Japonská legenda hlukové elektroniky Merzbow se na v Belgii vydaném dvojalbu jako rovný s rovnými setkává s tuzemskými Opening Performance Orchestra. Kolaborační album má společné ideové východisko, poté svůj disk každý projekt zpracoval sám.
Těžko v minulosti hledat oblasti, ve kterých by Čechy – v širším historickém i zeměpisném smyslu – spolupracovaly s Japonskem více, než na poli hudby. Nejedná se jen o naše filharmonická či operní tělesa, i oblast hlukové hudby zdá se být v tomto smyslu vzájemnému pronikání zaslíbená. Asi se není čemu divit; tvůrčí neklid zřejmě japonská esa noiseové, industriální a celkově nekonvenční hudby vybízí k neustálému hledání nových cest a kontextů, jak své dílo prezentovat a dostat k dalším a dalším posluchačům. Ať už se jedná o spolupráci nejpovolanějších, tj. Merzbow, s tuzemskou úderkou Napalmed, Vladimíra Hirsche s Kenjim Siratorim, Instinct Primal s Contagious Orgasm nebo letošní split Kazehita Sekiho s NBDY, plodem těchto fúzí je pokaždé hutná a kvalitní masáž či naopak komplexní a náladová orientální skládačka stylů, emocí a barev. U aktuální spolupráce japonské legendy Merzbow a domácího fraction music ansámblu Opening Performance Orchestra byly i díky belgickému labelu Sub Rosa vytvořeny všechny nezbytné podmínky pro legendární zásek. Nicméně, podařilo se?
Pojďme si rozebrat samotnou nahrávku a až pak se pustit do hodnocení a odpovědi. Pěkně vyvedenému digipacku krom černých ploch a minimalistické práce s písmem vévodí malba či procesovaný obraz Jaroslava Buzka, který velmi přesně uvádí do samotného obsahu obou kompaktních disků kolaboračního alba. Jak ona kolaborace vypadala? Společný byl ideový základ, poté umělci na svých polovinách dvojalba pracovali samostatně.
Hra barev, perspektiv, abstraktních motivů a zakřiveného prostoru Buzkova obrazu jakoby představovala menu v restauraci, u kterého se návštěvník naladí na servírované chody; přesně tímto způsobem se totiž odvíjejí stopy obou protagonistů. Merzbow i OPO posluchačům připravili skutečnou plejádu hlukových frekvencí, konkrétních zvuků, vazeb, subbasových ploch, ječících výšek i vodopádů zpřerážených rytmů, ovšem každý ve svém velmi svébytném podání.
Dejme přednost přeci jen známějšímu a zkušenějšímu jménu. Masami Akita aka Merzbow přispěl na album dvěma kusy rozdělenými do celkem čtyř stop pod názvy Futa Omote a Yasugi Bushi. Jelikož nejsem japanistou, požádal jsem o poodhalení roušky pana vyhledávače, a pokud jsem neprohodil dva různé přepisy kandži, mělo by se jednat o tradiční japonské taneční drama (Futa Omote – pochází z roku 1798) a o známou lidovou píseň, taktéž spojenou s tancem, z okolí města Yasugi v prefektuře Šimane. Tyto informace ovšem velmi dobře korespondují s obsahem obou tracků, které shodně začínají kombinací rodící se hlukové stěny spojené s upravenými nahrávkami mluveného slova a zpěvu, pravděpodobně vzatých právě z inscenací zmíněných tradičních forem. Obě skladby jsou tak jakousi kolaborací v kolaboraci; Masami Akita se pouští do společné hry s protagonisty původních skladeb a pomocí nezaměnitelné hlukové estetiky tvoří specifický protipól a originální interpretační plátno, na němž se jako v divokém představení mistra asijské kaligrafie odehrává dynamický vztah mezi současnou a klasickou japonskou kulturou.
U Merzbow je z mého pohledu neuvěřitelné, že ač platí za jednoho největších hudebních workoholiků (na Discogs najdete už přes tři stovky řadových titulů), je kvalita nahrávek této japonské ikony v průměru více než skvělá a právě kusy z MerzOPO patří jistojistě k tomu nejlepšímu, co Masami Akita kdy vydal. Divoké poryvy zkreslených zmučených strun se střídají s křikem pedálů a podomácku vyrobených generátorů zvuku, to vše se jako obrovská jehla s širokospektrální nití opakovaně zanořuje a vynořuje z hutného hlukového základu industriálem načichlé konstantní zvukové plochy, která svou vahou zcela nemilosrdně pohřbívá záblesky modifikovaných nahrávek japonských divadelníků. Místy až neobvykle dynamické, přesto zvukově vybroušené a intenzivní, ovšem bez excesivních hlukových útoků. Celek má ze všeho nejspíš dynamiku dlouhé rockové skladby – nechybí vysokofrekvenční výjezdy, náznaky rytmů, erupce výšek a gradační momenty či naopak klidnější okamžiky usebrání či jazzem načichlé improvizace. Dlouho jsem si lámal hlavu, zda Merzbow přijal část hry OPO a zařadil ony jen pozvolna se měnící hlukové základy do všech čtyř stop jako reakci na jejich styl, nakonec si ale myslím, že je to spíš šťastná náhoda a možná jakési nehmotné spojení mezi umělci. Hodina ve společnosti japonského mistra hluku ovšem uplyne jako voda a prakticky nemá šanci nudit.
