Režisér Claude Chabrol kdesi kdysi v souvislosti s diskuzí o francouzské Nové vlně prohlásil, že „nejsou žádné vlny, je jenom oceán“. Tedy – dovolím si jeho slova intepretovat a rozvést – životní prostředí je důležitější než jednotlivý biotyp, celá komunita je víc, než výrazný talent, mraky vítr a řeky jsou víc než Golden Gate, les je víc než strom, základní je společnosti, jazyk, jednotlivá promluva je spíš efemérní a zastupitelná. New wave versus no wave. Antithatcherovské, socialistické krédo, odsuzující politiku hlásající, že cosi jako společnost neexistuje, že jsme jen soubor individuí.
Čtenář si vzpomene asociačně možná na legendární článek v Rudém právu, kde tehdejší „Novou vlnu“, (pod kterou se schovaly Pražský výběr i Dvouletá fáma) ctihodný autor kritizoval pro údajný „starý obsah“. Viděno z odstupu skoro čtyřiceti let měl možná onen mýtický pan Krýzl paradoxně v něčem pravdu? Módní vlna „new wave“ byla trnem v oku a uchu nejen socialistickým mravokárcům, ale lidem v naprosto jiných politických, geografických a kulturních končinách konce 70. a začátku 80. let, než jaké byly v normalizačním Československu.
Styl „no wave“ bývá aplikovaný na hudbu, film, divadlo. Myslím, že nikoliv na módu. Zní jako trochu hebefrenní, občas radostný, jindy manický výkřik vytrysklý z pařezů radikálního umění, trčících v bažinách říše MTV, glam rocku, Ronalda Reagana a Leonida Brežněva. Dá se říct, že termín „no wave“ zvedl ukoptěnou standardu avantgardy a kontrakultury let šedesátých a vhodil ji do docela jiné reality nastupujícího neoliberalismu. Většinou byli dost různorodí proponenti „žádných vln“ moudřejší než generace jejich rodičů, vybledlé hippie slogany zůstaly ve skříni, advent lepšího svobodnějšího světa a návratu k přírodě se nepovedl. Zbývá jen režná osobní svoboda a nepříjemná ne-jistota, že by se člověk neměl nechat za žádných okolností koupit a prodat sám sobě, tedy pokud je to jen trochu možné a praktické.
Nevím jak pro vás, ale já jako inkarnaci epochy „nowave/nobullshit“ vidím krátký film Henryho Hillse Money z roku 1985. Vznikl v roce, kdy podzemní newyorská komunita No Wave Cinema režisérů Jima Jarmusche, Steva Buscemiho a Vincenta Gallo pomalu končila a někteří začali uvažovat poněkud praktičtěji. Hills – podobně jako stovky, či tisíce mladých uměleckých adeptů přežíval na Lower East Side, většinou ve finanční tísni a v levných nevytopených loftech. Míst, která by byla nakloněna provozovat jejich pojetí nekonformního divokého radikálního umění, bylo poskrovnu, umění se proto vyhrnulo ven, na ulici, kde netřeba platit pronájem.
Několik stovek revolverových, nebo spíš kulometných záběrů z Hillsova filmu se odehrává v ulicích. Ve vteřinových sekvencích se nám před očima střídají hudebníci, tanečníci, výtvarníci, filmaři. Někteří stačí říct sotva jedno slovo, další vyhrknou jeden zvuk. Jde jim hlavně o peníze, ale ne v jejich tvorbě. Někteří se stali dnes slovutnými, jiní jsou pozapomenutí: John Zorn, Diane Ward, Carmen Vigil, Susie Timmons, Sally Silvers, Ron Silliman, James Sherry, Peter Hall, David Moss, Mark Miller, Christian Marclay, Arto Lindsay, Pooh Kaye, Fred Frith, Alan Davies, Tom Cora, Jack Collom, Yoshiko Chuma, Abigail Child, Charles Bernstein, Derek Bailey, Bruce Andrews. Jsou tam fragmenty z premiéry Croquet Johna Zorna v klubu Soundscape, Track & Field v klubu Roulette, nebo kousíček koncertu tehdy začínající kapely Skeleton Crew.
Co to bylo za toxické omamné moře, nad jehož rozbouřeným povrchem vanula „no wave“ bríza a ke břehu hnala spastické vlny třetí (americké) avantgardy? Gotham – temná metropole poháněná fiskálními principy neustálého pohybu, živočišné a elektrické energie, financí, hluku, drog, násilí? Nebo to bylo jinak a jde naopak o projev otevřeného svobodného a docela tolerantního světa?
Na internetu jsem dávno už našel záběr z vystoupení, které měl Glenn Branca někde v manhattanském loftu v roce 1978. Bylo to taneční nebo hudební představení? Vzhledem k dalšímu vývoji umělce asi oboje: a možná to byla i parafráze pohybových stereotypů rockových hvězd jako je Jimmy Page, nebo byl Jimi Hendrix. Může být trochu „no wave“ třeba Ontologicko-hysterické divadlo Richarda Foremana, případně první představení slavné divadelní skupiny Wooster Group? A když jsme měli u nás new wave proč jsme neměli no wave?
Možná se poetika i estetika new wave proti no wave někde hlouběji v tkáních propojuje s dialektickým konceptem geneze evropské kultury Fridricha Nietzscheho, který vnímal prvky apollónské a dionýské jako věčně zápasící strany jediné komplexní lidské duše.
Máme dnes nějakou aktuální reinkarnaci estetiky a etiky no wave? Jedna ze stanic Českého rozhlasu se honosí ramenatou znělkou “Děláme vlny“. Nicméně píár a jejich fashion napovídá, že jde spíš o živel novovlnní.
