Úvahy nad koncertem studentů Katedry skladby HAMU
Orchestrální koncert studentů Katedry skladby pražské Hamu, který se uskutečnil ve čtvrtek 16. května na HAMU v Sále Bohuslava Martinů, byl zajímavou ukázkou konfrontace nejmladší generace českých skladatelů s dlouhou historií zatíženým formátem klasického orchestru. Ten byl reprezentován Severočeskou filharmonií Teplice dirigovanou Janem Bubákem. Provedení jednotlivých skladeb mělo světlejší i problematičtější okamžiky, při některých pasážích bylo patrné, že by si studenti zasloužili alespoň o jednu zkoušku více, nebo že jsou určité polohy orchestru ne zcela pohodlné, možná až nepříjemné. V konečném důsledku se až na vizuálně patrný odpor některých hráčů k interpretované hudbě orchestr zhostil provedení skladeb důstojně a profesionálně.
Koncert byl sestaven ze čtyř premiér dvou bakalářských a dvou magisterských studentů. Všechny skladby měly podobnou durátu mezi šestnácti a dvaceti minutami a byly instrumentované pro středně velký orchestr, který měl co dělat, aby se do Sálu Bohuslava Martinů vešel. Zmíněný prostor byl problematický také zvukově, sál akusticky zvýrazňuje basy a hluboké žestě a přispívá k určité zvukové nečitelnosti a nesrozumitelnosti, jako by se zvuk přeléval nad pódiem a nenesl se dostatečně zřetelně směrem k posluchačům. Tento fakt také ovlivnil některé momenty jednotlivých skladeb.
Skladby si byly délkou a obsazením víceméně podobné, výrazně se ovšem odlišovaly, co se týče formy a estetiky. V rámci koncertu jsem nezaznamenal žádný trend ani tendenci, které by nějakým způsobem definovaly žánry a směřování Katedry skladby, což v tomto oboru vnímám jako pozitivní zjištění. Kdybych měl odlišnost jednotlivých kompozic banalizovat, řekl bych, že každá skladba byla primárně založena na jiném hudebním elementu. Ve skladbě Tobiáše Horvátha to byl přelévající se témbr v rámci relativně statické formy, v kompozici Michaely Augustinové zcela explicitně melodie, Tomáš Borl pracoval zejména s orchestrací rytmicky a melodicky přímočarého materiálu, u Patrika Hermana to pak byla tónová řada.
Skladba Tobiáše Horvátha, Mraky, byla jakousi studií zdánlivě statického objektu z různých perspektiv, které skladatel ztvárnil prostřednictvím jemně ale neustále se proměňujících témbrů. Uvnitř jednotlivých barev bylo patrné množství různých detailů, které se stále drobně proměňovaly. Skladba po většinu času působila klidně a vytvářela trochu feldmanovské bezčasí, které bylo ovšem několikrát narušené dramaticky působícími crescendy. V rámci spíše abstraktně a neurčitě působícího celku se občas vynořovaly konsonance, které skladbu hezky ukotvovaly. Skladatel důsledně v partituře pracuje se zvukovými detaily, na kterých je skladba postavena a které sice nejsou složitými rozšířenými technikami, ale vyžadují preciznost a souhru. Některá místa vyzněla velice zdařile, jiná by pravděpodobně vyžadovala více zkoušení nebo specializovaný orchestr. Jelikož je toto kroužení kolem statického hudebního objektu, pozorování ho z různých úhlů a pracování s detaily uvnitř dramaturgicky zdánlivě nikam nesměřujícího času dnes již relativně častým konceptem v rámci soudobé hudby, dokázal bych si představit, že Horváth může svůj přístup k němu posunout a nabídnout ještě osobitější a odlišitelnější hudbu jak v rámci zvukových detailů, tak i celkové stavby díla. Každopádně skladbu shledávám velice úspěšnou.
