovalo mnoho pozdějších filmů, jako například Cirkus hrůzy (1960), Strašný Dr. Orloff (1962, Jesus Franco), Tváří v tvář (1997, John Woo) nebo Almodóvarův snímek Kůže, kterou nosím. Remakem tohoto filmu jsou potom Predátoři noci (1987, od plodného Jesuse Franca) s Brigitte Lahaie. Na tento film je rovněž odkaz v posledních záběrech filmu Holy motors od Leose Caraxe, tatáž herečka (Edith Scob, v Očích bez tváře znetvořená, odsouzená k nošení masky), zde hraje starou paní řídící limuzínu si na konci filmu Holy motors na obličej nasadí masku, což je pocta filmu, který ji proslavil…
Píseň je však spjatá ještě s jedním filmem. Byť necelá, ale zazní ve filmu Le Grand Soir, což je velmi zdařilý snímek, který natočilo roku 2012 úspěšné režisérské duo Benoît Delépine a Gustave de Kervern, a odneslo si za něj Zvláštní cenu poroty v sekci Un Certain Regard na MFF v Cannes. Ve filmu zazní také Inadaptée – píseň, kterou Brigitte Fontaine napsala spolu s Bertrandem Cantatem. Brigitte Fontaine v Le Grand Soir také hraje a to matku (Areski Belkacem otce) dvou nevlastních bratrů – ne zrovna nejmladšího punkera (Benoit, který si zkrátil a upravil jméno na NOT) s pejskem a krachujícího prodavače matrací. Jako snad všechno, na čem kdy Brigitte Fontaine participovala, i v tomto filmu je stěžejním tématem svoboda.
Ačkoli svoboda ve všech svých představitelných aspektech provází celoživotní tvorbu Brigitte Fontaine, sama říká: „Svoboda? Nikdo ještě nedosáhl svobody podle mého názoru.“ A jinde: „Jeden z mála okamžiků, kdy jsem svobodná, je, když píšu (…) a omezení verši a rýmy to činí ještě svobodnějším. Nevím proč.“ Ostatně Brigitte Fontaine je autorkou více než dvaceti knih, z nichž žádná zatím nebyla přeložená do češtiny. „Psaní je pro mě zemské kouzlo… Jako semínko, které se rozvine v květinu nebo ovoce,“ říká („Comme une graine qui donne naissance à une fleur ou à un fruit“).
Ale zpátky k hudbě. V roce 2011 zpívají Brigitte Fontaine a Bertrand Cantat píseň Les Vergers, kterou složil Areski Belkacem a nádherný básnický text napsala Fontaine už v roce 1975. Píseň je součástí alba L’un n’empêche pas l’autre (2011). Naposledy se společně na pódiu setkávají 30. ledna 2012 v Trianonu, kde zazpívali duet Les Vergers, rockovou píseň Bis baby boum boum-boum a také Soufi z alba Prohibition, na kterém ji ovšem s Brigitte Fontaine zpívá Grace Jones.
Od roku 2001 Brigitte Fontaine pravidelně koncertuje po Francii se zastávkami v Belgii, Švýcarsku, Londýně a Barceloně a na pódiu ji doprovází baskytarista Bobby Jocky, kytarista Yan Péchin, pianista Dondieu Divin, bubeník Patrick Baudin, violoncellista Frédéric Deville a samozřejmě perkusionista Areski Belkacem.
Rue Saint Louis en l’Île (2004) název alba je zasvěcen ulici ve čtvrtém pařížském okrsku, kde zpěvačka žije. Na stejnojmenné písni spolupracovala společně s Gotan Project a Astorem Piazzolou. Zaznívá zde Le Voile à l’école s citací Rabelaise: „Dost už toho směšného. Rabelais řekne: ‚Hádka je zbytečná, dělej, co chceš.‘“ Na tomto albu také zazní adaptace anglicky psaných milostných dopisů Simone de Beauvoir (La Chanson de Simone).
21. října 2006 vystoupila po boku Jarvise Cockera, Badly Drawn Boye a několika dalších anglických zpěváků v londýnském Barbicanu na koncertu věnovaném ikonickému albu Histoire de Melody Nelson, které roku 1971 nahrál ve spolupráci s Jean-Claude Vannierem Serge Gainsbourg jako jeho první album-concept. Vyprávěný příběh je zasvěcen jeho múze Jane Birkin (která je také na přebalu desky vyfocená s vlasy obarvenými na červeno, do půl těla svlečená, přikrývající se svou plyšovou opičkou) a vzdává zde hold dílům Vladimíra Nabokova.
