Od 29. ledna do 1. května mají návštěvníci rakouské metropole příležitost interagovat s kolosální zvukovou skulpturou amerického umělce Benoîta Maubreyho. Vztyčil ji poblíž Prátru, na novém náměstí Anitty Müller-Cohenové mezi nadzemní vlakovou dráhou a budovou Rakouské hospodářské komory (WKO).
Původně měla být umístněná v centru, na známé ulici Graben, přímo naproti baroknímu morovému sloupu Pestsäule, jehož je postmoderní parafrází. Nápad postavit aktuálnější, covidovou verzi morového sloupu ze znějících reproduktorů inspirovala přirozeně nynější pandemická situace, není však prvotní. Umělec s kurátorem Georgem Weckwerthem původně zamýšleli jinou verzi zvukové instalace, ušitou na míry vídeňského genia loci – remorkér naložený stovkami reproduktorů plovoucí po Dunaji nebo alespoň dunajském kanálu. Finanční náročnost a administrativní obstrukce, jaké si velkorysý umělecký projekt od začátku vyžadoval, nakonec vyústily do modifikované, aktualizované sochy pro veřejný prostor historického města. Ani to však nebylo jednoduché, a tak, po několika odkladech, můžeme být nakonec rádi, že pomník vůbec stojí tam, kde původně stát neměl, protože tam podle úředníků a obyvatelů centra míň ruší.
Umění ve veřejném prostoru, zejména takové, které místo estetické a kontextové vstřícnosti bourá konvence, to nemívá lehké. U institucí veřejné správy často vzbuzuje obavy rozmanitého druhu, nejčastěji z reakce veřejného mínění, provokace vkusu, rušení pohody apod. Je tomu tak odedávna, moderními příklady můžou být Eiffelova věž v Paříži nebo Památník vietnamským veteránům ve Washingtonu D. C. Jakkoli se uvolňování uměleckých a estetických konvencí v minulém století rozšiřovalo a zrychlovalo, kontroverzní recepce, již mnohá díla vzbuzují, není ničím neobvyklým, naopak autor ji mnohokrát vítá a předem s ní počítá. Názorové odlišnosti, a v oblasti estetických soudů zvlášť, jsou zárukou dialogu a tudíž i pokroku. Nové dílo Benoîta Maubreyho, nazvané přiléhavě The Streamers (Streameři), není v tomto směru výjimkou; provokovalo ještě před svým vznikem, jako koncept. Jako by mělo být nebezpečnější než samotná pandemie, jež paralyzovala veřejný život a již mělo ztělesnit. Záměrně jsem nenapsal, že připomínat, protože umělecky ztvárněný morový sloup je víc než památník, je to „monument, složený z percepetů, afektů a počitkových bloků, které zaujímají místo řeči,“ ztělesňující nějakou událost. Tak alespoň pochopili umělecké dílo Gilles Deleuze a Félix Guattari a jejich kontroverzně přijímané názory se v dnešní tekuté době ukazují platnými a inspirativními.
(Své)bytností (pro někoho problémem) Maubreyho zvukových děl ale je, že mají interagovat prostřednictvím zvuků, to znamená, že rušení je jejich společenská funkce a primární estetická kvalita. Toto poslání je v nich naléhavě amplifikováno, a to v akustickém i filozofickém smyslu pojmu „amplifikace“. Navršené kupy řvoucích reproduktorů vysílají do všech stran zvukové informace o lidech, kteří s nimi přicházejí do kontaktu. Prezenčně i distančně. S dílem lze totiž komunikovat i na dálku, můžete ho přimět ke zvukové reakci třeba telefonem z kolemjedoucího vlaku, přes internet živým streamem, nebo dokonce nezáměrně, když zavoláte někomu, kdo je zrovna v jeho bezprostřední blízkosti a rozhodne se vaši komunikaci zveřejnit prostřednictvím díla. Skulpturu udržují při životě živí lidé, kteří jí volají (vídeňský kontakt je +43 676 4319040 anebo +43 676 4319050), posílají esemesky, tweety, nebo s ní a přes ni komunikují přímo na místě vlastním mikrofonem. Socha sama monitoruje videokamerou své okolí v přímým přenosu, přenášeném na její internetové stránce. Funguje nepřetržitě každý den od 10.oo do 19.oo SEČ. Když s ní zrovna nikdo nekomunikuje, vysílá na protest bílý šum (white noise).
Na první pohled či kontakt s Maubreyho Streamery by se mohlo zdát, že je to monument (a je zcela jedno, zdali oslavný nebo varovný) ztělesňující netělesný charakter digitální komunikace. Zvukové zprávy, které přes něj proudí, většinou nepřenášejí žádná významná poselství ani umělecké výkony, naopak, exemplifikují bezvýznamnost, zbytečnost a stupidnost, jež flexibilní digitální technologie vtiskly mezilidské komunikaci. Lidé jejich prostřednictvím komunikují pro samou radost z komunikace, dávajíce v novém věku starý význam prachem zapadlé McLuhanově frázi „medium is message“. Jazyk, jakým se Maubreyho Streameři vemlouvají kolemjdoucím, je ten samý jazyk, jakým s ubohou sochou komunikují skuteční streameři z masa a kostí. Vypovídá o vlastní komunikační bezmocnosti a bezvýznamnosti. Je to jazyk, jenž ztratil schopnost označovat významné i vzbuzovat opravdové estetické emoce. Utápí se ve frazeologických klišé, vyžívá v samoúčelných syntaktických hrách, arecykluje sémantické bezvýznamnosti a pragmatické neužitečnosti, zkrátka paradoxy naší (post)digitální doby. Víc než připomínkou neutěšené pandemické situace jsou Streameři sonickým zrcadlem našeho narcismu, sociologickou sondou do plytkosti duše postmoderního člověka, jenž vyměnil hlubší význam za trendový, snadno downloadovatelný image.
