Od nevázanosti meziválečné avantgardy až k těžkému příkrovu normalizace se prochází nové album cembalových koncertů, které natočil Mahan Esfahani. Martinů, Krása a Kalabis tvoří společně s ním takřka rodinnou společnost, ale jejich tři kompozice zároveň vyprávějí o zákrutech v českých i světových dějinách.
„Vytvořila z cembala skutečně moderní nástroj, který skladatele současnosti inspiruje,“ řekl o své manželce Zuzaně Růžičkové skladatel Viktor Kalabis (1923–2006). Důkaz pravdivosti jeho tvrzení přivedl k novému životu íránsko-americký cembalista Mahan Esfahani, když Kalabisův Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr zařadil na závěr CD, které začátkem února vydal britský label Hyperion. Skladatel dostal bezvadný dárek ke stým narozeninám, které by oslavil 27. února a byly také popudem ke vzniku projektu Kalabis 100. Díky dalším skladbám od Bohuslava Martinů a Hanse Krásy, které jeho koncertu na albu předcházejí, stráví své jubileum ve velmi dobré společnosti. Tvoří ji lidé, k nimž měl blízko, a vůbec přitom nevadí, že jejich reálné setkání již není možné.
Nahrávka Harpsichord Concertos tak trochu připomíná listování rodinným albem, do nějž se zakládaly i fotky důvěrných známých. Kalabis sehrál klíčovou úlohu při založení Institutu Bohuslava Martinů v Praze roku 1995: k již třicet let existující Nadaci se tak připojila také studijní instituce, která se mimo jiné pustila i do vydávání kompletního díla Martinů v kritických edicích. Kalabis ale intenzivně pracoval také v tehdejším Československém rozhlase, kde založil dodnes existující soutěž Concertino Praga. Účast Symfonického orchestru Českého rozhlasu i pořízení všech tří nahrávek v jeho Studiu A přispívá k pocitu autenticity i rodinné důvěrnosti.
Růžičková je na albu přítomná jako iniciátorka vzniku Kalabisova cembalového koncertu, který premiérovala v curyšské Tonhalle, projela s ním kus světa a postarala se manželovi o pěknou dávku mezinárodní slávy. Dávno předtím se ale ještě v raném mládí osobně setkala s autorem prostřední kompozice Hansem Krásou, když byli oba internovaní v Terezíně. Esfahani se k Růžičkové hlásí jako její poslední žák a jejich vzájemná provázanost nakonec přispěla k tomu, že se již před lety usadil v Praze.
Na Esfahaniho albu jako by se propletly události 20. století, které zatřásly hudbou i společností. Do života všech tří autorů vstoupila různým způsobem druhá světová válka. Martinů a Krása napsali své koncerty ještě před jejím začátkem. Kalabis až třicet let poté, co skončila. Jejich kompozice od sebe dělí čtyřicet let a navzdory stylové spřízněnosti je zřetelné, že Kalabis byl člověk jiné doby. Jeho manželka si od něj přála „veselý koncert“, ale dostala spíš drama giocoso. V Kalabisově stylu hodně ubylo rozmarných hříček s bitonalitou, jaké předváděl Martinů. Chybí u něj i zábavné průniky s dobovou taneční hudbou, jak je předkládá Krása. Bylo už dlouho cosi těžkého ve státě českém na to, aby se myslící a cítící člověk bezprostředně radoval.
Kalabisův koncert ani přes šedivou dobu vzniku nevykresluje žádnou tragédii, ale spíš energické drama. Opakované figury smyčců občas ženou první větu dopředu s úporností riffů od Plastic People. Trošku tím připomenou i Slévárnu od Alexandra Mosolova. Kalabis jako by si z meziválečných časů půjčoval pocity člověka stojícího s úžasem i úzkostí mezi stroji, které pronikly i do obrazu od Mikuláše Radka Danela použitého na obalu alba. Posluchač se však sotva dočká bezstarostné lehkosti – a to navzdory úvodnímu tempovému pokynu „Allegro leggiero“.
Dílo může působit dojmem, že jeho veselost jen klouže v náznacích po povrchu, ale v kontextu jiných Kalabisových skladeb té doby se obrázek poněkud mění. Jeho Symfonie č. 4, kterou dokončil dva roky před cembalovým koncertem, představuje dlouhou cestu k očistnému prohlédnutí. Jako by se jednalo o velkorysé De profundis, kterému symfonická forma posloužila jako pouhá kostra. V takovém srovnání to najednou vypadá, že se Kalabis v cembalovém koncertu až neuvěřitelně uvolnil a napsal skladbu skutečně hlavně pro radost.
