Meredith Monk: Piano Songs

  
15

Meredith Monk: Piano Songs

ECM Records (http://www.ecmrecords.com)

Americká skladatelka Meredith Monk (1942) je umělkyní více tváří, neboť kromě skladatelky je také interpretkou, režisérkou, vokalistkou, filmařkou a choreografkou. Od 60. let vytváří multidisciplinární díla, která kombinují hudbu, divadlo a tanec, a nahrává je mohutně pro ECM
Records. Monk je známá především pro své vokální inovace, včetně široké škály ,,rozšířených technik“, které nejprve rozvíjela ve svých sólových vystoupeních, než si zformovala vlastní soubor. Po vzoru dalších minimalistů si v roce 1978 založila soubor Meredith Monk and Vocal Ensemble, který mohl zkoušet nové a širší vokální textury a formy, doplněné často pouze minimálními instrumentálními texturami.
Pokud jde o její hudbu pro klavír, prezentovanou na tomto CD, inspirací pro Monkovou byla v tomto ohledu hudba 20. století, zvláště Mompou, Satie a Bartók, přičemž kratší klavírní studie začala psát již od střední školy. Po období, kdy se soustředila na nedoprovázený hlas a hlas s doprovodem varhan, se vrátila k pianu se skladbou Paris v roce 1972. V roce 1981 pak napsala Ellis Island, skladbu pro dva klavíry, kterou potom sama nahrála ve studiu systémem overdubbing. Zřejmě se jí to zalíbilo, takže další skladby tohoto obsazení následovaly. Sama Monk o tom píše: ,,Začala jsem se zabývat různými vztahy a možnostmi mezi nimi. Materiál procházel sem a tam, dialogy, vzájemně propojené fráze, střídání figury a základu. V některých skladbách jsem zdůraznila
individualitu každého piana, psala jsem pro jednoho hráče jako pro ,,zpěváka“, pro druhého jako pro ,,doprovod“; v jiných skladbách jsem chtěla, aby dvě piana vytvořila jeden velký zvuk.“ Na tomto CD se o to všechno pokoušejí klavíristé Ursula Oppensová a Bruce Brubaker.
Formu ,,piano songs“ vlastně známe již z raného romantismu v podobě ,,písní beze slov“; Meredith Monk však tento hudební druh zpracovala minimalistickým způsobem, který ještě ozvláštnila ,,rozšířenou technikou“, což zde konkrétně znamená použití bláznivých clusterů. Povšimnul bych si vybraných skladeb, kde je její přístup nejvíce symptomatický.
Dojem lidového tance ve skladbě Folkdance (1996) je umocněn vytleskáváním a voláním ,,hej!“ v úvodní frekvenci s pozdější repeticí. Ve skladbě Urban March (shadow) (2001) se druhý hlas vklíní proti jinak usedlému ostinátnímu motivu, a až takto zaklíněné plochy gradují v jednom širokém zvuku. Paris (1972) je pro piano sólo; do klidnějšího tématu opět vstupuje vedlejší téma s jakoby nepatřičnými bláznivými clustery, až se hra opět zklidní a po vzoru mechanického strojku zpomalí a zastaví. Parlour Games (1988) vypadá zpočátku jako etuda pro rozšíření rozpětí ruky, ale druhá melodická linka značně rozostří rytmizaci skladby, což se snaží napravit ,,morseovka“ v diskantu; efektní je přidání další linky v basu. Zpracování je velmi zdařilé, jako bychom převedli sbor
do piana; skladba přitom končí jen rytmickou kostrou v jednohlase. Totentanz (2006) začíná jako romantické scherzo, do něhož vstupuje jinak rytmizovaná plocha, což se v několika variacích opakuje.
CD Piano Songs je pro mě dokladem, že ,,písně beze slov“ se dají zpracovat minimalisticky, a zároveň nápaditě a neotřele. Dávám za jedna.