Štěpán Filípek jako iniciátor nové hudby inspirované latinskou poezií.
Je to něco málo přes rok, kdy vyšlo album 9 s kompozicemi současných českých skladatelek pro sólové violoncello v podání Štěpána Filípka. Nyní tentýž interpret vydává záznam další série kompozic, které inicioval. A opět tu je jednotící téma. Tím je tentokrát skladatel Jan Novák (1921–1984), ovšem nikoliv coby tvůrce hudební, ale jako básník. Štěpán Filípek oslovil pětici skladatelek a skladatelů, aby napsali kompozici inspirovanou básněmi z Novákovy sbírky Ludicra. Všechny pak provedl v premiéře na festivalu Moravský podzim v roce 2021, ke stému výročí Novákova narození ve spolupráci s Brno Contemporary Orchestra. Jednotlivé kompozice jsou inspirovány konkrétními básněmi, Novákovy texty ovšem ve skutečnosti neuslyšíme, jen jako by visely kdesi za hudbou.
Nahrávku otevírá Fabella Jakuba Rataje. Ten do koncertního programu napsal mimo jiné: „Báseň je lehká jako pírko, avšak nenápadně buduje napětí. Je vzletná, ale současně má jasný rytmus. Střídá statickou rovinu příběhu s rovinou hybnou, posouvající děj, sledující jistý vývoj.“ Podobné střídání je slyšet i v hudbě, kde se téměř nehybné plochy dlouhých tónů rozhýbávají a vrásní. Občas se orchestr vzedme k infernálnímu zabručení. Part violoncella jako by byl trochu součástí orchestru, jen o něco vystrčenější a zaostřenější. Tam, kde jsou linie doprovodu měkčí a plynulé, se sólista do strun opírá občas až s dřevorubeckou energií.
Následující Cantilena aeaea, kterou napsala Lenka Nota, přináší výrazný kontrast. Dostáváme se do romantické krajiny, kde flétny zpívají hlasy ptáků a kdosi drnká na mandolínu. Hudba vyrůstá z výrazných melodických motivů a tonální harmonie, zároveň je tato idyla zajímavě narušována. Melodie se protahují glissandy a výrazné modulace občas připomínají jízdu na horské dráze. Violoncello dostává prostor ke kantiléně procítěné až na hranu. Je to hudba sladká i trochu zneklidňující, což jí dodává na originalitě.
Pomyslný střed pětivěté kolekce tvoří Anna skladatele Barryho Wana původem z Hong Kongu (vlastním jménem Wan Yuk Bun). Ten se v textu přiznává k nejasnému vztahu k poetické předloze: „Ačkoli nerozumím v textu některým metaforám, je jasně vidět, že Anna je (byla) velmi atraktivní a krásná dívka! Opravdu bych rád poznal Annu ve skutečnosti! Dívku, která inspirovala pana Nováka, aby o ní napsal báseň!“ Wanova hudba se pohybuje mezi tichými pasážemi s výraznou perkusivní složkou a dramatickými, lehce chaotickými bouřemi.
Dalším zahraničním autorem, který se na popud violoncellisty Štěpána Filípka nechal inspirovat latinskou poezií skladatele Jana Nováka, byl Američan David Carpenter. Ten v komentáři píše, že „sólové violoncello zde vykresluje obraz ženy, která je zároveň lidská, i božská.“ A jako by album bylo sestaveno do určité stylové symetrie, i Carpenterova skladba je duchem romantická. Na rozdíl od Lenky Noty je to ovšem romantismus bez oněch zneklidňujících prvků a překvapení.
Jana Vöröšová ke své kompozici Oratio Phillipica napsala: „Novákova poezie, stejně jako jeho hudba, pro mne skrývá několik rovin: Rovina prvního, povšechného pohledu – umně veršovaná latina přísně sledující rytmus a pravidelnost, drobné vtípky, dokonalá řemeslná zručnost. Rovina druhého prozkoumání – něco tady nesedí, drsná, někdy hrubá slova, která vyčnívají. Jako by člověk natíral gotické žebroví ostrou neonově růžovou a oranžovou barvou. Rovina třetí – nahlíženo z dálky s vědomím souvislostí, kdy nelze brát slova doslova. Jednotlivé věty jsou jako hrubé črty, za kterými jen tušíme jemné předivo vztahů, pocitů, situací. Jako když se dotýkáte staré ošlapané dlažby, pelesti postele a ze vzdálených věků k sobě necháte promlouvat místa.“ A i zde se vrací myšlenka jisté symetrie celku, přinejmenším zpočátku. Hudba Jany Vöröšové se – podobně jako ta Ratajova na začátku alba – postupně vynořuje z ticha poskakování smyčců po strunách a škrábáním činelů, což se postupně slévá do plynulejší zvukové prodlevy. Tím ale podobnost spíše končí. Po několika minutách postupné gradace se hudba zlomí do sledu akčních běhů rychle měnících směr, pak se nám dostane kousku valčíkového rytmu s klouzavým flexatonem, flažoletů na hraně slyšitelnosti a dalších krátkých zvukových obrazů. V podkresu cosi praská, snad jako by hudebníci v orchestru mačkali papíry. Různorodé zvukové prvky se skládají v příjemně melancholický proud mizící do ticha.
Škoda, že vydavatel (opět) neposkytuje booklet, kde by bylo možné si třeba přečíst Novákovy básně stojící za jednotlivými kompozicemi. Zvídavý posluchač by se mohl zamyslet, zda a jak se podařilo literární tvořivost osobitého brněnského tvůrce přenést do hudby současných skladatelek a skladatelů. I bez toho ovšem projekt Štěpána Filípka a všech ostatních zúčastněných přináší podnětnou novou hudbu.
Štěpán Filípek & Brno Contemporary Orchestra: Ludicra
Pavel Šnajdr: dirigent
Radiotéka (https://www.radioteka.cz/detail/crohudba-852343-ludicra-stepan-filipek-&-bco)