- Inzerce -

Měsíc, moře a žába v kytaře

Album skladeb Martina Smolky v melancholických barvách.

Album s čtveřicí kompozic Martina Smolky vyšlo již na konci minulého roku, ale jak to u současné komponované hudby bývá, bez podpory reklamních mechanismů informace o něm neputovaly tak rychle. Na druhou stranu u tohoto druhu hudby předpokládáme delší záruční lhůty a malé zpoždění tak snad není problém. Smolkova hudba je tu představena v poměrně specifickém instrumentáriu, jímž je kytarové kvarteto v kombinaci se sopranistkou. Kytara v klasické hudbě svádí často k všelijakým výrazovým klišé ve snaze vytěžit maximum z jejích témbrových možností. Můžeme předeslat, že Smolka ve svých skladbách klišé spolehlivě pomíjí a čtveřici kytar proměňuje v magický orchestrion neobvyklých barev. Byť skladby vznikly v rozmezí více než dvou dekád, zní kolekce dosti jednolitě.

Nejstarší položkou je tu Osm kusů pro kytarové kvarteto z roku 1998. Tím začala spolupráce Martina Smolky s německým souborem Aleph Guitar Quartet. Osm krátkých vět (pátá a šestá jsou spojeny do jednoho celku) je jednak zkoumáním zvukových možností kytarového ansámblu, jednak sérií variačních studií. Smolku zaujal paradox, kdy „čím jemněji hrajete, tím bohatší zvuk dostanete.“ Postupně tak dojde na mikrotonální variace jednoho tónu, jednoho akordu, jednoho klastru a tak dále. Vše se pohybuje spíše v tichých polohách a ve vyšších rejstřících nástrojů. Stejné zvukové charakteristiky platí i pro novější kompozice na disku. Hojně jsou využívány flažolety, brnkání na všelijak zatlumené struny apod. Plného rozeznění strun se dočkáme jen výjimečně.

Dvě kompozice, v nichž se zapojuje sopranistka Daisy Press, jsou inspirovány poezií východní Asie a jména básníků se dostala přímo do jejich názvů. Bashō (2012) odkazuje k japonskému autorovi ze sedmnáctého století, LiPoLied (2014) zase k čínskému legendárnímu básníkovi ze století osmého. Japonská poezie je použita v anglickém překladu, čínská zase v německém. Bashō je slavný především coby tvůrce haiku a několik těchto krátkých útvarů je tu použito (včetně slavné „žabí“ básně (více o ní zde). Vokální vstupy se ovšem s instrumentálními pasážemi téměř nepropojují. Tvoří úvod, interludium a postludium v podobě čistých melodických linií, do nichž kytary vstoupí jen minimálně (autor také uvádí možnost provádět skladbu bez vokálního partu). Hudba je postavena na jemných zvukových barvách, tóny se někdy rozpadají do fragmentů a osamělých brnknutí proložených tichem, jindy získají rytmickou pravidelnost a mechaničnost starého hracího strojku. Z přeznívajících alikvót přechází sluch, když je čtveřice kytaristů vybrnkává v rytmických vlnách.

LiPoLied je naopak „opravdová píseň“, kde je hlas doprovázen rytmicky poměrně pravidelným, ale barevně se proměňujícím zvukem kytar. Kombinace němčiny a vokální linky klouzající plynule z tónu na tón trochu připomíná techniku sprechgesangu Arnolda Schönberga, ale ve srovnání s jeho díly jako Pierrot Lunaire se tu pohybujeme v emocionálně vyrovnanějším světě bez divokých výkřiků. Hlas jako by kopíroval křivky letících ptáků popisovaných v básni.

Mezi Smolkovy původní kompozice je vložena Music for Marcel Duchamp (1947) od Johna Cage, kterou Smolka upravil pro čtyři kytary. Kousek původně napsaný pro film odráží Cageovu fascinaci asijskou hudbou i Erikem Satiem. Původní zvuky preparovaného klavíru se velmi přirozeně přenesly do kytarových odstínů a opět se tu nabízí vize jakéhosi hracího strojku z rokokového japonského salónku. Nádech orientalismu se táhne celou nahrávkou. Je to pochopitelné jednak vzhledem k volbě textových předloh, jednak v souvislosti se zvukovými barvami kytar, které při některých technikách znějí podobně jako čínské či japonské hudební nástroje. S tím se pojí i charakteristická smolkovská melancholie. Ta ale nesklouzává ke kýči, byť na jeho hraně leckdy balancuje. Kombinace schopnosti najít v kytarových strunách neotřelé barvy a jisté výrazové umírněnosti dělá z alba krásně snivý zážitek, který se dá vyposlechnout jedním dechem.

Martin Smolka: Moon on the Sea – Sea in the Moon
Daisy Press, Aleph Guitar Quartet
Kairos (https://www.kairos-music.com)
Spotify


Busking aneb hledání

Ensemble Opera Diversa se rozloučil s koncertní sezonou ve vnitrobloku.

Masterclass s Barbarou Hannigan

Od niterného prožitku ke (zdánlivě) spontánnímu projevu.

Zkouška sirén – Putování mezi Rackem a Kuňkadlem

Hana Kotková, Salvatore Sciarrino a Luigi Nono v Národním technickém muzeu.

Opravit svět, který se rozpadá

Klavírista Daan Vandewalle zahraje v Příbrami.

Kýč a clustery v Rudolfinu

O skladbě Johna Zorna, kterou Pražskému jaru 20. května 2026 představila Barbara Hannigan.

Hermovo ucho – 100 Miles. Modrý plamen hoří dál

Před sto lety se narodil Miles Davis.

Vyhýbat se unylé stejnoměrnosti

Fred Hersch a jeho komplexní znalost jazzové tradice.

Pozitivní skryté záměry

Rozhovor s Michalem Nejtkem.

Opera? Rave? OPERAVE!

Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.

Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.