Skvělý profilový článek o čelním představiteli současné svobodné improvizace, britském saxofonistovi Johnovi Butcherovi (ročník 1954) pod názvem Akustický geometr napsal Petr Vrba pro HIS Voice již v roce 2007. Ten v podstatě končí konstatováním, že není v možnostech jednoho textu obsáhnout všechny Johnovy pozoruhodné aktivity. Byl bych proto bláhový, kdybych si vytýčil za úkol postihnout vše, co za těch téměř jedenáct let tento mistr natočil, a tak se pokusím přiblížit jen některé z jeho novějších hudebních eskapád. Ty charakterizují dvě věci – John preferuje komornější seskupení a tvrdí, že improvizace funguje především za účasti publika.
John Butcher na Stimulu. Foto: Karel Šuster
Vrba se v závěru svého pojednání věnuje tehdy vlastně ještě nevydanému albu The Geometry Of Sentiment, které otvírají Butcherovy sólové exhibice z útrob hory v Japonsku z roku 2004. Ty (nebo o nich) podle Johna pravděpodobně slyšeli i organizátoři festivalu Arika a na to konto ho pozvali v roce 2006 na turné, které se odehrálo v nezvyklých akustických prostorách v severním Skotsku a na Orknejských ostrovech. Z něj vyšly již v roce 2008 záznamy Johnových sólových vystoupení pod názvem Resonant Spaces. Dalším pozvaným byl ovšem také japonský hudebník Akio Suzuki, s nímž se Butcher potkal poprvé v roce 2002 a od té doby si spolu zahráli mnohokrát. Suzuki si každý večer na tomto turné také vystřihl sólový set a v závěru si vždy oba spolu krátce zajamovali. Jejich tehdejší společné kreace se objevily na nosiči nazvaném Immediate Landscapes až v roce 2017 díky japonskému labelu Ftarri. Vydavatelé je doplnili ještě nahrávkou vystoupení Akia a Johna ze svého festivalu z roku 2015 v tokijském klubu SuperDeluxe, což je samo o sobě také pozoruhodné místo, kde prý nikdy předem nevíte, co se bude odehrávat. Na první poslech se zdá sice tenhle „normální koncert“ méně efektní, ale ve finále zjistíte, že má prostě jenom jiný charakter a svou poetiku a že je to skvělé srovnání. Akio v obou případech hraje na nejrůznější kamínky, skleněné tabule a plechové a kovové pláty, bambusové tyčky, papírové kartony, dřevěné šrouby a další zajímavé objekty a do toho pohvizduje a prozpěvuje. To k Butcherově naturelu náchylnému k nejrůznějším vylomeninám dokonale sedí, a pokud se navíc takové seance dějí ve staré vodní nádrži, ledárně či bývalém zásobníku na naftu uvnitř kopce, tak je to opravdu sonický zážitek non plus ultra.
Další japonský muzikant, který sedne Butcherově otevřenosti, je Keiji Haino, což skvěle dokumentuje album Light Never Bright Enough (Otoroku 2017), které zachycuje jejich koncert z věhlasného londýnského klubu Cafe Oto z července 2016. Keiji je mužem mnoha tváří, ale povětšinou je spojován s (nejen) kytarovým noisem a pověstný je jeho nadpozemský řev, zde však rozehrává mnohem větší škálu. Na obalu je jeho instrumentář lakonicky vyčíslen výrazy vocal, guitars, etc. Zpěvu se tu ve skutečnosti věnuje poskrovnu a spíše nenápadně, celý Hainův arzenál (tedy ono etc.) pak představuje v první půli především čínský nástroj hobojového typu suona, kytara je zde nahrána do smyčky, průběžně se rozezní nejrůznější elektronické krabičky a posléze i štos ocelových plátů a nechybí ani bambusová flétnička. Butcher ovšem s propojením saxofonů se zpětnou vazbou rozhodně nezůstává pozadu, nicméně i v hlukařinkových pasážích si zachovává svou spontánní melodičnost.
Mezi nejčastější Butcherovy spolupracovníky patří německý virtuóz na analogový syntezátor Thomas Lehn. Tihle dva se u nás představili společně v březnu 2016 v pražské Vile Štvanice a pardubickém Divadle 29 s triem Thermal, kde je jim třetím do kolegia kytarista Andy Moor. Vystupují spolu mnohdy i čistě v duu. Mezi opravdové pozoruhodnosti patří však jejich spojení s akustickými pianisty. To dokumentuje například již album Exta s Johnem Tilburym z roku 2012, které je sice prvním společným dílem této trojice, ale v jiných souvislostech se už předtím měli možnost dostatečně otrkat. Opravdu fenomenální je však CD s příznačným názvem Tangle, což se dá přeložit například jako spleť nebo dokonce blázinec (Fataka 2016), kde je jim parťákem Matthew Shipp. Zachycuje opět koncert z Cafe Oto, tentokrát z února 2014. Tehdy se totiž Thomas s Matthewem prakticky neznali a dle Johnova dobrozdání neměli pravděpodobně ani moc povědomí o aktivitách toho druhého. To jako by se otisklo do třídílné absolutně neplánované improvizace, taktéž signifikantně nazvané Cluster, která ovšem neuvěřitelně graduje od prvotního oťukávání, kde si spíš hraje každý sám za sebe, přes postupné prorůstání ve střední části až po nádherný zvukový chuchvalec v závěru.
