„Punk, DIY a noise, to jsou moje kořeny,“ řekla v listopadu Kali Malone v pražském MeetFactory. O den dříve hrála na píšťalové varhany ve vyprodaném kostele u Salvátora osm skladeb z alba The Sacrificial Code, které jí v roce 2019 rozjelo kariéru. Koncert i talk, který moderoval Pavel Turek, se konal v rámci programu Synapse Knowledge.
Na albu All Life Long, které vychází 9. února, se kromě kořenů Malone projevuje i její akademické vzdělání a život evropské performerky na varhany. Podle zatím tří dostupných skladeb jde o další výživný příspěvek do unikátního koktejlu hudebních a kulturních vlivů, který posledních pár let dovádí velmi různorodá společenství k nakažlivému nadšení i k intenzivní mrzutosti a ironickým odsudkům. Čím si to ani ne třicetiletá charismatická skladatelka vysloužila?
Američanka ve Stockholmu
Malone vyrostla v americkém Denveru, na dohled od Skalistých hor. Masivní, monumentální obrys pohoří, které jako by nepodléhalo zkáze času, prý definoval každé jednotlivé období jejího života. Už jako náctileté se jí povedlo proniknout do místní DIY scény. Na undergroundové taškařice chodila do opuštěných skladišť i soukromých bytů. „Vždycky mě bavilo hledat způsoby, jak se dostat na nějaká těžko přístupná místa,“ glosovala svoji povahu v MeetFactory. Touha po dobrodružství zavedla Malone v šestnácti do New Yorku, kde potkala švédskou skladatelku Ellen Arkbro. Spřátelily se a o rok později ji Malone navštívila ve Stockholmu.
Tam ji čekal kulturní šok. S Ellen zašli na koncert do Fylkingenu, což je asociace a s ní spojený koncertní prostor dedikovaný experimentální hudbě, který v roce 2023 oslavil devadesát let existence. V Denveru Malone chodila na koncerty do prostor, jejichž životnost se počítala na pár let, ne-li měsíců. Evropský model státní podpory kultury působil jak z jiného světa. A tak vzala klasicky vyškolená zpěvačka „kytaru a kombo“ a odstěhovala se impulsivně do Stockholmu. Žije tam dodnes.
Jako studentka Královské švédské hudební akademie, kterou nedávno úspěšně absolvovala na katedře elektroakustické kompozice, nasávala podněty ze všech stran. Se dvěma spolužáky založila shoegaze kapelu Swap Babies. Není bez zajímavosti, že její spoluhráč, Adam Grauman, je dnes specialistou na starou hudbu a vyhledávaný hráč na violu da gamba. Malone to ale postupně táhlo jiným směrem. S o čtyři roky starší Arkbro ji spojovalo nadšení pro různé systémy ladění, elektronické nástroje i historické varhany. Společně si zahrály ve skladbě, která vyšla na labelu XKatedral, oblíbeném mezi milovníky dronů.
Arkbro v roce 2017 vydala album For Organ and Brass. Už samotným názvem se přihlašuje k americké skladatelské škole, což potvrzuje i fakt, že studovala u La Monte Younga. Takto zní první skladba.
Slyšíme v ní opakující se patterny, práci s netemperovaným laděním, zádumčivou atmosféru, pomalou temporalitu. Stejnými slovy by se dalo popsat i album The Sacrificial Code, které o dva roky později proslavilo Malone. Pro nás podstatný rozdíl spočívá ve vztazích mezi souzvuky.
Hezké akordy
„Jak na vaši hudbu reagují lidé mimo úzkou experimentální komunitu?“ ptal se v roce 2020 časopis Kinfolk. Malone reaguje krátkou historkou o tom, že The Sacrificial Code je první album, které se líbilo i její babičce a pětileté neteři. „Myslím si, že je to díky harmoniím,“ odůvodňuje to prostě. Příjemně plynoucí akordické spoje úzce souvisí s laděním, o jehož mnohé podoby se Malone dlouhodobě zajímá, teoreticky i prakticky.
