- Inzerce -

Kreativní zázraky na BMC

Nestřídmá paleta Budapest Music Center Records je opět obohacena o trojici alb co nejrůznějšího ražení. Obsazení alb se pohybují od improvizačního tria až po symfonický orchestr.

Momentálně první v řadě je Moment’s Notice Trio, v němž excelují trombonista, bastrumpetista, okarinista a hráč na mořské lastury László Göz, klávesista a elektronik György Kurtág Jr. a cymbálista Miklós Lukács. Ti svoji sedmivětou exhibici Creation nahráli jako živou improvizaci v Solti Hall na budapeštské Liszt Ferenc Academy of Music 20. října 2017. Text v ambaláži k desce tvrdí, že jejich výchozím bodem byl opus Victora Mátého, Viatrone z roku 1981, a nám nezbývá nic jiného, než tomu uvěřit, mnohem podstatnější však je, že hned po tomto vstupním rituálku se můžeme beze zbytku oddat kreativnímu rádobychaosu, hned v první části vefičenému, nahrčenému a splavně zvodopádněnému, ligotavě vyšvihovanému a vyleskovaně smýčivému. Nepředstavujme si však, že jde o bezhlavé horempádnění; i chaos může mít svůj řád a své krajnosti od otevřhubovosti trombónu přes harampádění celku po střídmé odpočítávání kláves. Připadáme si tu jako na čekané: velejemné dotýkání se ztajemní do vy(po)čítavého vyluzování nebo vytřísňovaného zarpucování a končí načrtávanou podřímností. Ale to už se zalykáme pod plnými doušky části druhé, vzedmutě bouřné, rozchvatněné a rozhejblované, zamanutě burácné i náhlučně vyjuchávané. Bez ohledu na takové probrutálněně vyhružování, závrativě zesirénované i protumlované, se nástroje spolčují do mírumilovných spřežení s až nevěřícně dříčským proklávesováním a vždy znovu vydůrazňovaným cymbálováním, roztracovaným a opětovně nacházivým; neustálé zvraty prostřídávají zavíjenou zavilost a lebedivou provelebovanost. Hráči jsou neúmorní, důsažní, vyjíždiví i prosadiví až do odpískání a potlesku publika. Z tohoto aplausu se vyhoukává třetí věta, napovídavě vytřímaná a vhrkávaně promrskávaná, ba prokrustovaná; zapeklený trombón je tu obkolesněn plejádou zvuků a ozvuků, řešetlivě odbrnkáván či promíseně obvoláván. Čtvrté pokračování je naproti tomu spíše lichometně vemlouvavé, vyvolňované do neutuchající vyčkávavosti, umořovaně prohorlené nebo probíravě umořované, všechno je tu v neustálém pohybu ohybu, vysoukávaném, podvojném, zadřímavém i ohláškovém, k posledu posbírávaném do zámlklosti. Pátý díl je vyzřetelňován do prostíněného vyšinování, rojíždivého či spíše popojíždivého probleskování, je rozčeřen do haraburdění, rozčepýřen do rozcapení a zrozmarněn až do piškuntálního hatmatilkování, je zajitřen výlučnostními prokřiky či závřevovými propojenkami až do rozlačněného zamanutí. Opět jinaké je vyličování šesté návaznosti: hudebníci dovedou vydolovat vždy nový souzvuk či protizvuk, zákrutují, vhrkávají do děje nebo ho vykutávají, rozskotačují se do závratnosti, rozmarňují se do rozmařilosti, přehbitě roztirádovávají zádr(u)žnou vyborcovanost, zámrskují a rozchvilňují každou z nabídnutých příležitostí. Z dalšího potlesku se roztumluje rozrachocený závěr, vyhecovávaně rozcimprovaný a zátřesně vydřihostní, trombonista udává základní směřování, teď už vlastně konečné vyvolňování, prodržovaně zábojné. Věřte mi, ta trojice je plná překvapování, neustále odemyká nové šance, nezaostává v opakujících se pasážích, naopak postihuje vždy jinak osočivé či rozchvilné náběhy, kterým jedním termínem říkáme kolektivní improvizace.