Spolupráce s Jean-Claudem Vannierem pokračuje i na růžovo-černo-bílém ornamentálním albu Libido (2006). Tato deska, kterou produkoval Dondieu Divin, navazuje na živou energii jejích koncertů v atmosféře „baroque’n’roll“ Pokračuje zde také spolupráce s -M- (píseň Mister Mystère). Za pozornost stojí píseň Château intérieur odkazující k základnímu dílu křesťanské mystiky napsané španělskou karmelitánkou šestnáctého století Terezií z Ávily (Terezie od Ježíše).
Albem Prohibition zpěvačka z „vnitřního hradu“ vystupuje a nabízí desku rebelskou, politickou. Velmi silnou, emotivní píseň Partir ou rester (Odejít nebo zůstat, spolu s Phillipem Katerinem), kterou doprovází zdařilý videoklip, prý napsala den po volbách (2007). Deska vyšla v říjnu 2009 a produkovali ji Ivor Guest a Areski Belkacem za účasti Grace Jones a Philippa Katerine a obdržela za ni v únoru 2010 cenu Black Humor Record Award. V obecném povědomí se možná jedná o její nejznámější. Především pro píseň Prohibition doprovázenou skvělým videoklipem, ve kterém zpěvačka pokuřuje, popíjí a poukazuje na hrdé „Liberté – Égalité – Fraternité.“ Stejně tak svérázně se v ní vyrovnává s otázkou věku, v písni opakuje: „Jsem stará a mrdám na vás.“ („je vous encule“). V té době jí bylo sedmdesát jedna let. Píseň ovšem končí nádherným veršem: „Jestli zemřu, bude to z radosti“ („Si je meurs, ce sera de joie“).
Coby vášnivá kuřačka cigaret se v písni Dura lex („Tvrdý zákon“, připomínka latinského přísloví Dura lex sed lex – Tvrdý zákon, ale zákon) vyjadřuje k zákazu kouření v restauracích a na pracovištích, který ve Francii proběhl v letech 2007 – 2008: „Zákaz vstupu / Mluvit nebo kouřit / Být bez dokladů / Dokonce i zapálit si // Mluvit je věc / Každého z nás / Kouření uklidňuje nervy / Úzkost a smutek // Refrén: Vlastnictví je krádež / Střízlivost je tréma / Nekouřit může přivést k šílenství / Velký záchvat úzkosti“ (Uvidíme, jestli bude nějak reagovat na zcela čerstvý francouzský zákon z 1. července 2025, který zakazuje kouření na plážích, autobusových zastávkách a také v jakémkoli prostředí, kde se mohou pohybovat děti a dospívající…) Cigarety ke zpěvačce patří zcela neodmyslitelně. Ostatně na otázku v nedávném rozhovoru pro rádio: „Jak se dnes máte?“ odpovídá: „Jde to, ale dala bych si cígo.“ Ovšem pokud zpívá: „Nekouřit může přivést k šílenství / Velký záchvat úzkosti“ odkrývá tím i vážné osobní téma, o kterém je ovšem schopna mluvit velice otevřeně (Télegrama, 02/10/09) a tím je její poměrně vážná psychická a nervová porucha, která je považovaná za neléčitelnou.
Po dvou letech naplněných koncertováním vydává album L’un n’empêche pas l’autre (Jeden nezabrání druhému), které mělo být původně albem duetů, jak si to přála nahrávací společnost, ale během nahrávání umělkyně tento záměr změnila: kromě dosud nevydaných skladeb si Brigitte Fontaine vybrala ze svého repertoáru písně, které chtěla znovu nahrát. Toto album, které stejně jako předchozí Prohibition produkoval velšský Ivor Guest (producent mimo jiné Grace Jones a Briana Ena). Znovu se zde setkává s Bertrandem Cantatem, Jacquesem Higelinem, Christophem, Emmanuelle Seigner, Matthieu Chedidem, Alainem Souchonem, Grace Jones, Arnem a samozřejmě Areskim Belkacemem; za zmínku stojí účast Richarda Galliana na skladbě Rue saint Louis en l’Île.
V září 2013 se Brigitte Fontaine zúčastnila prvního veřejného promítání dokumentu Reflets et Crudités, který jí byl věnovaný a vydala album J’ai l’honneur d’être ve spolupráci Areskiho a Jeana-Clauda Vanniera.