Postupem let Malone experimentovala na poli tzv. přirozeného či čistého ladění (just intonation) společně s Arkbro a působila jako asistentka ladiče varhan Jana Börjesona, který ji zasvětil do oblasti středotónového ladění. V něm se klade důraz na velké tercie a bylo typické pro pozdní renesanci a rané baroko. Fascinace složitým světem matematických a fyzikálních vztahů mezi tóny a s tím rostoucí výhrady vůči běžně používanému temperovanému ladění, dovedly Malone až k úspěšnému albu, které definují minimalistické a relativně pomalu plynoucí sekvence souzvuků. „Když jsem komponovala v temperovaném ladění, napsala jsem spoustu hudby, ve které jde o pohyb a melodie. Když pracuji v čistém ladění, vznikají statičtější struktury složené z akordových ‚kil‘“, vysvětluje Malone v rozhovoru pro časopis tinymixtapes.
Hezké akordy hrané na historické varhany a intimní znalost různých systémů ladění přináší pro mnohé nezvyklé potěšení. Jeho intenzita se násobí na živém koncertě, o čemž se přesvědčili i lidé v pražském kostele svatého Salvátora. Při dlouhých závěrečných akordech jednotlivých skladeb rezonoval celý kostel i všechna těla v něm.
Byl to výsledek složitě nalezeného setupu, důmyslná choreografie (polo)otevřených varhanních rejstříků tak, aby vznikaly rázy jednotlivých frekvencí. K vychutnání hřejivých souzvuků ovšem výše nastíněné zákonitosti nebylo vůbec třeba znát.
Kulturní úskalí varhan
Byl konec roku 2019 a Malone si zvykala na novou realitu svého života. Už nehrála jen pro okruh přátel, ale měla globální a početné publikum, kterému se měla záhy představit na intenzivní koncertní šňůře. Jenže nastala pandemie a s ní zcela jiné výzvy a příležitosti.
Přišlo pozvání od proslulého francouzského GRM (Groupe de Recherches Musicales). V roce 2020 a 2021 tam skladatelka pracovala na albu Living Torch, ve kterých vyměnila varhany za současné i historické syntezátory, mezi nimi i jeden konkrétní ARP 2500, na kterém tvořila Éliane Radigue. Ta v současnosti prožívá renesanci zájmu a velké množství umělců z generace Malone se k ní hlásí. Ve výsledném mixu je také part trombónu a basklarinetu.
Living Torch se rozezní způsobem, který připomíná varhany. I když se později rozmělní v trochu odlišném zvukovém světě, forma skladeb a strohý systém patternů ukazuje, že Malone usiluje o tvorbu abstraktních struktur, jejichž logické a vypočítané vztahy budou fungovat při provedení na varhany i na syntezátory, či v případě trojalba Does Spring Hide Its Joy na violoncello, elektrickou kytaru a oscilátory.
Nejzajímavější na tom je, že kompozičně velmi podobná hudba generuje radikálně odlišené kulturní asociace. „Chrám neodchrámujete,“ říká Malone pro časopis The Wire. Onu přesycenost kulturních a duchovních významů, kterou v sobě varhany mají, si samozřejmě velmi palčivě uvědomuje. „Vlastně preferuji nahrávat varhany v místnostech, která mají suchou akustiku, protože při eliminování reverbu jejich zvuk ztrácí určitý objem kulturních znaků,“ dodává.
Při interview v MeetFactory se toto téma probírá také. „Někdy si musím za varhanami připomenout, že zatímco já vidím jen svoje ruce, posluchači možná pozorují sakrální ikonografii,“ říká. Stejně jako všichni umělci ztrácí kontrolu nad tím, jaké příběhy si do její hudby promítají posluchači, v tomto konkrétním případě ale velmi specifickým způsobem. Vznikají tak situace, kdy pro koncert v tom či onom kostele musí měnit názvy skladeb. Pramení odtud i smutná kauza s krajně pravicovou katolickou skupinou, která loni v květnu zabránila Malone ve vystoupení. Dnes tato konkrétní skupina již neexistuje, pro její agresivní rétoriku ji rozpustila francouzská vláda.
„Snažím se nevnucovat své hudbě vlastní představy o kultuře, aby tak mohl mít každý osobní jedinečný zážitek,“ řekla Malone diplomaticky v Praze při debatě o rozmanité posluchačské základně. „Nechci lidem říkat, co mají cítit nebo co si mají myslet, byť je někdy docela těžké to nedělat,“ dodala vzápětí s lehce provinilým úsměvem.