I když je L’Arbre Rouge zřejmě první kompakt vydaný pode jménem saxofonisty, klarinetisty a skladatele Huguese Mayota, jeho obsazení (při nahrávání ve studiu Ouanne v Moulins-Sur-Ouanne v září 2017) má zázemí ve vzájemné spolupráci členů kvinteta. V něm totiž shledáváme pevně ukutou formaci, ve které má každý přítomný své nezastupitelné místo. Jsou to houslista a violista Théo Ceccaldi, violoncellista Valentin Ceccaldi, kontrabasista Joachim Florent a fagotistky Sophie Bernado a Alma Mayot. Jde o měnlivý, niterný, nehalasivě jemnocitný soubor, propíravě námnožný, což rozpoznáme od první, zponenáhlu proplétané položky Champ d´Insouciance, v níž se všechny nástroje doplňují, vyvelebují, prokřižují, poodhalují a rozehrávají (principálem navržené) téma, tlumeně, leč plasticky. Každý z hudebníků si čas od času zavévodí a zasměřuje k co nejplnějšímu sebevyjádření, housle se prosmyčcovávají do usilovna i do zapadna, basa záběr prohloubí, vše probíhá s dotýkavou podvojností, s melodickou mírumilovností, zvažovaně, se sdělnou prorůstavostí, která jako by směřovala k doodhalení celého příběhu. Rovněž Inside the Mirror je rozehrátkován do hybnostního prodychťování, zákrytného nastražování i pozatvíraného pečetění, je o(b)plétán přetřásavým meditováním a prozázračňován (opět) dominováním jednotlivých nástrojů i jejich proticháním, ano, každý z hudebníků má dostatek prostoru (v těch či oněch většinou osmi až téměř jedenácti minutách), aby mohl rozhybnit náhalnost / návalnost svého vstupování a překvapit nečekaným zvratem. (Pro)hledavě je nastíněno La Timidité des Cimes, je vytřibováno do vroucnění a prohemžováno do záhadnění, s čímž souvisí (pro)měnlivost nálad a také rytmické vřelosti. Svá témata pojímají hudebníci spíše s klasicistní všehochutí, každý z nástrojů přidá celku barvitou náladotvornost a jakousi prokluzní záminkovost. Když se pak objeví Les Ames Errantes, vyvrbí se do vyvřelinového vyhlučnění, sice vynásobeného a nenechavého, ale s nepřímočarou hrázdivostí se zanoří do spíše zakuklené ležérnosti, nastraživě obepínavé a probíravě vláčné. S vysondovanou zemitostí, ovšem lehýnce průvlačnou a ponoukavě napovídavou, se vyhrouží En Souvenir d´une Terre, jeho vehemence je sice spíše přemítavá, avšak v pravý čas vede ke zlomu a zvratu do rozpoutávané vyhrouživosti, na jedné straně zajíkavě zadušované, na straně druhé pak horoucně projitřivé. Ale je v tom i čistoskvoucí závraťnost a odivnost. Závěr – Songe Pastel – je ostražitě vyzurčovaný, shánčlivý i nahánčlivý, s nezastíranou kuráží, ale stejně jako celé album je prolaďovaný (nebo propádlovaný) spíše do mollové roviny, (po)zastřeně podbíravé a zášidné (opak ošidné). Je to okvětná deska, plná emocí, přesný opak Creation.

Hudební skladatel, dirigent a klavírista Péter Eötvös, pocházející z multietnické Transylvánie, náleží k pozoruhodným světovým tvůrcům, jejichž dílo je nejen osobité, leč i mnohotvárné. Uveďme si tu alespoň několik alb, která vyšla v poslední době na BMC: Concertos (2014), Paradise Reloaded / Lilith (2016), String Quartets (2017), Atlantis (2018) a nyní Gliding s podtitulem Four works for symphonic orchestra, nahrané koncertně Symfonickým orchestrem frankfurtského rozhlasu (pod Eötvösovou taktovkou) ve frankfurtské Alte Oper ve třech termínech v letech 2017 a 2019.

