Jiří Durman / Miroslav Posejpal: In The Circels of Time (duomusic 1977-2012)

  
17

Jiří Durman / Miroslav Posejpal: In The Circels of Time (duomusic 1977-2012)

Polí5 (www.poli5.cz)

 

Nežít v české kotlině, tento výběr bych ani nerecenzoval. O pár set kilometrů dál na západ nebo na sever by Durman s Posejpalem vydali za třicet pět let dlouhou kariéru nějakých deset alb a podobně jako Jan Garbarek by byli stěžejními interprety labelu zaměřeného na komorní jazz, pokud by náhodu taky nevydávali u ECM. Dvojalbum In The Circles Of Time je však  vůbec první u nás oficiálně vydanou deskou dua, takže tato retrospektiva je současně debutem. Nelze se tudíž zaměřit jen na fascinující skutečnost, že dobře dokumentuje integrálnost tvorby dua, které se drželo vytyčené cesty a nescházelo z ní.

Saxofonista a klarinetista Jiří Durman a cellista a původně kontrabasista Miroslav Posejpal byli zpočátku inspirování free jazzem raného Garbareka z obdob desky Afric Pepperbird, ale podobně jako on i duo ustoupilo od počáteční divokosti a expresivity a přiklonilo se ke kontemplaci. Zůstalo ale u improvizace a rozvíjelo koncept instantní kompozice, který dovedlo takřka k dokonalosti. Jeho hra je sice improvizovaná, ale neobjevuje se v ní tápání, a tak už při vzniku má skladba kompoziční kvality, což nahrávky dotvrzují. I když nejsme přítomni jiskření na pódiu ve chvíli vzniku a posloucháme improvizace ze záznamu, nepůsobí ploše, jako by jim něco chybělo. Obstojí tak i samy o sobě. Durman s Posejpalem tak dokázali překonat hranici mezi tady a teď a záznamem, i když po nahrání je nutné podle Vinko Globokara k improvizaci přistupovat už jako ke kompozici. 

Samozřejmě, že je to dáno i tím, že si oba vytvořili svůj rukopis. Mají přístupy, ke kterým se vracejí, které variují. Ačkoli pokaždé vycházejí z bodu nula, nesou si s sebou svou minulost, což jim právě pomáhá překonat úskalí tápání, ale prvek okamžitosti jim současně brání upadnout do klišé opakování.

I na desce je patrné, jaké harmonické postupy užívá Durman a že Posejpal často pracuje s tepem, kdy ťuká paličkou do nejhlubší struny nebo na ní brnká, či jak často uplatňuje jemné chvění na vysokých strunách. Tyto markanty však jsou jen ukázkou rukopisu, který je mimořádně bohatý. Durman s Posejpalem nejsou jen poklidní, což podtrhává záliba v dlouhých a občas i v izolovaných tónech a v uvolněných tempech i dlouhém dozvuku. Jejich skladby mohou být i dramatické, což ukazuje sedmá část Message s akordeonem a basou. Přestavuje dobrý kontrast k nejznámějšímu poklidnému pojetí. Ale dramatické jsou i Silent Songs, byť stojí na kombinaci basklarinetu a chvějivého cella. K mnohotvárnosti přispívá i střídání nástrojů, kdy Durman vedle altky a sopránky využívá nejen klarinetu a basklarinetu, ale taky perkusí a akordeonu, zatímco Posejpal občas usedne i k pianu, nebo se – jako v páté části Urban Prayers – chopí elektrické kytary, která vytváří zajímavou zvukovou kombinaci s basklarinetem. Ozvláštněním je u něj i netradiční styl hry, kdy hraje na cello různými paličkami, nebo piano preparuje, jako např. ve Winter Poems. Oživením jsou i ploché zvony, které pomáhají vytvářet tonální jádro, okolo něhož se většina kompozic pohybuje a k němuž se vrací. Rozdílné nástroje přitom nikdy nezbavují skladby typického charakteru, skupina se nikdy nezpronevěřuje svému pojetí. Fascinující také je, že duo dokázalo po celou dobu své existence udržet své vlastní pojetí, i když v devadesátých letech přerušilo činnost a Posejpal začal využívat i efektů modulujících zvuk cella, což bylo patrné zejména v Paraneuru.

Dvojalbum je velkou splátkou, i když pozdní. A je tristní, že si potenciálu dua nikdo nevšiml a nedokázal jej adekvátně zúročit, protože jde o podobně originální osobnosti, jakou je třeba Iva Bittová.