Lazybird etc. Kořeny současného boomu irského experimentu

  
49

Po nedávném vhledu do prehistorie irské avantgardy se přesouváme blíž k současnosti – do formativních let přelomu 20. a 21. století.

New Weird Britain. Termín, se kterým se světová hudební periodika v posledním roce musí vyrovnávat čím dál tím častěji. Zrodil se na stránkách internetového magazínu Quietus a odkazuje na americkou generaci nultých let, označovanou jako New Weird America. Jakkoliv jeho ostrovní verze většinou značí současné živelné dění v alternativní kultuře Velké Británie, jen málokterá z lokálních scén má tolik společného se svým americkým protějškem jako ta irská. Současný irský underground totiž podobně jako jeho staršího amerického sourozence definuje dvojaký vztah k nedávné i dávnověké kulturní minulosti – historie je pro irskou scénu stejnou měrou zdrojem inspirace a kulturním tropem, který musí být překonán – a silný pocit komunity, vzájemné provázanosti a sounáležitosti.

„V posledních letech jsem si začala všímat, jak moc tady spolu různí umělci spolupracují. Všude kolem sebe vidím kolaborace, které vedou napříč generacemi, hudebním zázemím a vzděláním a překonávají geografické vzdálenosti.“ vyjádřila se v roce 2017 pro server Bandcamp Daily Rosylyn Steer, zakladatelka labelu KantCope. „Myslím, že si lidé navzájem dodávají sebevědomí. Je to logické, když totiž začínající umělec vidí nějakého podivína, jak si jde za svojí představou, tak často si řekne ‚jestli jemu to funguje, proč by nemohly zabrat i moje divné nápady‘,“ dodávala.

Duch spolupráce a nebývalý rozmach nonkonformní hudby je bezesporu do jisté míry umožněn díky informační revoluci internetové doby. Nové generace hudebníků navazují na do ještě nedávna naprosto neznámé průkopníky irské avantgardy (viz https://www.hisvoice.cz/dordan-osten-avangardy-ukryty-v-irskem-folkloru/). O tom, jak nové informační technologie a metody komunikace umožnily rozmach alternativní kultury po celém světě, bylo již napsáno mnohé, v případě po staletí izolovaného Irska ale nejde vliv internetu na rozmach undergroundu podcenit. Díky celosvětové počítačové síti se totiž současným hudebníkům daří překonávat omezení, která vycházejí z ostrovní topografie, demografie a politické krajiny. Irská kultura byla po generace definována izolací jednotlivých komunit rozesetých po všech koutech ostrova svatého Patrika a všudypřítomnou chudobou. S politickým a ekonomickým rozvojem Irska přelomu 20. a 21. století se sice vyřešila řada sociálních problémů, na kulturu se ale trochu zapomnělo. Je to trochu paradoxní, na první pohled by se totiž mohlo zdát, že má irská kultura v celosvětovém měřítku poměrně velké publikum. Zglajchšaltovaná exportní popkultura vycházející z gaelského folklóru má ale s živou hudební kulturou jen pramálo společného.

Irsko 90. let procházelo přerodem z ekonomicky a sociálně zbídačené společnosti osmdesátých let na gaelského tygra let nultých. Postupně se začala rozpadat tradiční společenská schémata, oslaboval se vliv všudypřítomné církve a irská společnost si začala klást otázky po vlastní identitě. Zatímco v Evropě a Americe kulminoval boom zájmu o tzv. keltskou kulturu, MIchael Flatley objížděl se svým exploatačním tanečním cirkusem svět křížem krážem, irské hospody rostly všude od Tokya po Buenos Aires jako houby po dešti a v každém evropském velkoměstě vznikaly zástupy kapel, které s větší či menší mírou autenticity interpretovaly keltský folklór, na samotném ostrově jakoby přestávala lokální kultura hrát roli. Soundtrackem přerodu irské společnosti totiž nebyla tamější hudba, ale importy americké kultury v čele s country. To bylo dostatečně cizí, zároveň se aureola světovosti v očích Irů spojovala s pocitem důvěrně známého, rurálním folkem, kulturou vesnice a alkoholu. Neuvěřitelná popularita hudebníků jako Garth Brooks ostatně v irské společnosti rezonuje dodnes, jak se například ukázalo na beznadějně vyprodaných Brooksových comebackových koncertech v roce 2014.

Nezájem o lokální kulturu se ale neotiskl pouze v masivní popularitě amerického country. Transformovaná ekonomika sice způsobila boom v mnoha složkách irské společnosti, tamní politická a mediální reprezentace ale po dlouhá léta nejevila jakýkoliv zájem o podporu umění. V Irsku až donedávna neexistovala infrastruktura, ve které by bylo možné provozovat jakoukoliv formu nezávislé kultury, ať už jde o koncertní prostory, kluby nebo systém financování nezávislého umění. Přelom tisíciletí tak trochu připomínal hyperkapitalistickou pustinu, ve které jsou kulturní solitéři odsouzeni k obskuritě, zatímco většina společnosti tančí tanec svatého Víta do rytmu kolovrátkového hitu Cotton Eyed Joe.

Zásadním milníkem pro irskou nezávislou scénu bylo založení dublinského klubu Lazybrid na přelomu milenia. Prostor, který se nacházel v prvním patře nad hospodou v centru města, se velmi rychle stal centrem alternativní kultury, ve kterém se potkávaly světové hvězdy experimentální hudby s lokálními muzikanty, nehledě na žánry. Lazybird po pár letech existence sice kvůli problémům s hledáním nových prostorů zaniknul, jeho vliv na alternativní scénu Irska je ale nedocenitelný. Řada dnešních experimentátorů si své první kontakty s undergroundovou kulturou odbyla právě tam, ať už jako posluchači, nebo jako vystupující. DIY kolektiv zároveň pod stejným jménem založil i vlastní label, který dokumentoval jejich promotérské aktivity.

Kreativní podhoubí, které se zrodilo na přelomu milénia v nálevně v centru Dublinu, dalo vzniknout nespočtu kapel, které dál měnily tvář irské kultury. Formace jako United Bible Studies začaly hledat cesty jak propojit jazyk experimentální hudby s hledáním lokální identity a odkrýváním tušené minulosti irské hudby. Současné živelné bujení irské alternativní kultury tento odkaz bohatě využívá a je nasnadě, že by současné labely jako Deserted Village, Fort Evil Fruit nebo Dot Dot Dot Music bez hnutí nultých let jen těžko existovaly. Tato generace se zároveň čím dál tím častěji dostává do hledáčku zájmu současných hudebních periodik, jako se to například stalo Davidu Colohanovi, který je od roku 2015 stálicí ostrovních alternativních hudebních festivalů. Irskému undergoundu se tak po letech dostává pozornosti, kterou si zaslouží a spolu s tím se na světlo světa dostávají předchozí generace ostrovních solitérů.