Mark Lockheart a Jeff Ballard na Edition Records

  
213

V lednu vyšla u Edition Records dvě pozoruhodná alba. Britský saxofonista Mark Lockheart se pokusil shrnout svoje dny na Zemi a zároveň vybočit z dosavadního směřování. Americký bubeník Jeff Ballard se mocně napil čubčího lektvaru na cestě zpět do věčnosti.

18. ledna vyšlo na značce Edition Records s napětím očekávané autorské album britského saxofonisty Marka Lockhearta s epickým titulem Days on Earth. Pokusil se v něm shrnout čtvrtstoletí vlastního hudebního života, a zároveň vybočit z dosavadního směřování. Vlastně se tak vrátil k estetice debutu, jenž vyšel před dvaceti lety a podílelo se na něm dvanáct hudebníků (Through Rose-Colored Glasses). Zúročil na něm zkušenosti z působení v bigbandu Loose Tubes, kde v polovině osmdesátých let začínal (a kde s ním hrály další pozdější hvězdy britského progresivního jazzu, jako třeba Django Bates, Iain Ballamy, Eddie Parker či Ashley Slater). Poté se Lockheart objevoval nejčastěji v malých formacích, zhusta pouze v triích. Příkladem může být Malija, jehož obě alba jsem tady recenzoval. Ovšem nejdůležitějším triem, právě v souvislosti s novinkou, je experimentující Polar Bear. Zde posledních čtrnáct let Lockheart vytvářel společně s basistou Tomem Herbertem a bubeníkem Sebastianem Rochfordem rozsáhlé improvizace a svěží zvukové scény. Stejná rytmická dvojice tvrdí muziku i na novém albu. Leccos z estetiky Polar Bear nalezneme i zde. A k tomu přidejte sedmdesátkový funk, jazz-rock, world music a orchestrální hutnost i se vzletnými, ale nikoli vemlouvavými smyčci, a máte v kostce zvukovou paletu alba. Dalšími členy, tentokrát sexteta, jsou altsaxofonistka Alice Leggett (tenora obstarává lídr), vycházející jazzová hvězda na londýnské scéně, pestrými žánrovými větry ošlehaný pianista Liam Noble (spolupracoval například s Moondogem) a kytarista John Parricelli, mimochodem spoluzakladatel výše zmíněných Loose Tubes. Orchestrální háv pak ušil třicetičlenný ansámbl pod taktovkou hollywoodského filmového dirigenta a aranžéra Johna Ashtona Thomase. Někteří z této masy se dokonce zhostili i sólových partů: flétnista Rowland Sutherland, trumpetistka Laura Jurd (z hvězdného prog-jazzového kvarteta Dinosaur), houslistka Jackie Shave, harfistka Helen Tunstall a klarinetista Nick Rodwell.

Výtečný zvuk je v případě produkce Edition Records samozřejmostí, ale není bez zajímavosti, že album bylo natočeno v londýnském British Grove Studios, jež patří rockerovi Marku Knopflerovi (ex-Dire Straits).

Více než padesátiminutové album je široce epické (ostatně, jak nasvědčuje titul). Jde o autorovu výpověď o stavu našeho světa. Každá ze sedmi kompozic má svébytnou myšlenku, reflektující jeho světlé i temné stránky. Světlo vítězí; nakolik je to realistické, ponechme stranou. Lockheart ostatně na adresu svého nového alba pronesl: „Moje hudba byla vždycky vnitřně spojena se životem, láskou a radostí.“

Pozornost si ovšem zaslouží hudební estetika, absorbující do sebe vlivy zvukoborectví Dukea Ellingtona, Gila Evanse, Dona Ellise, Johna Adamse či dokonce Johna Zorna. Autor je všechny přetavil v eklektickou hudební materii, jež ale překvapivě působí místy příliš uhlazeně. U Lockhearta prostě nezní ani temná stránka života černě. Naštěstí ale ani šedivě. Orchestr je zaranžován více jako symfonické těleso než bigband; přesto mu ale zůstává plnokrevný jazzový zvuk. Jen to není avantgarda, jak jsem ve skrytu duše doufal. Nicméně můj dojem z nového Lockheartova alba se nedá označit jako zklamání…

