11.12.
Od rána se soustřeďuji na vnímání zvuků, které mne během dne provází. Nejprve si nemohu vzpomenout, co jsem slyšel, když jsem se v noci probudil… Vstávám, kroky, šustění oblečení, sprcha, kapání vody z kohoutku, příprava snídaně… Jsem sám v bytě, najednou i postupně zní řada nesourodých zvuků, z různých míst, odlišných zdrojů, všemožných spolu nesouvisejících významů. Je to náročné na koncentraci a příliš mne toto zvukové představení netěší. Mnohem vstřícněji na mne působí zvukově vyhraněnější situace, např. zahrada, les, pole, továrna, knihovna, stolařství, obchod či třeba náš dvorek, kde mimo jiné pozoruji, jak letošní teplý podzim a zima umožnily růst mechů ve spárách zdí a dlažby. To vidím i na chodníku kolem domu, kde se mé kroky setkávají s kousky hovorů, štěkotem psa a neurčitým hlukem přicházejícím z dálky, když se jdu projít. Občas samočinně vypínám svou pozornost a k rozšířenému akustickému vnímání se musím nutit znovu a znovu…
12.12.
Ráno ve všední den slyším zvenku táhlý monotónní hluk. Po otevření okna se mění v lehce strukturovanější zvuk vzdálené automobilové dopravy. V bytě i domě je úplný klid.
Ozřejmit jednu radikální podobu problému či nějakého jevu je vždy užitečné. Při tom se nevylučuje podoba protichůdná. Nemusíme přistoupit na pojetí krásy vycházející z modernistické tradice boje umělce se sebou i společností za uchopení smyslu a tvaru skutečnosti. Krásy, která se teprve rodí na základě veřejností postupně chápané a přijímané umělecké pravdy, vykoupené tvůrčí nejistotou a bolestí. Krása může být téma, citace, záměr. Nemusíme bojovat, můžeme se poučit nebo přijmout…
13.12.
Někdy mám pocity určité jedinečnosti, výlučnosti, které se mi spojují s kontaktem se současnou tvorbou, improvizovanou hudbou, soudobou vážnou hudbou, zvukovými performancemi, soudobým vizuálním umění, poezií apod. Dotkne se mě zdání nikým a nikdy nekonkretizovaných, zcela imaginárních privilegií. Ale po chvíli se zklidním a dám si pivo.
14.12.
Probudil jsem se ještě za tmy, do uší si dávám špunty, které dokonale vyplní sluchovod. Uniknu tak nepříjemným ostrým ranním zvukům. Ale usnout se mi už stejně nedaří, alespoň jsem se akusticky izoloval od okolí, jsem sám se sebou a nevím, co si s tím, přikrytý dekou, v tuto chvíli počít. Raději vstávám, i když nemusím, je tma i ticho. Do něj teď přidávám pár nutných zvuků provázející mé umytí a oblečení. Za okny už jezdí auta. Za dvě a půl hodiny hodin začne bít zvon kostela z Kylešovic, těším se na jeho zvuk i na představu té dálky, ze které se šíří.
Nervózní zvuk kroků mé ženy po bytě, když obutá spěchá a já sedím v křesle s pohledem do zahrady, mne téměř donutí pohnout hlavou.
Šplouchání myčky už nikdy neslyším jen tak. Vždy ve mně evokuje atmosféru podzimní výstavy na počest Johna Cage v Opavě v roce 2012, na níž Tomáš Vaněk nenápadně vystavil nahraný zvuk kuchyňské myčky.
Kýčovitý popis zvuků: praskání ohně, šumění větru, zurčení potoka, padání listí, dětský smích, hudba linoucí se z otevřeného okna…
15.12.
19.12.
Navštívil jsem lékaře. Čekárna byla plna útočných pohybů a zvuků. Tiché kroky pacientů, rázné kroky zřízenců, lékařů i sester, vrzavé a pískavé otevírání dveří, zahuhlané vyhlašování jmen v reproduktoru, neurčité zvuky za dveřmi čekárny, pokašlávání, tlumený hovor, bouchání, třísknutí, chvíle napjatého klidu… Posledně jsem to musel snášet celé čtyři hodiny.
20.12.
Vítr komíny vymetá a holé větve stromů vržou o stěnu domu. Pak jsou dlouhé chvíle ticha a zase znovu se ozývají zimní poryvy větru, které jakoby si byly vědomy, že za tmy zní tak zlověstně a výhrůžně.
21.12.
Probouzím se za úplné tmy. Špunty do uší si nedám, jsem zvědav, co prolomí noc a čím se přihlásí nedělní ráno. Téměř současně je to pár dunivých kroků z bytu nad námi a zvuk asi prvního ranního autobusu. Potom je ještě dlouho ticho a postupně se rozednívá. Náš pes s přerostlými drápky chodí po parketách a drobně vysekává vzkaz o své potřebě vyvenčit se. Nevadí mi vstát, sejít do suterénu a pustit jej na dvorek. Je ráno, už se nezdráhám přidat přicházejícímu dni další nutné zvuky nevyhnutelně doplňující mé umytí a posnídání.
Jiří Šigut v první polovině 80.let minulého století fotografoval domácí koncerty Nico, Johna Cage a několika dalších. Fotoaparát zaměřil do pokoje, kde se přehrávala gramofonová deska a po celou dobu onoho koncertu, oné zvukové situace se exponovalo jedno políčko filmu v přístroji. Následně vyvolal z pořízených záznamů fotografie. Marián Palla v přibližně stejné době maloval hlínou nakopanou za svou dílnou čáru a čáry, aby dokumentoval přítomnou chvíli – štěkot psa, vítr, déšť, ráno, výdech a nádech… Milan Maur zase zaznamenával oproštěnou kresbou pohyb stínů koruny hrušně, let běláska nebo šel celý den za sluncem.
Když si myslím, že jsem hudbou přesycený, že mne již nevzrušuje, narazím na něco, co mne vrátí zpět na židli a přinutí poslouchat a mít z toho prožitek. Před chvíli to bylo tři roky staré CD Vacation dua (Liudas Mockünas a Ryoji Hojito): saxofony a klavír, hlas a drobné objekty.
22.12.
Venku zase sviští vítr, převrací na dvorku konve, ohýbá stromy a doma protahuje komín.
23.12.
Už jsem si myslel, že budu mít od počítače včetně jeho omezené škály zvuků minimálně přes svátky klid, když se mi navečer rozběhl. Klapu na klávesnici, jsem šťasten…
