- Inzerce -

Na HAMU se dějí věci

Patří k dobrým zvykům, že na hudebních akademiích probíhají koncerty tamních kateder a tříd. Obyčejně se o tom nepíše. Však po tom ani často sami vystupující příliš netouží. Je to škoda, protože i školní koncert jde uspořádat pozoruhodným způsobem. Svoje by o tom mohla vyprávět katedra skladby na pražské HAMU.

V pátek 4. listopadu se jí totiž v jinak ne příliš lákavém prostoru Galerie HAMU podařilo plně obsazenému auditoriu naordinovat pěkný večer kombinující horké studentské novinky i osvědčené kousky od pánů Takemitsu a Glasse. Příjemný zážitek umocnilo decentní nasvětlení a rozvržení sedadel do půlkruhu obepínajícího interprety. Těch všehovšudy nebylo mnoho, šlo o komorní koncert se skladbami pro jednoho až tři hráče.

Večer otevřel klavírista Jan Pudlák volnou improvizací. Vetkal do ní jak svoje znalosti z historie a praxe soudobé hudby, tak ze svého jazzového backgroundu. Precizní rychlé běhy po klaviatuře jako by měly každou chvíli sklouznout do bebopových schémat. Ale nestalo se to. Pudlákovi se dařilo vyhýbat se zavedeným postupům, však se také tzv. neidiomatické improvizaci věnuje už dlouhodobě: V říjnu minulého roku se jako člen PMP Ensemble objevil na prknech divadla Archa vedle Anthonyho Braxtona.

Ale když už jsme u té neidiomatické improvizace: Jak dobře ilustruje rozhovor Iana Mikysky s Ritwikem Banerjim z roku 2016, i zdánlivě volná improvizace má jasně vymezená pravidla podle kulturního kontextu, ve kterém se odehrává. Není to ani tak improvizace bez idiomů a schémat jako spíš performance, ve kterých daný hráč specifické idiomy dekonstruuje a na základě své aktuální intuice je dostává do nějakých předem neplánovaných míst: Pudlák k tomu poznamenal toto: „Zasednete ke klavíru a jen se díváte, jak vaše ruce ožívají a stávají se z nich nezávislí živočichové…“

Onen kulturní kontext v tento večer vyžadoval improvizaci plnou idiomů ze světa akademické klasické hudby, a tak Pudlák nešetřil hutnými clustery, přeznívajícími dozvuky či hrou na struny. Osmiminutová performance tak vedle estetické funkce plnila možná i tu edukativní – jako ukázka toho, jak moc se improvizace v rukou zkušeného hráče dokáže přiblížit pečlivě a pracně do not zapsaným skladbám určitého typu.

 

Příhodné okamžiky aneb popisně o skladbách

Na koncertě zaznělo sedm čísel, vedle Pudlákovy improvizace to byla dvojice Glassových etud (v jemném, zdrženlivém podání Anny Gaálové), subtilní Rain Sketch II od Toru Takemitsu (v suverénním, trochu zbytečně okázalém podání Matouše Zukala) a hlavně čtyři studentské premiéry.

Kairos je pojem označující příhodný, zlomový moment. Tu správnou chvíli pro kritické rozhodnutí. K vytvoření stejnojmenné kompozice inspiroval starořecký koncept Olgu Pasek. Polská skladatelka si letos odskočila ze své domovské Hudební akademie v Lodži na Erasmus do Prahy.

Její skladba měla dva hybatele, hráče na příčnou flétnu a elektroakustickou stopu, předem vytvořenou v DAW softwaru. Umělkyně v ní zprocesovala a k nepoznání rekonfigurovala několik flétnových zvuků a latinský text o Kairos, který sama namluvila. Flétnista čelil postupně na intenzitě sílící stopě se svým omezeným repertoárem dvou hudebních idejí: statických dlouhých tónů hraných „air blowing“ technikou a staccatových vstupů rytmicky formovaných dle libosti.

Elektroakustická stopa symbolizovala samotný Kairos, respektive narůstání jeho potenciálu. Dokázal flétnista po několika minutách ohledávání a tápání odhadnout ten správný moment, nebo ho propásl a jeho šance na změnu, na posun, byly zmařeny? Nevím. V sále asi nikdo nevěděl, poněvadž se o konceptu neměl kde dočíst. Ale Olga Pasek svůj správný moment odhadla, alespoň co se týká dosažení rovnováhy mezi repetitivním flétnovým materiálem a délkou skladby.

Na příčnou flétnu hrál Michal Prokop, který se na jiném místě v programu uvedl také jako skladatel a klavírista. Přednesl svoji skladbu Odrazy z třídílného cyklu Vodní umění. Skladba s jednoduchou premisou – od tónu d jako symbolické hladiny se symetricky odrážely melodie v protipohybu – byla velmi citlivá a jemná, příjemná na poslech. Dalo se v ní tušit mnoho inspiračních zdrojů, dobře fungovala juxtapozice jak s Glassem tak impresionismem inspirovaným Takemitsu. Diatonické souzvuky na „bílých“ občas Prokop narušil posuvkami, které si ve svém systému povolil.