Album otevírá A View From Above s ústředním tenorsaxofonovým partem. Smyčcové i dechové sekce vytvářejí barevné plástve, přičemž zvuk postupně houstne a rytmizuje se takřka bigbandovými sazbami. Pozoruhodné je zromantičtění, jež přichází nečekaně, a to se sólem klasické kytary. Následující Brave World trvá jen necelé tři minuty, ale jde o nesmírně půvabnou, křehkou skladbu, v níž se rozdrnčí harfa evokující africkou koru; s ní vede dialog kontrabas. Posléze se přidávají další nástroje, aniž by ale narušovaly intimní, ponorný ráz. Na ni navazuje svižně orchestrální This Much I Know Is True, evokující hudbu Gila Evanse z přelomu 50. a 60. let. Po melodicky bohatém tenorovém sóle přijde gradace, korunovaná kytarovým výronem. Poté zvuk v dalším tracku potemní, zdrsní díky trubce a vůbec žestím – devítiminutová Party Animal hoří latinskoamerickým ohněm, kdy se proplétají ostře frázujícím orchestrem postupně flétna, tenorsax, trubka a altka. Dechové sekce tvoří kontrapunkt ke smyčcům, takže napětí se dá krájet. Po ztišení s osamělým klavírem tok opět zhoustne. Bezmála desetiminutová kompozice Believers (mimochodem nejdelší na albu – 9:49) s tématem fundamentalismu, jenž od nepaměti zraňuje svět, tvoří emocionální vrchol alba. Přívaly smyčců, rocková rytmika i ostřejší kytara zpočátku evokují legendární Mahavishnu Orchestra na albu Apokalypse. Ovšem do okamžiku, než se ozvou oba saxy a posléze všechny dechy. Orchestr pracuje s jedním výrazným motivem a proces variování má vemi blízko postminimalismu. Sóla kytary a altky jsou skvostná, rytmika šlape, celý ansámbl udržuje v hudbě napětí a zvyšuje její intenzitu. Skladba Triana tvoří protipól, jisté oddechnutí; už vstup harfy a houslí navozuje vstřícnou náladu. Tutéž líbivou barevnost přejímá pak orchestr v táhlých sazbách s výrazným podílem basklarinetu. Střídavá sóla tenorsaxu a piana dodávají skladbě křehkou, niternou melodičnost. Album vrcholí smířením v podobě Long Way Gone, druhé nejrozměrnější kompozice (9:41). Prokomponovaný, prozářený, vrstevnatý a mnohohlasý orchestrální zvuk vykouzlí chytlavý motiv, který pak s proměnlivou dynamikou a hustotou postupně rozvíjejí v sólových partech Jurd, Tunstall,  Herbert, Noble, Lockheart, Rodwell a Shave. Finále je pak hymnické, nadějeplné…

Druhé sólové album amerického bubeníka Jeffa Ballarda jsem si představoval jinak. Na novince Fairgrounds se zkušený, pětapadesátiletý muzikant, známý především ze třináctiletého působení v triu slovutného pianisty Brada Mehldaua, obklopil výlučně Američany. Vzhledem k tomu, že se v takto vzniklém kvintetu objevil původem beninský kytarista a zpěvák Lionel Loueke (ten mimochodem hostuje na albu Luboše Soukupa Země z roku 2017), očekával jsem melodický jazz s africkou příchutí. Ta Afrika tam je samozřejmě rozpuštěna, ale velmi decentně, respektive nikoli prvoplánově, čili navýsost organicky. Ovšem na onu přímočarou melodičnost je Ballardova novinka překvapivě skoupá. Hudba je tu totiž sycena vzkypělým čubčím lektvarem Milese Davise, u něhož se potkávají také Herbie Hancock a Chick Corea na cestě zpět do věčnosti…

