Zvuky dvou míst, kde civilizace ustoupila přírodě
„Furuike ja kawazu tobikomu mizu no oto“ doslovně přeloženo znamená „Starý rybník / žába skočí / zvuk vody“. Jedná se o haiku, jehož autorem je asi nejznámější japonský básník Macuo Bašó (1644–1694) a které představuje zajímavý překladatelský oříšek. Japanolog Antonín V. Líman jej přeložil takto: Do staré tůně / skočila žába / žbluňk! A pokud se chcete ponořit do nuancí žabí poezie hlouběji, Límanův text o této básni vyšel kdysi v časopise Tvar.
Zatímco Bašó zachytil zvuk žabího těla prorážejícího hladinu, mě před časem zaujala paleta zvuků žabích hrdel, a to při sběru, který probíhal za ranního kuropění, respektive těsně před ním. Původním motivem byly, jako již dříve, zvuky ptáků. Přibližně hodinu před východem slunce totiž lze v přírodě většinou poslouchat ty nejintenzivnější ptačí koncerty, o nichž jsem tu již kdysi psal. Tentokrát ale hrály významnou roli v přírodním orchestru právě žáby různých velikostí. Jednotlivé druhy žab mají repertoár pro lákání partnerů k páření, námluvy i odhánění konkurence. Dokáží dát zvukem najevo i odmítnutí partnera, pokud například samice není připravena či pokud se omylem sblíží dva samci. Některé žáby hlasem reagují i na útok dravce, snad aby ho vylekali nebo přivolali dravce jiné, jejichž přílet by zvýšil šance na únik. Sluchové orgány jednotlivých druhů jsou uzpůsobeny tak, aby filtrovaly frekvenční rozsah typický pro vlastní volání. Díky tomu se v akusticky zahuštěném prostředí lesů a bažin lépe orientují. Na průraznosti a dosahu žabího zpěvu má zásluhu měchýřek napojený na plíce. Díky němu se žabí hlasivky rozvibrují mnohem silněji. Zvláště pro samce v období lákání partnerek je zpěv energeticky dosti náročnou činností, skrze niž ztrácí významně hmotnost. Lze si představit, jak by to vypadalo, pokud by lidé mohli hubnout pomocí zpěvu?
V průběhu pozdního jara jsem se vydal na dvě lokality, které se nacházejí relativně nedaleko od sebe a sdílejí navíc podobnou historii. Obě jsou na severovýchodě amerického státu Ohio poblíž Erijského jezera a obě jsou příkladem míst, kde civilizace dobrovolně ustoupila přírodě. To první se dnes jmenuje Akáciová rezervace, pobíhají v ní srny a kojoti, zatímco na nebi nad sebou můžete zahlédnout kroužícího orla. Od dvacátých let dvacátého století až do roku 2008 tu ovšem bylo golfové hřiště a k němu patřící klub, do něhož měli zpočátku přístup pouze členové svobodných zednářů, později každý, kdo si mohl členství zaplatit. Když na počátku jedenadvacátého století začal počet členů klesat, začali si na lokalitu na jednom z bohatších předměstí Clevelandu brousit zuby developeři. Nicméně zbývající členové klubu se rozhodli pozemky neprodat, převedli je na společnost spravující clevelandské parky a ta zahájila postupnou proměnu. Dnes tu najdete místa s upravenými cestami, ale také hustý porost, do kterého se člověk nedostane. Díky tomu se zde usadilo množství ptáků, ale také žáby, konkrétně ropuchy americké, které můžete na této nahrávce slyšet coby tvůrkyně průrazných ploch v různých frekvencích, jež se skládají do disonantních souzvuků. Něco podobného v Čechách před pár lety zachytil a pro HIS Voice popsal Jan Sůsa.
Z akáciové rezervace na předměstí Clevelandu jsem se přesunul o pár mil na jih, do údolí řeky Cuyahogy, v němž se nachází národní park. V něm leží také místo zvané Bobří mokřad, Beaver Marsh. V jeho vodách plavou kajmanky dravé, želvy, které vám s chutí ukousnou prst, a na stromech číhá volavka modrá s více než dvoumetrovým rozpětím křídel. Kdysi tu ovšem bývala farma a od dvacátých let dvacátého století velká autodílna se skládkou rozbitých vozů. V osmdesátých letech se místní dobrovolníci pustili do vyklízení a čištění místa, načež se sem vrátili bobři, dříve vyhubení kvůli kožešinám. Bobří hráze vedly k zatopení části údolí a jeho proměně v terén lidem nepřístupný s výjimkou dřevěného chodníčku. Byť sem z dálky doléhá zvuk dálnice a nedaleko v zimě funguje lyžařské středisko, pocit dominující přírody je silný. I zde se vedle ptáků kreativně projevují žáby. V tomto případě to je skokan křiklavý, jehož hlas popisuje místní informační tabule jako povolenou strunu od banja, a také skokan volský, jedna z největších žab na světě. Bučení, jimž samci lákají partnerky, mu dalo jméno.