Skladba hladce plynula za ztlumeného osvětlení, jen na klavírním notovém pultu stála malá modrá lampička. Taková situace přímo vybízela k tomu nechat se unést hezkými akordy a ztratit se ve vlastních myšlenkách. Chce to Michal Prokop? Stačí mu hezké akordy? Zdá se, že na sympatického tvůrce někde za rohem číhá Kairos. Bude se týkat toho, jestli ve své tvorbě půjde směrem k příjemným hudebním kulisám nebo sofistikovanějším zvukovým artefaktům. Odrazy byly někde mezi.

Milica Modrá (jednu její skladbu zařadilo HIS na své CD) působí jak skladatelka, u které je tvorba spjatá s něčím velmi osobním, intimním i spirituálním. A u skladby Glaciers for Piano Trio to i přiznává. Je to terapeutická kompozice o postupném odkrývání a následném uzdravování ran. Modrá to popisuje jako proces, ve kterém se „rány stávají jizvami, jizvy vzpomínkami a vzpomínky moudrostí.“ Ale někde v rámci tohoto procesu přijde znecitlivění a emoční otupělost. Dostaneme se do zdánlivě bezpečné schránky bez emocí, ve kterých „zůstáváme statičtí, zamrzlí.“ Modré skladba je o rozpouštění zablokovaných částí lidské psyché, tak, aby se mohly rány zahojit, bolest pominout. Paralely s ledovci zůstávají otevřené.

Fantazijní a vnitřně dynamicky proměnlivá skladba v sobě obsahuje mnoho delikátních souzvuků pro smyčce a (poly)rytmicky náročných pasáží pro klavír. Skladatelka s rozmyslem využívá glissando a flažolety a u klavíru méně zjevným způsobem pracuje s ručním zatlumováním strun. Houslista Vítek Janečka, violoncellista Alessandro Mastracci a klavíristka Nina Leovac s partiturou válčili se ctí, zřejmě ale nemají rozsáhlou zkušenost s hudbou tohoto typu.

O to větší škoda by byla skladbu už nikdy nezahrát. Jak hráči, tak sama autorka v ní mají ještě co společně objevovat. Poslední, průzračný segment Glaciers působil neuzavřeně, jako kdyby ještě nepřišel ten správný, příhodný moment a proces uzdravování měl pokračovat v dalších skladbách.

Koncert v Galerii HAMU zakončil Cyklus písní pro tenor a klavír od Darji Kukal Moiseevy. Nevím, co kloudného o tom napsat. Darja přišla na HAMU z Pražské konzervatoře. Tam, jako mnozí jiní, psala typ „vážné“ hudby, který ignoruje několik posledních dekád vývoje. Její nedávné skladby z HAMU ukazují, že se jí otevřely dveře do nových hudebních světů a diskurzů, se kterými se nyní svědomitě potýká. Ale cyklus čtyř písní pro tenor byl krokem někam úplně vedle, hlavně co se týká textu a jeho úsměvně přemrštěného vokálního ztvárnění. Malá ochutnávka řekne víc než dlouhý popis: „Natrhal bych Ti šeříky / tak jako kdysi v Praze / Kéž rudá růže bolestná / zas zaplatí to draze.“

 

Nehrajeme jen pro sebe aneb obecně o studentských koncertech

Školní koncerty bývají otevřenou laboratoří, kde se vedle sebe objevují více i méně povedené skladby. Je to aspekt, který plní důležitou roli pro samotné studentky a studenty. Když se ale ohlédnu zpět na desítky koncertů katedry, dochází mi, že to byl často aspekt jediný. V hledišti seděli vedle spolužáků a učitelů už jen rodiče, občas tetičky a pár zatoulaných kamarádů. Ráz školní besídky byl zpečetěn.

Listopadový koncert signalizuje, že studenti katedry skladby v takovém duchu nechtějí pokračovat. A přitom stačilo relativně málo: Pohrát si se světlem, se zasedacím pořádkem, přizvat na pódium klavíristy a věnovat trochu více času propagaci. V galerii HAMU se tak odehrál koncert, který nebyl interní a hermeneuticky uzavřený před světem mimo fakultu.

Na koncertu zazněly diametrálně odlišné skladby, kdy se vedle sebe objevila skladba o traumatu, elektroakustická atmosférická drobnost i pseudoromantické Lieder. Pojítkem mezi nimi se staly kompozice zavedených autorů, což koncertní flow sympaticky oživilo. Je otázka, kam bude ve formování a tematizování jednotlivých komorních koncertů katedra směřovat. V Kodani jsem se setkal s řešením, při kterém bylo na začátku školního roku definováno několik tematických projektů / koncertů a studenti začali vytvářet skladby přímo k nim. Vznikly tak koncepčně ucelenější projekty.

Ať už se bude dít cokoliv, posluchači katedry skladby dali najevo, že si svoje skladby nechtějí hrát jen sami pro sebe. Až příště půjdete kolem Lichtenštejnského paláce, zkuste se podívat, jestli se nechystá nějaký skladatelský koncert. Mohlo by vás to zajímat a bavit.