Slovensko-maďarská formace s příznačným názvem Drť vydala album Puntičkár. Saxofonista Miroslav Tóth zhudebnil některé výroky bývalého šéfa StB, generála Alojze Lorence, z roku 2014.
V květnu se díky vydavatelství festivalu Pohoda objevila navýsost pozoruhodná nahrávka, jež, doufám, rozčeří paměť a svědomí československých občanů, kteří (ne)aktivně prožili osmdesátá a devadesátá léta. Slovensko-maďarská formace s příznačným názvem Drť vydala album Puntičkár, na němž saxofonista Miroslav Tóth zhudebnil některé výroky bývalého šéfa StB, generála Alojze Lorence, z roku 2014. Podotýkám, že vysmátého generála…
„Udávám, udávám, udávám… rytmus,“
znělo v pražském Paláci kultury na Rockfestu v roce 1986. Za svazácké peníze. Ve sjezdovém sále zrovna hrálo šest trenčínských teenagerů v černých oblecích a bílých ponožkách – Bez ladu a skladu. Zpíval tehdy teprve třináctiletý Michal Kaščák. Nejdříve šok, poté smích, nakonec nadšení posluchačů. Katedrála komunistické moci se otřásla až v samotných základech. Druhý den v televizním pořadu Aktuality tehdejší kulturní redaktor Ladislav Langr dštil oheň a síru. Nejvíce ho rozčílila píseň Udavač. (V letech 2010-2018 byl Langr starostou Kutné Hory.) Mimochodem, kapelu Bez ladu a skladu označil americký list New York Times v roce 2009 za jednu ze skupin ze států s komunistickým režimem, které přispěly k pádu železné opony.
A právě Michal Kaščák dnes zpívá Lorencova slova, jež do podoby písňových textů upravil divadelník Marek Kundlák. Dlužno poznamenat, že do Kaščáka se 9. července 2018 rozhořčeně pustila na stránkách Vlasteneckých novin přední bojovnice z řad Naštvaných matek Eva Hrindová, když reagovala na jeho slova na adresu sílícího nacionalismu na hudební scéně u nás. Zpěvák, mimochodem duchovní otec oblíbeného festivalu Pohoda, tehdy prohlásil: „Národní a křesťansky založené kapely by vůbec neměly existovat.“ Naštvaná matka pak napsala: „Pamatujete se na skupinu Bez ladu a skladu a jejich píseň Udavač? Byl to za komunistů velký hit a všichni, kdo chtěli skutečnou svobodu, píseň znali a její interprety považovali za hrdiny… co se stalo z tehdejšího rebela? Dobré bydlo a mediální celebritnost udělaly z Michala Kaščáka přesně to, proti čemu kdysi zpíval. Cenzora a totalitáře. Michal Kaščák je hrdým představitelem nové generace udavačů a arogantních nadřazených osobností. které hodlají druhým určovat, co si mají myslet. Festival Pohoda, který on organizuje, proto nikdy nenavštívím. Není to akce pro svobodné lidi“.
Hudba proti mlžení
Autor hudby Miro Tóth o nahrávce řekl: „V prvom rade si sám uvedomujem, že zatiaľ čo ja komentujem v dnešných časoch demokracie výroky generála ŠTB, tak pred rokom 1989 boli mnohí ľudia, ktorí sa postavili režimu, prenasledovaní alebo dokonca zabití pre ich postoje. Ich príbehy dodnes dostatočne nepoznáme. Lenže stále žijú ich rodiny a pozostalí. Myslíme hlavne na nich a až potom na generála. Puntičkár je prvým dielom malého príspevku k pochopeniu dejín zahmlievania.“
Už artwork alba je sugestivní; vytvořila ho grafička Tereza Maco. Vyobrazený portrét psa s náhubkem je reminiscencí události ze srpna 1986, kdy vlčáci pohraniční stráže na slovensko-rakouské hranici roztrhali osmnáctiletého východoněmeckého studenta a muzikanta Hartmuta Tautze pouhých dvaadvacet metrů před samotnou hranicí. Podle závěrů pitvy zemřít nemusel, kdyby mu pohraničníci včas poskytli kvalifikovanou lékařskou péči.
