Nová krev do žil italského futurismu

  

O další zářez na dřevěném trupu futuristických nástrojů zvaných intonarumori se postarali současní skladatelé a performeři pod záštitou britského labelu Recommended Records.

Italští futuristé mohou být po více než sto letech spokojeni. Na počátku 20. století se dočkali skandálů (ty jim vadily ještě tak nejméně), odporu a opovržení. Tyto pohnuté reakce se týkaly nejen jejich agresivních a nelítostných textů, v nichž probleskovaly geniální myšlenky a nad jejichž svěžestí můžeme žasnout i dnes, ale též hudebních nástrojů zvaných intonarumori, jejichž jediným účelem bylo místo libozvučných tónů klasických nástrojů vyrábět hluky všeho druhu – přírodní, průmyslové i civilizační.

Na počátku 21. století i dnes, kdy začínáme psát jeho třetí desetiletí, se futuristické myšlenky i intonarumori, které způsobily v minulosti tolik vášní a vzruchu, dočkaly zasloužené satisfakce a postupně vcházejí do hudební historie způsobem, který si zasluhují. Další nahrávkou věnovanou intonarumori je letošní CD, které vyšlo labelu Recommended Records s výmluvným názvem Intonarumori: Ieri Ed Oggi a jsou pod ní podepsáni Franco Casavola, Chris Cutler, Andrzej Karpinski, Silvio Mix, Alessandro Monti, Nick Sudnick a Pietro Verardo. Chceme-li se dostat k počátkům vzniku této nahrávky, je třeba se vrátit do roku 1977 na Benátské bienále, pro které stavitel hudebních nástrojů Pietro Verardo nechal zrekonstruovat futuristické nástroje. Vzniklo celkem dvacet replik intonarumori různého druhu, jež povstaly po padesáti letech z popela, aby se poté znovu na tři desítky let propadly do zapomnění. Po celou dobu zůstaly v Benátkách, kde je ke svému překvapení objevil Alessandro Monti. Na samotném počátku vzniku tohoto alba bylo setkání Alessandra Montiho s profesorem Pietrem Verardem a studiové performance s intonarumori, během nichž vzniklo osm improvizovaných zvukových samplů o celkové délce dvanácti minut. Poté Alessandro Monti spojil síly s dalšími skladateli a performery – Chrisem Cutlerem, bubeníkem legendárních Henry Cow a Art Bears, Andrzejem Karpinským, bubeníkem a skladatelem z minulosti známým z polské skupiny Reportaź, a Nickem Sudnickem, bubeníkem a stavitelem nástrojů z ruské experimentální skupiny ZGA.

Nahrávka Intonarumori: Ieri Ed Oggi obsahuje celkem třináct kompozic různého původu i druhu. V prvních osmi krátkých skladbách, jejichž autorem je Andrzej Karpinsky, se představují jednotlivé intonarumori a předvádějí svoje zvukové možnosti. Tato část CD je bezesporu nejzajímavější, neboť intonarumori zaznívají v plné síle, doprovázené sborovými hlasy, elektronikou či bicími, ale v podstatě jsou ke slyšení ve své nejčistší a separované podobě. Jedná se o kratší skladbičky mající charakter zvukových studií, čemuž odpovídají i jejich názvy (Noises of Zeal and Diligence, Noises of Patience, Noises of Love, Noises of Generosity, Noises of Purity, Noises of Humility, Noises of Virtue a Noises of Composure).

Skladbě Chrise Cutlera Quando Il Futuro è Il Passato zkraje dominují bicí a elektronika, aby se později připojily intonarumori nabývající postupně na intenzitě. V některých okamžicích se perkuse prolínají s intonarumori tak úzce, že lze jen stěží rozlišit jednotlivé zvukové zdroje. V průběhu skladby se stále znovu vrací Cutlerova vynalézavá hra na bicí, která arytmicky dotváří zvukovou změť pocházející z intonarumori. Skladba Protomekanika Nicka Sudnicka je velmi pestrá, zvukově i dynamicky proměnlivá a svým hlukovým pojetím se z celého alba nejvíce blíží původním záměrům italských futuristů. Kromě použití všech samplů intonarumori rovněž obsahuje vlastní zvukové objekty Nicka Sudnicka, které skladatel nazývá zgamonium. Silvio Mix (1900-1927) pro svoji skladbu L’angoscia Delle Macchine využil klasický orchestr a teprve v samotném závěru se dostanou ke slovu intonarumori. Franco Casavola (1891-1955) a jeho romantická skladba Il Mercante di Cuori rovněž obsahuje většinu klasických nástrojů a známých zvuků. Zneklidňující zvuk intonarumori, který by posluchače dokázal vytrhnout z orchestrálního opojení, se sporadicky objevuje až v druhé části skladby a na pozadí orchestru. Dvě posledně jmenované skladby, jejichž autory jsou Silvio Mix a Franco Casavola, byly poprvé uvedeny v Teatro Dal Verme v Miláně na koncertu nazvaném Intonarumori – Grande Concerto Futurista, který se konal 21. dubna 1914 a byl první akcí, na níž se tyto nástroje představily. Obě skladby předvádějí způsob skladatelské práce s orchestrem, do nějž jsou inkorporovány futuristické nástroje. Na tomto albu skladby znějí v podání Orchestra I Pomeriggi z roku 2009.

Závěrečná skladba Alessandra Montiho Simultaneità Futurista je provokativní verzí italské národní hymny a zároveň poctou skladbě Karlheinze Stockhausena Hymnen z konce šedesátých let. Představuje tak působivou tečkou tohoto tematického alba.

Intonarumori: Ieri Ed Oggi
RéR Megacorp (http://www.rermegacorp.com)