Nad některými (minulými) kompozicemi jsem (si) mohl (po)tvrdit, že těží z ponoření do neprobádaných oblastí a z jejich nevšedního odhalování, že vše je tu až střemhlavě vybuzováno, snad ani minuta neproběhne bez vnitřního napětí, nic se neodehrává mimochodem a že nic mu není zcela definitivní, mívá vždy dva protichůdné vzněty v jednom tyglíku. Podobně je tomu i v úvodním, baskicky inspirovaném prokombinovávání The Gliding of the Eagle in the Skies, prostřídávajícím skutečně s letovým vzmachem mohutně majestátní parádování s nátřasně vrtošivou perkusivností a s překvapivými momenty radikálnění a opodálnění. Nebetyčnost skladby, směřující až někam k oblačnému vyličování, se rozevlaje s prudkou orchestrálností, rozpeří se rytmickými i melodickými průvraty, protipoložností drsnosti a jemnosti, pozotvírávané nebo zamžívané, dotýkavé i potýkavé, protýkající srdceryvnost (houslení) s protahovaným pozamykáním a s občasným výlučnějícím bouřněním. Také Jet Stream se rozevírá do proklesťovaného odhalování a proryvněného skrumážení, ale je to sólová trubka Hakana Hardenbergera, která vévodí a vylicitovává náladotvornost, dohrnována orchestrem, vyřicování, proudnění, okamžikované střekotání nebo námnožné vycepávání rozestřelně nebo přestřelně rozhojňuje rušnost děje. A zase je to trubka, která s až úzkostlivou svěřivostí vypravěčsky líčí celou historii, chvílemi protajovaně, chvílemi rozbalivě, celá její pasáž je procítěná, prodychtěná, pozvolná, ne však svévolná, rozkochá se, ale pak rozvřídelní ve vkrádavém protišování celku, prudkost se provine do rozvážlivé obezřetelnosti, vyciťované do mrtě, trousivě rozehřímané, rozmarňované i zamarňované. Rozpojení Alle vittime senza nome do tří peripetií dodává skladbě větší variabilnost od prostopášné (ú)chvatnosti přes rozkomíhanou porozverněnost po mírumilovné koncentrování, orchestrální prokvítavost, naznačivá i vyznačivá, je odsekávána i zase rozprouděna hned zarážlivostně, hned rozvířeně, hned rozvýbušněně, upokojovaně i znepokojovaně, s břitkou pozběsilostí i naopak s militkou vroucností. Ale v návaznostních sledech se shledáme i s licoměrnou uštěpačností, prodialogizovanou, rozmihotanou do třepetavosti, vymátořeně poroztěkávanou i vytřibovaně nábalnou. Nic tu není jednoznačně nasměrované, vš je spíše rozličňovaně či rozlišňovaně zezáhadňované a posběrně pohrávavé. Dialog mi Mozart není koketerie, je skutečně založený na mozartovských motivech a přístupech, nicméně Eötvös se ke svému zdroji prokutává z různých úhlů, je spíše naznačivý než bezprostřední, zrozmarní svoji inspiraci a hned ji zatušuje, rozrušuje a roztrušuje, je rozpršný i výbušný (nebo rozbuškový?). A co se pozdává zprvu nedobytné, jeví se k posledu jako dobyté. Eötvös je zkrátka Eötvös: dokáže si přisvojit jakoukoli inspiraci, rozhojnit ji a prezentovat po svém.

A tak – jak vidno – nám Budapest Music Center připravil opět nevšední zážitky. Má z čeho vybírat a vybírá dobře.

Moment’s Notice Trio: Creation
Hugues Mayot: L’Arbre Rouge
Péter Eötvös: Gliding
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)