Sedm let uplynulo a hvězdné trio Dell / Lillinger / Westergaard je tu zpátky s novou jazzovou gramatikou!
Zatímco první Grammar vyšla v roce 2012 na německé značce gligg records, jež ale před dvěma lety zanikla, Grammar II. spatřila světlo světa díky labelu Plaist-Music. Ten založil jeden z členů tria, bubeník Christian Lillinger. Nedávno jsem ho tady představoval v souvislosti se sólovým EP The Meinl Session (recenze zde). Dalším aktérem je vibrafonista Christopher Dell (mimochodem z Darmstadtu), jenž spolupracoval třeba s Bobem Brookmeyerem, Klausem Königem, Theem Jörgensmannem či Wolfgangem Haffnerem. Bubeník Jonas Westergaard pochází z Dánska a je na improvizační a jazzové scéně neobyčejně agilní; vedle formací jako Spoom, Delirium či Field hrál též s Johnem Tchicaiem, Oliverem Lakem, Peterem Bruunem, Danielem Erdmannem a spoustou dalších. Nahrávka druhé Gramatiky vznikla letos 12. června na koncertě v jazzovém klubu Loft v Kolíně nad Rýnem. Album vyšlo 6. prosince jako CD, 2LP a samozřejmě také v digitální podobě.
Bezprostřednost improvizace čelem k posluchačům, bez studiové alchymie, dodává hudbě tria neobyčejné napětí a punc jedinečnosti, což se také podařilo vtisknout do nosiče. Album obsahuje čtyři rozměrné skladby, jedna má dokonce přes jednadvacet minut. V úvodní kompozici Duration – Structure I. trio oddělenými tóny prohmatává podbřišek hudební matérie, zkouší různou frekvenci tónů, vytváří jakési zvukové síto. Evokuje to minimalismus, respektive dekonstrukci minimalismu, nemilosrdnou, nezvratnou. Tóny se pomalu slévají, prostupují, přibývá intenzity, dynamiky, předivo houstne. Cykličnost každého nástrojového hlasu se proměňuje, stejně tak délka setrvání v prostoru; dá se to vnímat i jako roztrojení času. Zároveň se vše zrychluje, tře o sebe, křeše, ohlazuje; hlasy vrní a křičí… a vniknou do další struktury, v pořadí druhé, která je natolik zhuštěná, že tvoří jednolitý free-jazzový proud, plný magmatu, strusky, pnutí, žhavé intenzity, jež neustále graduje. Vibrafon ujíždí do neznáma, rytmika drtí eruptivní tekutostí; pakliže se ale posluchač nechá pohltit, čas se překvapivě ještě více zpomalí a umožní uším proniknout do nitra pulsující zvukové hmoty. Výrazný, osamocený basový riff v závěru vrátí smrtelníka na zem.
Nejdelší Structure III. představuje v podstatě fúzi obou předcházejících improvizačních a kompozičních postupů. Výlevy, laviny, výbuchy, vzněty a vzplanutí se střídají s drásáním, ohmatáváním, ďoubáním a hlazením, při kterém dokonce problesknou zášlehy melodických motivů. Ty ale nakonec definitivně smete zneklidněná zvuková masa Structure IV. s hrnoucím se vibrafonem, brebentivou basou a ohnivě zdivočelými bicími. Následuje souboj vibrafonu s bubny utrženými ze řetězu; že se navzájem nezruší, nezahubí, je zásluhou klokotavé basové linky, která je udrží mezi břehy. Nakonec se vše zklidní. Zůstanou jen údery, hněty, vrypy a cákance…
Dell / Lillinger / Westergaard: Grammar II
Plaist-Music https://www.plaist-music.com/