Na tomhle albu se šéf zeitkratzeru, Reinhold Friedl, zřekl klavíru a společně se zvukařem Rashadem Beckerem, který tentokrát zdaleka nejen nahrával a míchal, se pustili do nejroztodivnějších audiohrátek i tajemných úkonů, jejichž zvukový otisk nejednou jakoby vznikl mimochodem.
John Cage své Song Books dokončil v roce 1970 coby soubor devadesáti miniatur, jež lze rozdělit do čtyř kategorií – písní, písní s elektronikou, instrukcí k divadelní performanci a instrukcí k divadelní performanci s elektronikou – a které může předvést jeden nebo více zpěváků. Dílo je možné označit za jakýsi katalog Cageových kompozičních technik; zatímco některé písně jsou konvenčně zapsány v notách, u jiných se má interpret řídit grafickou partiturou nebo instrukcemi. U některých písní je k dispozici jen text vysázený, často v rámci jediného verše, nejrůznějšími fonty. Autory Cagem použitých slov byli mimo jiné umělec Marcel Duchamp, choreograf Merce Cunningham, myslitelé Marshall McLuhan a Henry David Thoreau a skladatel Erik Satie (věta „Spojujeme Satieho s Thoreauem,“ kterou si Cage zapsal do deníku, je jakýmsi jednotícím tématem díla), jinde dojde na citace kupříkladu anarchistických písní, árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny i jiných melodií.
Je to zkrátka, jak se píše v poznámce recenzovaného alba, „soubor otevřených děl, který neobsahuje jen písně, nýbrž podivná hybridní sbírka kompozic, grafických partitur, pokynů k meditaci, experimentálních nastavení, absurdních hudebních instrukcí, pokynů k performancím, hudebních odkazů a Fluxem inspirovaných akcí, jako je jezení ovoce a popíjení koňaku (Cage miloval whisky a koňak) či ozvučování deskových her.“ Například v čísle 32 má interpret odejít a okamžitě se zase vrátit. Zároveň jde o jakýsi arzenál, jehož jednotlivá čísla nebo jejich části byla Cagem coby zpestřující / doplňující / znejisťující prvek často kombinována s jinými skladbami a zařazována do jejich provedení.
Dílo bylo publikováno ve třech svazcích, první obsahoval Sóla pro hlas 3-58 (trojkou se začíná proto, že Cage Song Books považoval za pokračování svých Solo for Voice z roku 1958), druhý Sóla pro hlas 59-92 a třetí s názvem Instrukce tabulky a další materiály nezbytné k provedení některých čísel. V audiopodobě celé Song Books poprvé vyšly před pěti lety na belgické značce Sub Rosa, zpívali Loré Lixenberg a Gregory Rose, o sound design se postaral Robert Worby, esej pojednávající podrobněji o metodách vzniku díla – a přístupný zde – napsal jeden z nejpovolanějších cageologů James Pritchett.
Na přítomné verzi se Reinhold Friedl obklopil hračkami, dřevěnými hrami, kovovými předměty i složitějšími zařízeními, mikrofony, odpadky a dalšími ne-nástroji. Rashad Becker se stará o živou elektroniku a zpětné vazby, poměrně častý je patrně i overdubbing (i když kdoví, třeba to dokázali virtuózně naživo). Zpívá Friedl a je to pro mě radost a zábava, neb jest zpěvákem mužským a neškoleným, což preferuji před hlasy dámskými a školenými. Ostatně, s nedokonalostí provedení zde musel John Cage počítat, je totiž známo, že zmíněná árie Královny noci patří k nejtěžším operním áriím vůbec. Hra na nedosažení dokonalosti je do díla vpletena od samého počátku.
Největším kladem této verze je pro mě nicméně její civilnost a hravá neakademičnost. Nezřídka býváme svědky toho, že především mladí hudebníci jsou v konfrontaci s materiálem povolujícím hru či volnost v rozhodování „přirození“ asi jako přiškrcené dětičky na školní besídce, starý pardál Friedl tento problém ale nemá a písně interpretuje a do/vytváří s hravostí a lehkostí, které Cage při komponování snad měl na mysli.
Celek je kaleidoskopem neustálého dění, rychle se střídajících miniatur, pozpěvování, šumů, úderů, interferencí… Každý postup odhaluje nové detaily a doposlouchat album až „do dna“ je patrně nemožné. Jako posluchač jsem byl současně pobaven jeho hravostí a znervózňován jeho těkavostí, což je rozhodně zajímavý pocit.
Samozřejmostí u Karlrecords je kvalitní výprava, která z dvojdesky dělá opravdu hezký artefakt do sbírky. Z důvodu vyšší zvukové kvality je oněch dvaadevadesát (ano, Friedl ve své interpretaci začíná jedničkou) „songů“ vlisováno do vinylu otáčejícího se rychlostí 45 RPM, což pomáhá hlasitosti i jasnosti zvuku. A ještě jeden důvod, proč si tuhle kolekci pořizovat na černých deskách – jednotlivá čísla se do sebe často přelévají, možná se i částečně překrývají nebo na sebe alespoň navazují bez pauz. Při digitálním přehrávání, alespoň na bandcampu, mezi nimi mohou vznikat nezamýšlená ticha a celý audiovjem připomíná vykotlané zuby. Při studijním poslechu s partiturou v ruce by tohle oddělování ale naopak mohlo být ku pomoci.
John Cage, Reinhold Friedl: Complete Song Books
Karlrecords (karlrecords.bandcamp.com)