Cembalové koncerty od Martinů, Krásy a Kalabise reprezentují linii, do níž patří to nejlepší, co v českém neoklasicismu vzniklo. Zároveň se však vyjadřují všeobecně srozumitelným jazykem, který se na české inspirace příliš neohlíží a hledí si spíš kosmopolitního ducha meziválečné doby. „Co je na mně tak českého?“ mohla by se každá ze skladeb zeptat parafrází povzdechu lišky Bystroušky, když zkoumala, čím vlastně zaujala lišáka Zlatohřbítka. Neoklasicismus se tu ukazuje jako styl, který se snaží hledat v hudbě univerzální hodnoty, fungující napříč časem i Evropou. A to i navzdory řadě autorů, kteří za čitelnost a srozumitelnost neoklasicistního stylu ještě dnes šikovně schovávají nedostatek invence.
Celou nahrávku s chronologicky seřazenými skladbami lze chápat jako poctu Kalabisovi. Předchozí dva koncerty na CD jistě nejsou pouze do počtu, ale v celkovém dojmu vytvářejí především myšlenkové a hudební zázemí pro kalabisovský závěr. Vedle sebe tu také stojí díla tří skladatelů v plné síle.
Martinů v Paříži roku 1935 dokončil operu Veselohra na mostě a zanedlouho se pustil do Juliette, jedné z nejkrásnějších meziválečných oper vůbec. Krása měl roku 1936 skvěle rozjetou kariéru, za operu Zásnuby ve snu podle Dostojevského dokonce obdržel o tři roky dříve Československou státní cenu. Hitler už byl sice u moci, ale Praha zatím byla ještě veselá a bohatá, dokonce i přes dozvuky Velké hospodářské krize.
Kalabis svou skladbu naopak komponoval po prvním náporu komunistické normalizace, která rozhodně nepřála radosti ani bezstarostnému hraní. Vytvářel ji ale pro vynikající interpretku, jejíž renomé navíc zaručovalo nové kompozici možnosti zahraniční prezentace, na jakou mohlo pomýšlet jen málo českých skladatelů té doby.
Na albu se Kalabis ukazuje jako sebevědomý a invenční skladatel, ale zároveň už poněkud mimo svoji dobu. Neoklasicismus vytvořil v českém stylovém prostředí vcelku dlouhou a hlubokou stopu, která přežila i 50. léta. Tehdy se z něj stala buržoazní formalistická záležitost, jíž bylo lépe se vyhnout. A to nejen v Československu, kde si ideovou čistotu hlídali komunističtí estetici, ale také na světové scéně, kterou začal ovládat Darmstadt a jeho Nová hudba. S neoklasicistní orientací tehdy v zahraničí narážel i Martinů, stejně jako o mnoho let později emigrant Jan Novák.
Kalabisův koncert vznikal v letech 1974 až 1975, kdy měli hotová svá první velká díla skladatelé, později označení za spektralisty. Neoklasicismus už tehdy představoval spíš bezpečný a nostalgický přístav. Hodně to vypovídá o specifických společenských a nakonec i rodinných podmínkách, ve kterých koncert pro cembalo a pro svou manželku komponoval.
Mahan Esfahani: Harpsichord Concertos
Samotná nahrávka tří koncertů pro cembalo s různě velkým orchestrem představuje čirou hudební radost. Částečně je to dáno už tím, že tempové pokyny pro čtyři z celkem osmi vět pracují se slovem „allegro“. Slovo však bylo učiněno skutkem a hudba se do posluchače od samého počátku pěkně opírá a leze mu do uší i pod kůži. Skladby jsou seřazeny chronologicky, i když Martinů a Krása psali své koncerty takřka zároveň v polovině 30. let minulého století. Teprve Kalabisova kompozice vznikla s výraznějším časovým odstupem.
Bohuslav Martinů napsal ve svém Koncertu pro cembalo a malý orchestr H246 krásnou a zábavnou věc, která reflektovala svou dobu nejen stylem hudby, ale také postupným návratem cembala na koncertní pódia. Starý nástroj se v 19. století už zdál být vytlačen zvukem koncertního klavíru. S odstupem však lze říci, že čím zněl klavír mohutněji a měl pořád blíž k orchestrálnímu charakteru dnešních velkých křídel, tím víc bylo chuti mít k dispozici také subtilnější a především zcela specifický drnkavý zvuk starého nástroje. Ostatně interpretka premiéry Marcelle de Lacour studovala u legendární Wandy Landowské a představovala tak už druhou generaci nového cembalového pokolení.
Na tuto průkopnickou dobu navazuje Mahan Esfahani svým až fanatickým zaujetím pro nástroj, ale hlavně pro jeho zapojení do současného hudebního dění a do nově vznikajících děl. Cembalo je pro něj aktuální, živá záležitost a jakkoliv se pochopitelně věnuje i starým skladatelům, současnost představuje v jeho aktivitách rovnocennou položku. Z tohoto hlediska zůstává jeho album českých cembalových koncertů na polovině cesty časem a vytváří most mezi historií a současností, který mu zatím v diskografii chyběl.