Souvisí samozřejmě i s aktuální pandemií a nejenom proto, že vznikla v covidové době a sám autor ji označil za „covidovou skulpturu“. Ztrátou plánovaného umístnění, kde by prvoplánově komunikovala se svou barokní předchůdkyní, však ztratila viditelný referenční rámec; ten se divákům ozřejmí až po přečtení instruktivní popisky, ať již in situ nebo on line. Nereprezentuje zhoubnou nemoc, nýbrž její komunikační důsledky. A reprezentuje je symptomaticky. Umožňuje uživatelům zakoušet stejnou distanci, jakou zažívají ve vynucené sociální izolaci či sanitární karanténě. A reprezentuje též distanci dobrovolnou. Vždyť mnozí z nás ji ochotně podstupují, když upřednostňují virtuální simulaci před fyzickým kontaktem s realitou, když bezprostřední empirickou zkušenost nahrazují mediálně zprostředkovanými informacemi. Děje se to už asi dvě desetiletí a strach z pandemie naši dosud nepříliš uvědomovanou závislost na informačních technologiích ještě více obnažil. Zjistili jsme, že můžeme pohodlně existovat a komunikovat bez vzájemného fyzického kontaktu, bez prostorového přemísťování. I umění už dávno konzumujeme z digitálních nosičů, internetových databází a live streamů. Domýšlet psychologické a sociální důsledky zprostředkované komunikace je předmětem mnoha interdisciplinárních výzkumů, jejich výsledky však zatím nic nemění na špatném vysvědčení pro naši současnou civilizaci: ohluchla, oslepla a ohlupla z nadbytku nežádoucího hluku a bílého šumu, vizuálního smogu, stylizovaného newspeaku a primitivního blábolu. Může za to technokratická identita, kterou jsme postupně chtěně-nechtěně vyměnili za tradiční vědění a umění.
The Streamers Benoîta Maubreyho jsou o tom všem. Vtahují nás do povrchní participační hry, aniž by nás chtěli varovat nebo nedejbože vzdělávat. Kroužím kolem nich, poslouchám a sleduji celý ten cirkus a rámus, kterým obyvatelé a návštěvníci velkoměsta, kdysi světově proslulého hudebním životem, manifestují svou nynější kulturní úroveň, a přemýšlím nad degenerací zvukové reprezentace, jakou v nepravidelných intervalech spouštějí neznámí, přítomní i nepřítomní lidé. Není to žádná remediace. Opotřebovaně se tvářící nová socha na mě chrlí, skrze nová média, jež za velice krátkou dobu stihla zastarat, kvanta nových zvuků, nikoli se starými, ale s žádnými poselstvími. Nic než redundantní technohluk, bez něhož se obejdu, v takovémto bizarním provedení mne ale čímsi přitahuje. Konkrétní socha, nakupená ze starých reproduktorů, rádií, gramofonů, telefonů a počítačů, vytváří další konkrétní, avšak neviditelnou sochu. Nepředvídatelný, unikající a vibrující tvar tohoto monumentu vzniká a zaniká v proudu eventů, nimiž se potvrzuje jeho existence a legitimita. Zavolej, zařvi, zatextuj, pošli selfíčko, video, tweet, lajk, cokoli, a dočkáš se svých několika minut sice anonymní, ale o to hlučnější slávy! A přece má celá táto pseudokomunikační onanie zvláštní auru, asi stejnou, jakou mohly mít kdysi Warholovy sítotiskové portréty konzumní banality a celebritní exkluzivity. Pohled na obří ruské kolo v sousedním Prátru umocňuje lunaparkovou atmosféru, atakovanou z opační strany otřasnou developerskou „architekturou“. Periferie v novém šatu sice centrem odmítnuté skulptuře milosrdně poskytla azyl, ne však nadlouho. Úroveň a životnost unifikovaného „officového“ smart urbanismu dokládá fakt, že náměstí, které postavili a zpřístupnili teprve před čtyřmi lety, budou už letos v červnu přestavovat, protože tam zapomněli naprojektovat elektrické rozvody, což samozřejmě zkomplikovalo a hodně předražilo také instalaci Maubreyho nekonvenčního díla.
Kurátor Weckwerth, bez jehož soundartové platformy TONSPUR by Streameři nikdy nevznikli, se rozhodl dílo oživit a „poumělečtit“ přizváním vídeňských hudebníků (Burkhard Stangl, Angélica Castelló, Peter Szely, Wolfgang Mitterer a další), kteří s ním budou příležitostně in situ koncertovat. Brněnský Dům umění ve spolupráci s uměleckým centrem Vašulka Kitchen Brno vyvíjí aktivitu, aby byli Streameři po demontáži ve Vídni reinstalováni na náměstí Svobody v Brně, kde by se ocitli v těsném sousedství nejenom s tamějším, rovněž barokním Morovým (Mariánským) sloupem, ale též s Brněnským orlojem, který před dvanácti lety vyvolával obdobně kontroverzní reakce. Toto sousedství by jim rozhodně svědčilo mnohem víc, než nehostinná lokalita 2. vídeňského okrsku.