V únoru 2016 vzdala Brigitte Fontaine v doprovodu Areskiho Belkacema, Yana Péchina a Patricka Baudina poctu spisovateli a aktivistickému básníkovi Katebu Yacinovi (1929–1989) vytvořením pořadu Pour Kateb Yacine: čtení z divadelního díla spisovatele, fragmenty z jeho vlastního románu.
V roce 2019 vystoupila na několika večerech v Café de la Danse v Paříži, kde zahrála několik nových písní za doprovodu kytaristy Yana Péchina. Zahrála si ve filmu Haut les filles Françoise Armaneta a na začátku července se objevila na obálce Les Inrockuptibles s Jeanne Added a Camélií Jordanou. O dva týdny později jí Télérama věnovala svou titulní stránku pod názvem: „Ať žije Brigitte Fontaine!“.
24. ledna 2020 vydala Brigitte Fontaine své devatenácté album: Terre neuve (Nová země), složené z devatenácti skladeb a opět produkované ve společnosti Yana Péchina a Areski Belkacema. Album je možná její nejvzpurnější a nejprudší, je nasycené plným, kytarovým, rockovým zvukem. Sama zpěvačka se o něm vyjadřuje takto: „Když jsem album tvořila, uvědomila jsem si, že o tomhle skutečně je: o dosažení něčeho jiného, o dobrodružství, o objevování něčeho nového.“ V písni J’irai pas opět opakuje svůj odpor k systematizovanému světu, ke světu dospělých, který nás, podle jejích slov „zavírá a nálepkuje“. Zpívá: „Nepůjdu do vaší školy / nepůjdu do vaší nemocnice / nepůjdu na váš Facebook / nepůjdu na váš prázdninový tábor / nepůjdu na váš pohřeb“.
20. dubna 2022 zpěvačka odehrála koncert prodávaný jako její „rozlučkový“. Koncert, na kterém byla obklopená Philippem Katerinem, Jarvisem Cockerem, Arthurem H, Bertrandem Belinem, Gustavem Kervernem a Benoîtem Delépinem, Annou Mouglalis a Béatrice Dalle. „Přehlídka se měla jmenovat Closing Night, ale nakonec se jmenovala Fucking Night,“ říká Boris Vedel, ředitel festivalu. Umělkyně sice nepotvrzuje, že se jedná o její poslední koncert, ale prohlašuje se za „oslabenou“ zlomeninou obratle, kterou utrpěla zhruba před deseti lety.
Dosud poslední album Pick-up znamená v angličtině (mimo jiné) přenosku gramofonu. Při pohledu na booklet desky ji pomyslně můžeme přenést úplně na začátek až do doby vzniku fotografie, na které jsou Brigitte Fontaine tři roky. Je to skoro dojemné, že se v tomto věku, na své dvacáté sólové desce vrací do období dětství (na které ostatně vždy vzpomíná ráda, na rozdíl od doby dospívání, kterou označuje za příšernou). Pro popis této dvacáté desky sama používá metaforu „perlových trnů rozprostřených podél zad“ („épines de perles en sautoir le long du dos“). Jedná se o jedno z jejích nejrockovějších alb (ovšem ona sama by se bránila: „Já jsem spíš punková.“) Nahrála ho se skladatelem Areskim Belcacem a Lionelem Limiñanou, kytaristou okcitánské rockové skupiny The Limiñanas, který byl pověřen zvukovým doprovodem jejích střídavě zasněných, kousavých a bojovných básní s kytarami ponořenými do psychedelického transu: Na tomto albu Brigitte Fontaine zpívá v písni Cantilène svým charakteristickým, lehce chraplavým hlasem se zvláštními přídechy: „Jak je pozdě / Mám hedvábné tělo, které se opotřebovává pod pažemi,“ („Comme il est tard / J’ai le corps satiné qui s’use sous les bras“). Zároveň však opět nezůstává netečná k aktuálním tématům: policejní násilí, klimatické změny, obrazovky.
Co dodat na závěr? Snad, že jejím nejoblíbenějším zvukem je, když déšť dopadá na okna (le bruit de la pluie sur les vitres) a její nejoblíbenější slovo je slovo asperger. Slovo, se kterým utvořila rým ke slovu Chrysler. V písni Chrysler, kde zpívá: „Lucifer řídí můj Chrysler směrem ke světlu.“ (Lucifer / Conduit vers / La lumière / Ma Chrysler)