Polská vokalistka Anna Gadt se pouze v duu s kytaristou Marcinem Olakem pustila do deníkových záznamů spisovatele a dramatika Witolda Gombrowicze. Její uchopení slov je nekonvenční a nelítostně provokativní.
Již na předešlém albu Mysterium Lunae (recenze zde) se nechala inspirovat literaturou; zhudebnila expresivní poezii zakladatele polského symbolismu Boleslawa Leśmiana. V případě Gombrowicze musela výrazově zajít mnohem dál, pokud chtěla vyjádřit jeho vzpouru proti konvencím a uměleckým formám, jeho hněv, sarkasmus, absurdní humor, nadsázku ve službách záměrně groteskního zkreslení skutečnosti, tudíž jejího zesměšnění. Stačil k tomu pouze hlas a kytara, většinou akustická. A výsledek? Fenomenální! A to po všech stránkách, včetně obalu pokrytého slovy.
Hlasový rozsah a barevný rejstřík Anny Gadt nezná hranic. Stejně tak kytarové výrazivo Marcina Olaka. Ten absolvoval mistrovské kurzy třeba u Ralpha Townera, má vlastní jazzové trio a rád interpretuje Witolda Lutoslawského. V jejich duetech dochází až k intuitivní souhře, byť oba improvizují bez záchytných bodů; Gombrowiczovy sentence jimi být ani nemohou, neboť jsou tu cupovány nejen do jednotlivých slov a metamorfovány až do čehosi přízračného, ale také rozdrceny až na slabiky. Ty pak ze sebe vokalistka vyráží, cedí skrze zuby, válí po jazyku, vyšeptává, vyplivuje, zvrací. Kytarista reaguje také až fyzickým způsobem hry, přičemž ale k hlasu vytváří kontrapunkt, nebo lépe řečeno protipól. Často také buduje až šamansky znějící, hypnoticky repetetivní spodní proud, a to za pomoci netradičních technik hry či preparacemi pomocí kovových objektů.
Šestapadesátiminutové album tvoří dvanáct radikálně improvizovaných kusů, z nichž některé jsou vskutku obtížně posluchačsky uchopitelné. Jsou často nazvány po celé větě vyňaté z Gombrowiczova deníku, která je předmětem hudebního uchopení. Což je případ hned úvodního (dovolil jsem si přeložit) Myšlení ve hmotě vášnivých a nedokonalých bytostí se stává více než výkřikem; rozsekaná slova a zdecimované slabiky se střídají s artikulovaným přednesem, jazzovým vokalizováním a hlasovými drony. I když při prvním (a dalším a dalším) poslechu ztrácíme uši, topíme se v takto bláznivém bezhraničí, vnitřní pnutí skladby nás udržuje v napětí. Muž člověkem, člověk zesílen člověkem… co si s tím posluchač počne? Nechá se prostě unášet lyrikou, naléhavým šepotem, posléze hlasovou i kytarovou improvizací ústící do free-jazzového mumraje. V Hloupém úsudku teče minimalistický kytarový proud, na němž pluje vokál à la trubka a stříkají emoce. Já (jsem sám, proto jsem víc). Vždy připraven se altruisticky roztavit v ostatních, ohlašuje nepochybné pravdy. Co se s tebou může stát, když ti nic nebrání a nic se ti nemůže stát… tam Gadt chvíli dokonce zpívá! S niterným citem, vzletností. Třetí smysl je elektrifikován, kytara echuje, pak se rozvášní, zatímco ve vysokém rejstříku ze sebe vokalistka vyráží cosi o lidské psychice. Už někdy přebýval člověk jinde, než v sobě? Zní v dalším tracku, až to hladí. Neboť jejich kostel spadl… a kytara se mění v srdce, jež tepe, a do šamanského rytmu zpívá pastor, až ho vystřídá kytara ve kvazibarokním preludiu. Poptávky stáda jsou vyjádřeny i scatováním, v čistší jazzové podobě pak zní Nereálné, kde se hlas mění i v sopránku. Lahodné chuti je to Lidstvo. Někdy se samo ohromí.
Jako já jsem ohromen tímto albem…
Anna Gadt & Marcin Olak: Gombrowicz
Hevhetia http://www.hevhetia.com/Hevhetia/