Je na čase
Další věc, kterou na posluchačích nelze vynutit, je prožívání času. A u Malone to platí dvojnásob. Při letmém poslechu máte pocit, že jde o meditativní, pomalé, skoro statické skladby. Otevírá se před vámi zvuková lázeň, ve které se lze uvolnit a navodit bezmála psychedelické bezčasí. Můžete se ale také občas soustředit na jednotlivé patterny: jejich přesný, asketický chod.
„Nemyslím si, že moje hudba pro varhany je pomalá, je vlastně docela rychlá,“ komplikuje to sama autorka. „Když je to příliš pomalé, působí to truchlivě, když příliš rychlé, působí to barokně.“ Podle ní se musí vychytat rychlost, při které je možné vnímat obrysy jednotlivých patternů, aniž by se staly předvídatelnými a narativními.
A pak je tu ještě doba trvání samotných skladeb.
V posledních třech letech Malone intenzivně koncertuje se Stephenem OʼMalleym, který je jejím hudebním i životním partnerem. Byl s ní i v Praze, kde hrál basový part některých varhanních kompozic a pomáhal s rejstříkováním. O den později měl sólové vystoupení. O’Malley má vlastní bohatou hudební kariéru, spojenou mimo jiné s drone metalovou sestavou Sunn O))), a už nějaký čas se věnuje hudbě dlouhých délek. Zatímco skladby z The Sacrificial Code mají kolem desíti minut, jednotlivé „verze“ zmíněného alba Does Spring Hide Its Joy, na kterém hrají Malone a OʼMalley spolu s violoncellistkou Lucy Railton, dosahují téměř hodiny. Hranice mezi jasně definovanými vzorci a spontánně se odvíjejícími drony se tu nahmatává jen stěží.
Na ramenou obrů
První dojem z Kali Malone asi neevokuje slovo punk. „Hmm, opravdu?“ reagovala skladatelka na podobný výrok, a dodala: „K tomu, aby byla hudba transgresivní nebo punková, nepotřebuje nutně prudké, agresivní zabarvení. Punk je společenský kontext. A hudba není jen organizace zvuku, ale především množina komplexních společenských interakcí, které jsou na sebe naskládané.“
Že se Malone podařilo tuto vratkou množinu pořádně roztančit, dokazuje kromě intervencí krajně pravicových extrémistů i obrovské množství nadšených recenzí a článků, ale i osobnějších příhod. „Nedávno jsem zjistila, že moji hudbu poslouchají konzervativní katolíci, kteří mají kolem sedmdesáti let. Nikdy by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát,“ pochlubila se skladatelka v MeetFactory.
Zatímco veřejné reflexe nejen hudebních publicistů bývají kladné, svět anonymních komentářů na YouTube a dalších internetových platformách nasvěcuje území frustrace jiných participantů oné komplexní množiny. Ne vždy jde o hloupou závist či nepochopení toho, že v této hudbě nejde o technickou virtuozitu v klasickém slova smyslu. A často nejde ani tak o Malone, jako o fakt, že velmi podobná hudba či způsob hudebního myšlení už nějaký čas existuje, ovšem na okraji zájmu. Míra popularity americké umělkyně se tak může zdát nepatřičná či prostě jen matoucí.
Ideální moment otočit minci na druhou stranu a vnímat osobnost Kali Malone jako katalyzátor mnoha dosud neprotnutých hudebních oblastí. Stojí na ramenou různorodých obryň a obrů, z nichž mnohé její pestrá fanouškovská základna dosud neznala (ať už se jedná o Éliane Radigue, La Monte Younga nebo renesanční polyfoniky). Na pražském koncertě byli lidé, kteří chodí na hardcore, experimentální elektroniku, ambient i soudobou hudbu. Její kompozice ukazují mladí nadšenci svým rodičům, zajímají se o ní klasicky vyškolení varhaníci, fanoušci současné i historické elektronické hudby i lidé z její domovské DIY scény.
A 9. února se možná přidají i milovníci sborů či experimentující hráči na žestě. Na albu All Life Long se Malone obrací ke zpěvu a dechovým nástrojům. Jak se její záliba v abstraktních sekvencích, které tak dobře fungují u varhan či syntezátorů, projeví v zacházení s lidským hlasem a textem nesoucím vlastní význam, napovídá již nyní zveřejněná skladba.
Více o albu si můžete přečíst v podnětném rozhovoru Kali Malone a Miloše Hrocha v magazínu Quietus, který vyšel po odevzdání tohoto textu.