PENTA – neproniknutelná plenta
Poslední šéf StB Alojz Lorenc poskytnul v roce 2014 deníku SME rozhovor. V něm hovořil o svém působení ve vedení státní bezpečnosti ve druhé polovině osmdesátých let, stejně tak o životě po listopadu 1989, když pomáhal firmě PENTA v pozici ředitele firemních rizik. Ostatně, spolupracovníkem je dodnes. Lorencův příběh je jedním z mnoha příkladů transformace společnosti z období totality do demokratické společnosti. Slovo demokratické mám silné nutkání dát do uvozovek. Nicméně už ten fakt, že o tom mohu takto psát, mě ještě naplňuje nadějí, že by mohla pravda opravdu zvítězit. Jeho odpovědi ve zmíněném rozhovoru nabývají v souvislosti s 270 mrtvými na hranici, 248 popravenými a 205 486 vězněnými, z nichž zhruba 5 000 lidí zemřelo, až obludného cynismu. Lorenc je doslova zrůdným symbolem nevyrovnání se s naší minulostí. A obávám se, že k tomu v nejbližších letech ani nedojde. Bumerang, hozený před třiceti lety s výkřikem „Nejsme jako oni!“ se nám vrací. Sráží nás zpátky do země, v níž co nevidět začneme zase rýt držkou. Spousta občanů přivírá oči před komunistickými zločiny, relativizuje je, dokonce omlouvá či popírá. Pochopitelně tak činí i Lorenc, který tvrdí, že StB nebyla zločineckou organizací. To náš premiér ji alespoň dělí na „hodnou“ a „zlou“…
Jak je možné, že nejvyšší estébák není a nikdy nebyl za mřížemi? Jak je možné, že může pracovat v nesmírně vlivné firmě PENTA Investments Limited? To pak jeho slova „Když hovoříme o listopadu, neberu ho jako pohled do minulosti, ale spíše do přítomnosti a budoucnosti,“ vyznívají jako výsměch, zvednutý prostředník směrem k nám, obyčejným občanům, kteří tehdy cinkali klíči a věřili, že komunisté zákonitě sami vyhnijí, historicky totálně znemožněni. Tahle firma za podivných okolností restrukturalizovala třeba Slovnaft, Východoslovenské železárny, Slovenskou pojišťovnu. Od roku 1999 se změnila v holding s mateřskou společností se sídlem na Kypru. V roce 2001 vstoupil na český trh, kde investoval např.do podniků Dr. Max, Fortuna a Aero Vodochody. Nyní by rád v centru Prahy postavil „skleněné peklo“ (jak se vyjádřil architekt Petr Klápště), čili komplex Central Business District u Masarykova nádraží.
Drtivá Drť
Drtivou slovensko-maďarskou úderku Drť tvoří vedle saxofonisty Miroslava Tótha a zpěváka Michala Kaščáka kytarista Marek Buranovský (člen prešovského tria Vejdi, dříve The Void), klávesistka Lucia Chuťková, skladatelka soudobé vážné hudby, baskytarista Márton Csernovszky (z maďarské nu-jazzové kapely Deus Ex Quartet) a bubeník Áron Porteleki, který s Tóthem zhusta spolupracuje (duo Thisnis). Vskutku drtivou Drť, neboť album Puntičkár je syceno punkem, metalem, hardcorem, to vše ochuceno novovlnným kořením, také kulometným power jazzem či propracovaným progresivním jazzem; tu je hudba přímočará, se silou nesmlouvavých repetitivních postupů, onde košatější, kypící, jinde kabaretně odlehčenější až rozpustilá, přičemž estébákova slova pak působí ještě odpudivěji.
„Pýtate sa skoro ako kádrovák / otázka-odpoveď / otázka-odpoveď…“ (Kádrovák)
„Neviem o tom nič / ani vy o tom nič neviete / Neviete konkrétne povedať / preto sa o tom nechcem baviť…“ (Diskrétnosť)
„Boli to vyslovene / pracovné vztahy / Po roku 89 ztratili zmysel takže… / Ale verím, verím, že dôvera / dôvera zostala!“ (Dôvera)
„K hypotetickým otázkam / sa zásadne nevyjadrujem…“ (Veľmi zlá otázka)
„Jediné, za čo môžem / mať zodpovednosť / sú roky 1986 až 1989…“ (Puntičkár)
„Ak by som rozprával / len pravdu, / nestálo by to za to, / aby ste ma počúvali…“ (Demagógia)
„Pracovné vztahy / veľmi veľmi dobré / Úzka spolupráca s KGB…“ (Kryptológ)
„Nechcem nikoho uraziť / ale kto si toto myslí / mal by rýchlo vyhľadať psychiatra…“ (Úcta)
„Mám už svoje roky / Veľa čítam / Potrebujem sa odreagovať…“ (Čitatelský typ)
Závěrem jsem nucen vás varovat: Já se po poslechu tohoto alba odreagovat nedokázal!
