Michael Jon Fink: Celesta; Michael Byron: Fabric for String Noise

  
97

Dvě alba komorní hudby od amerických skladatelů. Jde namnoze o experimenty, nikoli však o experimentování očividné, nýbrž spíše zastřené, emocionální, subžánrové.

Kalifornská značka Cold Blue Music je zcela unikátní jak výběrem svérázných postexperimentálních a postminimalistických autorů (John Luther Adams, Daniel Lentz, Peter Garland, Jim Fox, Larry Polansky), tak prezentací jejich děl, evokativních, intuitivních a zcela individuálních, pohybujících se v celé škále přístupů od simplifikace po kakofonii. Ano, jde namnoze o experimenty, nikoli však o experimentování očividné, nýbrž spíše zastřené, emocionální, subžánrové. O čemž svědčí hned dva nové přírůstky do obsáhlého katalogu labelu (pod čísly 53 a 54).

Tím prvním je Celesta Michaela Jona Finka (který je i autorem dřívějšího osmnáctiminutového „singlu“ From a Folio, přijatého kritikou jako „série brilantních perel“, osmadvacetiminutového „EP“ A Temperament for Angel a „atmosféricky harmonického“, nebo „rafinovaně úsporného“ I Hear It in the Rain). Ta byla autorem na zmíněném nástroji nahrána v září 2018, můžeme ji charakterizovat jako suitku plnou citovosti a rozechvění, a čítá dvanáct nedlouhých zastavení o celkovém rozsahu 33 minut a 26 vteřin. Je to distinguované album, místy až pastorálně rozvážné (Call), předsevzatě proklidněné a uvzatě zamyšlené (Cold Pastoral), hledavě tušivé a odhalivě soustředěné (Bells), s vnitřní, spíše utajenou prozpěvnou vzrušivostí (From the Singing River), pokojně posbíravé a pozývavě, nikoli vyzývavě vytahované (First Star, Last Star), mírumilovně nasoukávané, impresionisticky pootevírané beze stopy násilnosti (Post-Impression), nespěchavě obmanuté, nikoli umanuté, jako by se jednotlivé tóny vyjevovaly odkudsi z návratna, konejšivé (Ruins), snově šeřivé (Sunless), rozmatňovaně naznačivé a nokturnově tajuplné (Sunless), nápovědně (ná)měsíčné (Nocturne for the Three Times), zaobalovaně nasouvavé a útěšlivě prozřívavé (Triptych). Což je zakončeno úlitbovou vytrácivostí (After the End). Je to až étericky jednoduché (nikoli zjednodušované) album, což není nedostatek, nýbrž záměr, dokonce bych to nazval rafinovaným záměrem s příměsí elegance.

Michael Byron, rodák z Los Angeles, už je v katalogu Cold Blue Music, snovaného skladatelem Jimem Foxem, rovněž nějaký čas – viz třiadvacetiminutový „singl“ In the Vilage of Hope, „okupující svůj vlastní prostor“, „očarující“ Awakening at the Inn of the Birds nebo Music of Nights Without Moon or Pearl, jehož minimalismus proznívá „maximalisticky efektně“. Jeho zmíněný „singl“ jsem v rámci minulé trojrecenze nazval pokušitelsky fascinujícím a Fabric for String Noise, nahraný v New Yorku 12. května 2018 a v Los Angeles 30. července a 14. srpna téhož roku, nemá věru k obdobné fascinaci daleko, i když těží z jiných skladatelských slojí. Podstatnou částí alba, čítajícího pouze 29 minut a 17 vteřin, je dvojdílná titulní skladba, prezentovaná „avant-punkovým“ duem houslistů, Conradem Harrisem a Pauline Kim-Harris, známými nám z ostravských dnů 2011. Jde o vitálně prohemžené houslení, kvazi-sesumírovávané, v(y)zývavě prokolísávané, dvojprofilově hrouživé, hladce obrace proplétané, vizionářsky zapletité. Víc: je rozblouděné v nenechavé kružnici, až proštrikované nebo kafemlejnkové, zarputile zvírňované. To první věta. Ta druhá je ještě horempádněji nenechavá, repetitivně rukující a skotačivě slídivá, zapropastněná do bizarní prokolísanosti. Je nenásilně, zato úlisně zarputilá, je to rozjitřovaně pomnožovaný veletůček (nikoli tedy veletok), který vždy znovu vyrukuje s nečekanou polyfonií a polyrytmikou… až do extáze. Osmiminutovou Dragon Rite obhospodařuje čtyřbasově James Bergman, který nám může být známý třeba z účasti na festivalu Bang on a Can. Je zasvěcena básníku Philipu Lamantiovi a je plná prodrnčeně vzmocňované nátřesnosti se čtvrttónovými vzmachy, je dobývačná bez násilnosti, nachomýtavě vymátořovaná a houževnatě zakotlávaná. Její šířící se kruhy jsou sice halucinační, přesto však bytelné a nekonformně umocňované.

Jak vidno, oba disky jsou od sebe na hony vzdálené, a přece je spojuje svérázná niternost, která nehledí na efektnost. I když se jejich diapazon může jevit jako zdánlivě úzký a málo variabilní, někdy i bezmezně se opakující, jde o promocňovanou tvrdošíjnost, se kterou se skladatelé (i hudebníci) dobývají do bezprostřední niternosti.

Michael Jon Fink: Celesta
Michael Byron: Fabric for String Noise
Cold Blue Music (www.coldbluemusic.com)