Před bezmála dvěma roky jsem tady recenzoval debutové album The Day I Had Everything londýnského tria Malija (recenze zde). 8.září vyšel druhý počin trojlístku Mark Lockheart (sax), Liam Noble (piano) a Jasper Høiby (kontrabas). Pod názvem Instinct jej vydal opět britský label Edition Records (u nás v distribuci 2HP/Arta).
První album získalo po zásluze uznání veřejnosti i kritiků. Trio bez bicích zde dokázalo propojit jazz se soudobou vážnou hudbou neotřele, s novým zvukem, kdy v každé skladbě byl posluchač překvapován. Nové album, obsahující deset autorských kompozic (podíl všech tří aktérů je téměř rovnoměrný), již ale moment překvapení k dobru nemá, a tak jsem čekal nějaký posun, nové obohacení, onen hudební instinkt, jímž by se měli vyznačovat natolik zdatní hudebníci, jakými tito tři bezesporu jsou. Samozřejmě – poslouchá se to dobře, což o to, ale při poslechu necítím vzrušení, jen takový sice příjemný, ale nijak výjimečný pocit. Pro někoho může být takový pocit z hudby tím hlavním důvodem, proč ji poslouchat, pro mne je to ale málo. Jedenapadesát minut libého pocitu? Možná to tak protagonisté nahrávky chtěli. I když vzhledem k neskrývané progresivitě vydavatelství by mne tak malá ambice překvapovala…
Všechny postupy, jimiž se trio prezentovalo na předchozím albu, tady pouze zopakovalo, aniž by je jakkoli obohatilo a posunulo. Dokonce to na mne působí dojmem jistého ústupu z nabytých pozic směrem k větší líbivosti. Zvukově vypjatých, neřku-li free-jazzových míst znatelně ubylo; snad jen druhý track (TV Shoes) naplňuje onu hutnost a emotivnost debutu. Trio se evidentně snaží více pracovat s komorní náladou fúze moderního jazzu s vážnou hudbou, ale po několika minutách každé skladby jsem již věděl, jak bude pokračovat; bylo to vždy po sérii sól, jež patří rozhodně ke kladům alba. Všichni tři instrumentalisté v nich dokáží uchopit téma neotřele, jenže před nimi a ani po nich se už nic světoborného neděje, takže stále krouží kolem jednoho a téhož, stejně jako já, když to recenzuji…
Lockheart střídá tenor a sopránku, přičemž tenor většinou zdvojuje; jeho sólové chorusy jsou šťavnaté, i když ne tolik prokrvené jako na první desce. Noble často posiluje basovou linku, zvláště v ostinatech a staccatech, či vytváří rytmický kontrapunt; pokud opustí tuto roli, je spíše rozvolněný. Høiby vystřihne několik sól, jež jsou sice virtuózní, ale nijak nepřekvapují, byť působí svěže. Vrcholem jejich sólových výletů budiž kompozice Hung Up (třetí track). Ovšem gró alba, jak už jsem se zmínil, je především ve vykreslování nálad a občas i v titěrné drobnokresbě. Tajemnou, poněkud temnější náladou se vyznačuje pátá skladba Moonstairs. V tracku č. 8, Sanctuary, využívá trio chorálového motivu k vybudování efektního mystického rozpoložení. Závěrečná kompozice Space Out dostává až tíživou náladu, jíž umocňují nervní sóla; převažuje mrazivá, bezedná černota, žádné kýčovité „světlo Universa“. Podle mne nejlepší skladba alba. Škoda, mohlo být celé takhle skvostné. MArk, LIam a JAsper na to bezpochyby mají…
Malija: Instinct
Edition Records (https://editionrecords.com)