A není divu. Loueke uměl vždycky s chutí přitvrdit, bylo-li třeba, a ti ostatní spoluhráči mají s jazz-rockovou fúzí bohaté zkušenosti. Ovšem tahle fusion je notně zatížena progresivními postupy v budování hudební materie. Obrovské napětí tu vzniká střetem elektrické a akustické složky, swingujícího tepu s ambientem a zlomenými beaty, analogového a digitálního přístupu ke zvuku. Zhuštění hudebního toku přispívají dva hráči na klávesové nástroje, včetně akustického piana: Kevin Hays (ex-John Scofield, Joshua Redman, Chris Potter atd.) a Pete Rende (Dave Douglas, Aaron Parks, Ben Monder…). Elektronickou složku posiluje s různými mašinkami Reid Anderson, který jinak tvrdí muziku v triu The Bad Plus. Ve čtyřech skladbách (vždy po dvou) pak hostují výteční tenorsaxofonisté Chris Cheek a Mark Turner.

Mojí prvotní (a značně naivní) představě melodického moderního jazzu odpovídá pouze závěrečná Cheekova kompozice Cherokee Rose; nad šamanským rytmem se vznáší jímavá melodie nesená a citlivě rozvíjená autorovým tenorem. Přesto kolekce jedenácti skladeb tvoří sevřený celek, ve kterém všechny díly skládanky do sebe zapadají logicky a navzájem se obohacují. Ballard si na svém díle dal vskutku záležet i dramaturgicky. Koneckonců je autorem osmi skladeb.

Pozoruhodným jevem bubeníkova alba je absence jediného sóla na bicí. Sólové party obstarávají kytarista a oba klávesáci. Ovšem bicí a perkuse tepou, ševelí, burácí, dupou, kypí; proplétají se a prořezávají hudebním tokem, aniž by ale sešněrovávaly vzlety a vzněty spoluhráčů.

Úvod alba obstarává elektronický opar a perkuse s africkým kořením, kytara jen přitakává (Grouds Entrance). Její čas přijde v navazující, svěží jazz-rockové parádě Yeah Pete! s elastickými vyhrávkami akustického a elektrického piana; Loueke si v sólovém partu hraje nápaditě s kytarovým výrazivem, což ostatně činí ve všech skladbách.

K davisovskému zvuku raných sedmdesátek má nejblíže následující The Man’s Gone. To je opravdu jazz-rock se vším všudy, řízný a hutný. V dalších skladbách už Ballardovo kvinteto více experimentuje. První vrchol alba přichází s I Saw a Movie, v níž se snoubí až mysteriózní lyrika s vpády rozlámané drum’n’bassové smršti. Aranžérské nápady jsou tady úžasnými, vzrušujícími podivnostmi, chvílemi jakoby „mimo mísu“. Kevin Hays autorsky přispěl blues-rockově laděnou kompozicí, jež na sebe nabaluje také jazz a posléze i funk; řádí zdvojený sax a chvílemi sem vniká elektronická špína. Twelv8 je sice miniatura, ale déle by běžný jazzofil tak brutální zvukový nářez s free-jazzově splašeným tenorem asi nevydržel (napadá mne označení industrial-jazz). Marche Exotique omamuje průzračností, tajemnem afrických rituálů a pozvolným jazz-rockovým zdrsněním. V Grungy Brew ožívá dřevní, hancockovský elektrický jazz; ani strhující saxofonový chorus nechybí. Elektronik Anderson se autorsky blýskl space-jazzovým kusem Miro s bohatou paletou zvukových barev, zároveň nejdelší kompozicí na albu (7:41). Jako hitovku lze označit příjemně tepavý a kypící Soft Rock. Tomuto albu prostě nic nechybí…

Mark Lockheart: Days On Earth
Jeff Ballard: Fairgrounds
Edition Records (https://editionrecords.com/)