Na takový hudební argument je těžké přesvědčivě odpovědět, OPO se ale nedávají zahanbit a s vervou sobě vlastní se pouštějí do hlubin své specifické škatulky, fraction music, která je postavena na třech zásadách – no melody, no rhythm, no harmony, což se v případě prezentovaných kusů Fraction Elements a Fraction Music XII (oba kusy jsou studiovými úpravami skladeb předvedených v roce 2017 na koncertech v Praze a, příznačně, v Tokiu) bezezbytku daří naplnit. Nejsem si jist, zda je to jen můj pocit, nicméně s postupem času se mi zdá, že se v hudbě OPO čím dál znatelnější objevují prvky rané industriální a pre-industriální hudby, a to nejen v realizacích, které zásadní díla zmíněného ranku reinterpretují (např. cageovské Chess Show), ale právě i v samotných fraction kusech, jež by neznalému posluchači mohly připadat jako typičtí zástupci žánru harsh noise wall. Skladba Fraction Elements na přítomném albu ovšem začíná velmi konkrétními zvuky borceného skla, které následně přejdou do hlukové koláže, v níž, podobně jako u Merzbow, všemu vládne masivní noise stěna, ze které tu a tam vystupují zmodulované zvuky strojů, hlasů, úryvky různých nahrávek (konkrétních i nekonkrétních) či jiné výsledky srážek z jakýchsi urychlovačů frekvencí. Nejde jen o čistý hluk, Fraction Elements jsou vlastně barvitá skladba, stojící v rámci diskografie OPO uprostřed cesty mezi fraction hudbou a specifickou reinterpretací hudebních památek z období mezi futurismem a postmodernou.
To skladba Fraction Music XII je postupně gradující ryzí fraction, obohacená opět o sklu podobné ruchy na počátku a jakoby syntetizérové kreace později, i když nepochybuji, že zdrojem těchto zvuků bylo cosi jiného než elektronické hudební nástroje. U tohoto „stěnového výplachu“ je velmi zábavné pozorovat křivku celkové hlasitosti, kdy OPO zcela věrni svým zásadám, tlačí možnosti média až do krajností a jen těsně se ke konci Fraction Music XII nedotýkají samotné digitální 0 dB. Přesto jsou jednotlivé frekvence velmi dobře slyšitelné, a to až s pedantským smyslem pro detail zejména ve výškách. Zde musím smeknout klobouk před celkovým masteringem obou desek, při němž byla velmi citlivě pochopena odlišná nátura obou interpretů a následně se s ní umně pracovalo (Merzbow dynamický, OPO nepřepálení). Je vidět, že u druhé spolupráce OPO a labelu Sub Rosa již umělci i vydavatel vědí, jak společně dosáhnout skvělého zvuku i u nestandardně hlukového materiálu.
U OPO, stejně jako u Merzbow, je nepřeslechnutelným, dominantním skladebným prvkem již zmíněná frekvenční obluda, jasně lesklá sonická stěna, na jejímž povrchu se objevují tu barevné fleky, tu tvary jakoby vycházející z vodní pěny. OPO pracují s touto hlukovou stěnou jakoby inverzně k Merzbow. Merzbow s ní celou dobu bojuje – snaží se ji narušit jinými nástroji, prosadit se kolem ní, snad ji dobýt, kdežto OPO tu svou drží jako pevný základ, který zcela nekompromisně kontroluje jakékoli pokusy o změnu či spojení s jinými vrstvami a z pozice autority určuje, co projde a co nikoliv. Jasně dominující prvek proti neustálé snaze o jeho porušení. Díky tomuto principu spolu obě nahrávky velmi dobře komunikují a MerzOPO je možné prohlásit za skutečný umělecký úspěch a další pamětihodný zásek v rámci českojaponské hudební spolupráce.
Merzbow and Opening Performance Orchestra: MerzOPO
Sub Rosa (www.subrosa.net)