Butcherovu univerzální schopnost souznít v jakékoliv konstelaci dokazuje i jeho spojení s německošvýcarským smyčcovým triem, které tvoří houslista Harald Kimming, kontrabasista Daniel Studer a violoncellista Alfred Zimmerlin. Jejich první společné vystoupení se odehrálo 22. ledna 2015 v Curychu a zafungovalo natolik, že spolu ještě několikrát vyrazili na turné. Jak si to sedlo hned na začátku, se můžete přesvědčit na CD Raw (Leo Records 2016), kde najdeme záznam z vystoupení z mnichovského klubu Offene Ohren, jež se odehrálo již 25. ledna 2015. Johnovy tóny i netóny se jakoby proplétají mezi strunami dalších zúčastněných a netvoří kontrast. John tu není jen hostem pro oživení, jak bylo původně plánováno, ale organickou součástí celku. Titul může evokovat syrovost nebo nezkušenost, ovšem tady je to spíš iniciační proces, který je ale vlastně už danou věcí. Spíš jde o záležitost vycházející z přirozenosti, jakou je třeba Skřehotání žab o půlnoci pod mléčnou dráhou (jak zní překlad poslední instantní kompozice na albu).
Vůbec první koncert v klubu Offene Ohren se v roce 2004 ostatně odehrál také za účasti Johna Butchera, s nímž tam tehdy hráli kontrabasista Wilbert De Joode a bubeník Martin Blume. Trio pak ještě do roku 2006 odehrálo dalších sedm vystoupení, nakonec ale převážil pocit, že tahle kombinace není úplně ta pravá. Nicméně u příležitosti oslav desátého výročí otevření klubu se nechali přemluvit, aby si spolu znova zahráli, což nakonec dopadlo tak dobře, že seskupení chytlo druhý dech, jak jasně dokazuje i letos vydané album Low Yellow (Jazzwerkstatt) zachycující koncert ze slavného lublaňského klubu Španski borci v říjnu 2016. Tady hrají všechny drobné komponenty přirozeně dohromady. Připomíná to opravdu jakési barevné mozaikovité ladění v pastelových tónech evokující určitou geometrii, v níž najdeme ovšem všechny možné i nevídané obrazce. Trochu jinak funguje další trio stejného nástrojového složení, kde jsou Johnovi partnery jeho odedávní souputníci, kontrabasista John Edwards a bubeník Mark Sanders, Tady pracuje opravdová vzájemnost umocněná skutečně dlouholetým společným hraním, ovšem opět v různých konstelacích (připomeňme jen Butchereovy dialogy s Edwardsem na albu Optic z roku 2002 či o deset mladším počinem se Sandersem Daylight. Jejich kongeniální souhra je však rozhodně prosta zaprášenosti a rutiny ve špatném slova smyslu. Je tu obsažena určitá zemitost a na druhou stranu jakési společné snění. Přesně tohle najdeme na CD Last Dream of the Morning (Relative Pitch Records 2017), které bylo nahráno v listopadu 2016 v The Fish Factory na kraji Londýna. A do třetice ještě zmínka o jednom triu, kde se Butcher spojil s basistou a bubeníkem – tentokrát v kalifornském Oaklandu v červnu 2008. Jeho spoluhráči tu byli Damon Smith a Weasel Walter a tuhle dravou jízdu přináší až loni vydané album The Catastrophe of Minimalism (Balance Point Acoustic), které má docela rockový nádech a navíc je skvěle prošpikováno Smithovými terénními nahrávkami a smyčkami.
Nabízí se řada dalších témat, která by však mohla tvořit samostatné články – například Butcherova spolupráce s Ginem Robairem, jeho label Weight Of Wax, který nakonec nezůstal u jednoho titulu atd. Takže si nechme zadní vrátka otevřena slovy pokračování (někdy) příště.
P. S.: Vbrzku se dočkáte profilu vydavatelství KLEIN provozovaného belgickým klarinetistou Joachimem Badenhorstem, jehož prvním počinem bylo CD Nachtingall, na němž John Butcher také participuje.
P. P. S.: Ukázky z většiny zmiňovaných alb si můžete poslechnout v audioarchivu Českého rozhlasu (konkrétně pořadu Svět jiné hudby).