Komorní sestava hudebníků Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením Alexandra Liebreicha zahajuje album měkce, pružně a energicky. Skupinu šesti smyčců obklopuje z výšek flétna a z hloubek fagot, celý zvukový prostor ozvláštňuje Ivo Kahánek u klavíru. Esfahani vpadá do zvuku „concertina“ s autoritativní rytmickou naléhavostí. Posléze ale bezvadně následuje lyrické vstupy smyčců a předvádí i na malé ploše jemné zvukové nuance, které má cembalo k dispozici. Ukázkový je v tomto směru nádherný začátek druhé věty koncertu od Martinů.
Pokud posluchač odhlédne od jednotlivých autorů a podívá se na celé CD jako na třídílnou kompozici, Hans Krása a jeho Komorní hudba pro cembalo a 7 nástrojů představuje menší hudební předěl mezi dvěma většími koncerty. Kompozice z roku 1936 ve srovnání s Martinů mimo jiné dokládá, že myšlenkové světy Paříže a tehdejší Prahy k sobě neměly příliš daleko. Krásova skladba začíná dramaticky, v komorní skupině nástrojů zůstává ze smyčců jen violoncello a kontrabas, hlavní slovo dostávají tři různé klarinety, altsaxofon a trubka.
Cembalo občas poskytuje základ jejich sólovým i společným vstupům, vytváří zvukový éter, v němž se všichni mohou bezpečně pohybovat. Začátek druhé věty okamžitě navodí sladký zvuk saxofonů i smyčců tehdejších tanečních orchestrů – vláčná návaznost violoncella na altsaxofon patří ke krásným detailům alba. Věta působí jako miniaturní obrázek meziválečné buržoazní Prahy, která místo do Rudolfina začala chodit do tanečních podniků. Sekce klarinetů je tak „sweet“, že působí až jako parodie dobově oblíbeného zvuku, který dnes úspěšně oživuje například Max Raabe.
S Koncertem pro cembalo a orchestr op. 42 od Viktora Kalabise se album koncentruje na zcela vážně vyznívající kompozici. Skladatel pracuje s cembalem a orchestrálním zvukem komplexnějším způsobem než jeho dva předchůdci. Naproti mu v tomto směru mohly vycházet modernější a zvučnější nástroje, které byly k dispozici, ale možná se mu také do podvědomí vtíral všudypřítomný klavír. Mnohé pasáže Kalabisova cembalového koncertu si s lze s klavírem velmi snadno představit.
Jedenáctičlenná skupina smyčců – čtvery první housle, dále sekundy, violy a violoncella po dvou a jeden kontrabas – tvoří především kompaktní orchestrální skupinu. Redukované obsazení oproti kompletnímu symfonickému orchestru lze přičítat právě potřebě zvukové vyváženosti smyčců s cembalem. Orchestr se krásně váže se sólovým nástrojem, který dostává velký samostatný prostor v takřka tříminutové sólové pasáži ve druhé polovině první věty. Harmonickou proměnlivost kadence využívá Esfahani jako příležitost ke zvukovému kouzlení, přes nějž první věta dojde k pozitivně naladěnému závěru.
Druhá věta přináší naléhavost violového sóla a cembalo v ní ustupuje do pozadí spíš jako pozorovatel orchestrálního dění. Třetí věta se rozběhne jako typický energický závěr koncertu, ale přejde do zadumanějších pasáží a uzavře ji velmi jemná a barevně detailně odstiňovaná komunikace cembala se smyčci.
Mahan Esfahani: Harpsichord Concertos. Hyperion Records, únor 2023, CDA68397. Bohuslav Martinů: Concerto for harpsichord and small orchestra H246 (17:49); Hans Krása: Kammermusik for harpsichord and 7 instruments (14:24); Viktor Kalabis: Concerto for harpsichord and string orchestra Op 42 (28:21). Mahan Esfahani – cembalo, Alexander Liebreich – dirigent, Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Natáčení: říjen 2021, Studio S1 Českého rozhlasu v Praze, Markéta Janáčková – produkce, Rostislav Supa – zvuk. Obraz na obalu: Podvol se stroji (2022), Mikuláš Radek Danel.
Doporučená četba a další poslech
Zuzana Růžičková, Wendy Holden: One Hundred Miracles: Music, Auschwitz, Survival and Love. Paměti vynikající cembalistky a manželky Viktora Kalabise. Bloomsbury Publishing 2020, ISBN 1408896842
Ivo Kahánek: Kalabis: kompletní dílo pro klavír. Supraphon 2019, SU 4259-2
Projekt ke 100. výročí narození skladatele: Kalabis 100
V květnu vyjde v nahrávce Mahana Esfahaniho (s přispěním sopranistky Carolyn Sampson) Knížečka pro Annu Magdalenu. Titul alba evokuje sbírku skladeb, s níž přišel do styku každý, kdo se učil hrát na klavír, ale podobně jako gumoví medvídci potěší všechny. Album ukrývá mnohem víc, než titul naznačuje.