30.12.2014
Úmyslně jsem večer v ložnici nezatáhl závěsy, abych viděl znít ticho přicházející bílé noci. Napadalo hodně sněhu. Dopoledne jej odklízím z chodníku a mám radost z toho charakteristického zvuku, tvořeného pohybem hrabadla po žulové dlažbě.
K večeru z křesla pokoje poslouchám myčku na nádobí se zvuky nějakého filmu, které znějí zkresleně ze sluchátek na uších mé dcery. Docela se ty zvuky k sobě hodí. Manželka si čte, až na občasné zašustění stránek, je úplně potichu.
31.12. 2014
Ještě za tmy proráží Eva ticho a odchází do práce. Horká voda v radiátorech proudí a jemně hučí, pes oddychuje, dcera spí, já to pozoruji a zaznamenávám.
Dnes si dávám horkou sprchu po několika dnech ledové. Zvuk sprchování je teď jen trochu delší, protože mne nic nenutí jej co nejdříve ukončit. Suchý zvuk tření ručníku po těle a měkký šustot oblékání zakončí můj pobyt v prostoru s nejdelším dozvukem v bytě.
Vrátil jsem se z města, šel jsem pěšky, čerstvý sníh pod mými kroky vrzal a i pohyb aut po cestě doprovázela poněkud širší zvuková škála než jindy.
Ve tři čtvrtě na pět zaslechnu první, ale zatím ojedinělé rány. Kolem jedenácté hodiny večerní je v okolí poměrně překvapivá tma a klid. Ani ne o hodinu později se kanonáda rozjede. V hodinu všech ohňostrojů a petard odjíždím autem ke kamarádce pro manželku. Spát jdu, když už rány pro mne, kupodivu, najednou poněkud sladce, ale ještě dlouho doznívají.
1.1.
Brzy ráno je obloha zbarvena do šedorůžova, skoro svítí. Na pozadí bílých zahrad a střech domů vynikají dosud černé stromy. Upoutává mne nezvyklá nepřítomnost v jiné dny obvyklých hluků, poslouchám pozorně ten zvláštní klid a opatrně přikládám dřevo do kamen. Stromy se už dávno zbarvily do své denní podoby, obloha fádně zšedla, a den je stále stejně tichý. Odpoledne jsem se šel projít k řece. Vedl jsem hovor se svou neteří, mluvila celou cestu jako vždy příliš hlasitě. Bavíme se o bydlení v přírodě. Říkám, že by mi stačila obyčejná stodola, důležité místo části mého dětství, potemnělý prostor s různými škvírami k venkovnímu světlu, s množstvím odložených věcí, slámou, senem, hlínou a vždy různě členěným prostorem. Stodola se stopami letitého používání, jejíž tvar sluší každé vesnici. Jsme v ní chránění proti vnějším podnětům, ale ještě v ní můžeme plivat na zem i hlasitě nadávat. V létě poskytuje kýžený stín, chrání před větrem i chladem. Stodola může být jen osobním útočištěm, chlapskou dílnou, ale taky prostorem pro hudbu, zvuk, obraz a pohyb.
4.1.
Za poslední dny jsem neprožil žádnou výjimečnou nebo jinak zajímavou zvukovou situaci.
Odpoledne jsem šel se projít kolem Moravice. Nepřekvapilo mne temné hučení větru ani polyfonie jemně hučivých zvuků pohybu vody v řece, které mne obstoupily. Zimní slunce se blížilo k horizontu krajiny a po celou jednu cestu mi svítilo do očí. Poslouchal jsem klapot ker, které narážely na sebe a kdákání divokých kachen. Běžela proti mně žena. Bylo to tak pět, sedm sekund, během kterých se zvuk neurčité písně z iPodu ženy blížil, kulminoval a zase se ztrácel. Přírodní zvuky se letmo potkaly s jiným světem. Byla to rychlé, ale působivé.
7.1.
Sedím zády k návštěvě, která přišla k nám domů. Jeden hlas přes druhý, různé intonace, rytmy, hlasitosti a barvy, hutná struktura i jednotlivosti. Přílivy, poryvy, klid, smích a zase znovu. Eva, Zuzana, Katka, Anna a Josefína.
8.1.
Zjistil jsem, že manželka a obě moje dcery byly dnes kolem jedné hodiny odpoledne u zubního lékaře. Každá u jiného a na jiném místě. Vzájemně si to neuvědomovaly nebo ani o sobě nevěděly. Představa zvukových dějů na těch třech místech v ten jeden čas mne vede k domněnce, že vše pravděpodobně souviselo se včerejškem.
Večer jsem šel vynést odpad do popelnice a venku pršel sníh. Krásný šustivý zvuk, skoro jako déšť, ale jen skoro. To, v čem se lišil od zvuku deště, byla jeho neobvyklá suchost, doprovázena pohybem jednotlivých drobných zřetelně ohraničených sněhových vloček dopadajících na zem.
11.1.
Nad ránem mne vzbudí pes svým kňučením dožadujícím se vypuštění z ložnice. Poslouchám tichý zvuk vydechování manželky štěrbinou v ústech. Aby vzduch vyšel ven, musí se rty oddělit od sebe. To doprovází zvuk blízký jemnému puknutí. Když se manželka přetočí na druhou stranu, poslouchám už jen jednoduché vydechování a nadechování vzduchu, než se začínají vynořovat ze tmy první tlumené zvuky zvenku. Píšu první řádky na počítači a začíná neděle.
16.1.
Je pátek poledne, slunce částečně překryly mraky, pofukuje vítr, je teplo a země voní jako na jaře. Jdu na delší procházku. Rukávy hladké silonové bundy se mi otírají o trup a vydávají šustot a s měkkým klapotem dopadu mých bot na dlažbu chodníku vytváří poměrně pravidelný rytmus. Za deset minut jsem venku z města a potom jdu prošlapanou cestičkou polem kolem zahradní osady ke hřbitovu. Po levé straně téměř na dosah ruky je čerstvě zorané pole, působí jako obnažená sliznice, po pravé straně je cihlová hřbitovní zeď, již obcházím kolem dokola. Neslyším žádné ptáky, jen studený vítr v uších a vzdálený jednotvárný hukot z města. Vracím se zpět. Přecházím rušnou ulici, výpadovku na Hradec a snažím se poslouchat zvuk míjejících mne aut. Jsem rozhodnut, že si jej co nejdříve nahraju a prozkoumám izolovaně od fyzické přítomnosti jeho zdrojů.
Večer jsem byl u táty a již delší dobu musím na něj mluvit nahlas, aby mne slyšel. Vzpomínám, jak mi při poslechu Kuřete v hodinkách před čtyřiceti roky říkal, že takové desky si mám kupovat. Od té doby jsme hudbu poslouchali spolu.
17.1.
Šel jsem večer vyvenčit před dům psa, všude bylo bílo a sníh stále padal ve velkých vlhkých vločkách. Slyšel jsem, jak sněží.
18.1.
Ráno. Ještě v posteli jsem měl představu, že hned když vstanu, půjdu odklízet sníh z chodníku a že mne zvuk odklízeného sněhu už těšit nijak nebude. Žádného úklidu nebylo zapotřebí, sněhu je málo, taje a neděle začíná…
