Německý trombonista Matthias Müller (ročník 1971) se chopil svého osudového nástroje v deseti letech a své ostruhy získával v lokální trombonové kapele, která se věnovala převážně klasické a církevní hudbě. V patnácti ho jeho kantor přivedl k zájmu o jazz a improvizaci a přizval ho, aby si zahrál s bigbandem. Profesionální kariéru začínal v German-French Ensemble pod taktovkou legendárního trombonisty Alberta Mangelsdorffa a široký rozhled získal zejména díky působení ve čtyřiadvacetihlavém tělese Splitter Orchestra. Zahrál si také v berlínském orchestru japonské skladatelky a klavíristky Satoko Fujii. Se saxofonistou Franzem Paulem Schubertem založil duo Foils, které se posléze příchodem věhlasné anglické rytmické sekce – basisty Johna Edwardse a bubeníka Marka Sanderse transformovalo na Foils Quartet. A v neposlední řadě tvoří polovinu dua Superimpose, které s ním sdílí bubeník Christian Marien. To se zase zmutovalo příchodem basisty Claytona Thomase do úderky The Astronomical Unit, kterou jsme měli naposledy možnost vidět v rámci festivalu Alternativa v roce 2015.
Své první samostatné CD si vydal Müller jako první počin vlastního vydavatelství Mamü Music. Jeho sólová hraní jsou podle jeho slov založena na praktikách, které si zkouší doma a hodně při tom přemýšlí o formě, i na zkušenostech z předchozích vystoupení, takže mají občas nějaký řád, ale zároveň je zcela otevřen daným okolnostem. Záznam byl pořízen 18. srpna 2016 v kostelíku svatého Lamberta nedaleko vesnice, kde Matthias vyrůstal a učil se hrát v místní kapele. To je místo, kam se často a rád vrací a je pro něj velice inspirující, ale nic speciálního si nepřipravoval. Přesto jako by v tom bylo cítit jakési hledání ztraceného času, ne v hudebním slova smyslu, ale evokace zasutých zážitků, útržky prchavých vzpomínek a pocitů, které se stávají až abstraktními obrazy. To nejsilněji pociťuji zvláště v prvním, více než sedmnáctiminutovém kusu bell, který začíná jakýmisi vzdechovýkřiky a prsky a posléze přechází v místy eruptivní vrunění a vrtulovité kreace se silným emotivním nábojem. Druhý cca pětiminutový vstup valve je o poznání (v rámci dané věci) konvenčnější a konzistentnější a snad by mohl upomínat i na nějakou sakrální hudbu. Každopádně zde má trombón zpočátku klasický zvuk, který až později přechází v naléhavé mručení. Závěrečná téměř šestnáctiminutová instantní kompozice slide začíná trhaně právě jakoby záblesky rozvzpomínání a pak se sjednotí v hutnějším probublávání, které se před koncem rozplyne do mlžných chuchvalců, aby se v samém závěru vše dobralo určitého prozření. Jednoznačnou devizou je právě to, že nejde o demonstraci různých technik a čistě hledání možností až nemožností, jak na tento nástroj hrát, ale o procítěnou suitu, z níž čiší magická atmosféra letního podvečera, kdy se vynořují ony proustovské reminiscence.
Matthias Müller: Solo Trombone