Kompozice Michaely Augustinové nese název Koncert pro klavír a orchestr č. 2, „Nový Jeruzalém” a skladatelka v něm takřka výhradně pracuje s různými formami melodiky hebrejské kantilace. Autorka kompozici rovněž provedla jako sólistka. Skladba esteticky inklinuje spíše k hudební historii a místy mi připomínala například hudbu k poválečným českým filmům. Bez ohledu na autorčin spíše konzervativnější přístup k estetice, byla zpracování některých melodických linek povedená až dojemná. Některé pentatonické pasáže působily spíše dojmem amerického spirituálu než židovské liturgie. Celkově byla skladba zajímavá také nepředvídatelností proměňování a střídání se jednotlivých melodií a vlastně působila svým způsobem čerstvě, navzdory konvenčním hudebním elementům. Mám ovšem zároveň pocit, že skladba nebyla vždy zcela úspěšně instrumentována, některá neobratně obnažená místa dala interpretům zabrat natolik, že určité pasáže nevyzněly jako profesionálně provedené. Myslím, že větší důraz na práci s instrumentací by skladbě výrazně prospěl. Je těžko říct, zdali zde byl využit potenciál orchestru a jestli by skladba nevyzněla lépe v rámci ansámblového provedení.
Další na programu byla skladba Tomáše Borla Fluctuations for Orchestra and Electronics. Sugestivní anotace autora v programu koncertu jde ruku v ruce s estetikou díla. Jedná se o skladbu, která v rámci tří vzájemně propojených částí evokuje hollywoodskou filmovou hudbu například typu Dannyho Elfmana. Stejně jako v případě Augustinové se tedy spíše jedná o tradiční a eklektické pojetí skladby. Vyzdvihnul bych citlivé zapojení elektroniky v kombinaci s orchestrem a zejména instrumentaci skladby. V tomto ohledu se jednalo o nejvydařenější kompozicí večera. Kromě Borlových aranžerských schopností je to dle mého názoru dané i tím, že hudba svojí přímočarostí nejvíce rezonovala s tradicí a konvencemi klasického orchestru. Skladbě bych vytknul rytmickou banalitu, která je i v soudobé hudbě často přítomným klasickým pozůstatkem, ale toto je spíše otázkou vkusu, případně příspěvkem k diskuzi.
Poslední skladbou večera byla kompozice Patrika Hermana Orbis. Skladba působila dojmem silné integrity, která byla dána homogenním melodickým materiálem. Ten celou kompozici prostupoval a propojoval ji i ve chvílích, kdy by některé části jinak působily zcela nesourodě. Zmíněný materiál působil škálovitě a zřejmě vycházel z akustických principů a harmonického spektra. Použití těchto tónových řad bylo sice primárně uzpůsobeno temperovanému ladění, i tak se autorovi podařilo docílit kombinací tónů zajímavých harmonických progresí a barev. Herman ve skladbě místy také úspěšně pracuje s neurčitostí, když dává hudebníkům částečnou interpretační volnost, velmi silná byla zejména pasáž s exponovanými žesti, která završovala první část skladby, nebo část, kde žestě modulovaly v rámci rychlých durových stupnicových postupů. Formálně se jednalo o několik propojených dílů, kdy bylo s ústředním „motivem“ pracováno různými způsoby a autor pokaždé akcentoval jiné elementy použitého hudebního materiálu. Na první poslech působila celková dramaturgie skladby lehce chaoticky, nicméně na druhou stranu je potřeba dodat, že právě díky tomu posluchače neustále překvapovala nepředvídatelnou prací s napětím a dobře ji dohromady držela jednota zmíněné tónové řady.
Je těžko říci, jaký má klasický orchestr v kontextu soudobé hudby v roce 2024 potenciál. Problematika spolupráce českých orchestrů a současných skladatelů je ožehavým tématem, které se netýká pouze hudební estetiky, ale také historicky a kulturně daných zvyklostí a sociologických otázek. Každopádně fakt, že Katedra skladby HAMU svým studentům spolupráci s orchestrem pravidelně umožňuje, vnímám jako vysoce pozitivní a zejména pro studenty je to jistě přínosná zkušenost, která se už třeba v budoucnu nemusí opakovat. Ve všech čtyřech případech se jednalo o svébytně a zajímavě naplněný potenciál.