Fetišismus zaměřený na fyzické objekty?
Konvergence digitalizace katalogů velkých vydavatelství s decentralizací vztahu klient‑poskytovatel, která je vlastní peer‑to‑peer systémům, vyprovokovala na počátku devadesátých let minulého století debatu, která se od stolů korporací rozšířila do ložnic hudebních všežravců. Tento posun s sebou přinesl rozsáhlé změny infrastruktury hudebního průmyslu: recenze se z tištěných časopisů přestěhovaly na blogy, vycházejí alba, za která posluchači mohou zaplatit jen tolik, kolik uznají za vhodné, digitální singly nahrazují konceptuální alba. Někteří majitelé vydavatelství a hudební nadšenci se stále brání přijmout báječný nový svět digitální distribuce. Jde o pouhé fetišistické lpění na fyzických objektech anebo tato situace nastoluje širší společenské a ekonomické otázky?
Platformy file‑sharingu
Síť P2P distribuuje informace mezi jednotlivými uživateli, neshromažďuje je na jediném serveru pro interakci s klienty. Struktura p2p byla zpopularizována sdílecími systémy, jako byl například Napster. Charakteristickým znakem mnoha P2P sítí je, že peerové jsou vysoce dynamičtí, tzn. že se k síti nepřipojují a neodpojují pravidelně, a heterogenní – hudební sbírky jednotlivých peerů se výrazně liší.
P2P sdílení nevyhnutelně změnilo podobu konzumace hudby a bude v tom pokračovat. V centru diskuze o tomto sdílení je formulace, že zvuk je majetkem, případně že médium s tímto zvukem (CD) je majetkem. Když toto médium eliminujeme, jak to činí P2P systémy, objeví se množství otázek týkajících se kompenzace (a otázek, co se vůbec má kompenzovat – album jako umělecký objekt nebo tvůrčí úsilí?) a toho, jaká má být role vydavatelství na trhu zaměřeném na stahování.
To, že čím dál víc lidí spoléhá na konzumaci hudby v digitální formě, problematizuje postavení uměleckého objektu. Akce často probíhá v následujícím pořadí: a) koupit album, b) převést do digitální podoby, c) sdílet výsledné soubory. Přemrštěná cena a neatraktivní vlastnosti udělal z CD v rámci kultury stahování poměrně zbytečnou záležitost stejně jako z vinylů a předehraných kazet (což neznamená, že tyto předměty nemají hodnotu pro sběratele a nadšence). A někteří tvrdí, že důvodem, proč kupovat CD, je podpora umělce a sběratelství uměleckých objektů. Samotný objekt ale stojí na hliněných nohou: CD, která se dnes vydávají, jsou díky klesajícím prodejům po všech stránkách čím dál zfušovanější.
Simon Reynell, zakladatel vydavatelství Another Timbre, má v sáobě řadu otázek: „Z množství promonahrávek, které mi chodí poštou, soudím, že spousta muzikantů chce vidět svou hudbu na CD – ale proč? Je to tím, že netreleasy obvykle nevzbudí tolik pozornosti a nevyjde na ně tolik recenzí jako na CD? A nezmění se to? Pokud prodej nosičů klesne do té míry, že se nevyplatí cédéčka s [experimentální] hudbou vyrábět, dají muzikanti přednost vydávání na CDR nebo ve formě downloadů? Kolik procent z nás bude za deset let pořád mít CD přehrávač? Jsem si jistý, že existují druhy experimentální hudby, kterým více sluší digitální distribuce než fyzická, ale existují i nahrávky, kterým nejvíce sluší formát CD? Zaplatí „sdíleči“, pokud labely na své stránky umístí „tlačítko poctivosti“ žádající příspěvek po těch, kdo dříve stahovali neautorizovaně – nebo to dopadne jako s „krabicemi poctivosti“ před anglickými obchody, když se luza zblázní a začne rabovat? A byli by sdíleči ochotni přispět, kdyby věděli, že jejich peníze jdou přímo k hudebníkům a ne k vydavateli?“
Reynell zastává názor, že neautorizované sdílení je nepoctivé a poškozuje vydavatele i hudebníky, „jejichž práce je rozkrádána.“ Rovněž je skeptický k názoru, že si lidé po stažení alba a jeho poslechu koupí CD a říká, že tak činí jen naprostá menšina. Coby majitel vydavatelství zkrátka zastává názor, že sdílení ztěžuje existenci vydavatelství specializovaných na experimentální hudbu. Navzdory jeho odsouzení „tlačítek poctivosti“ zaznamenala možnost stahování za cenu určenou uživatelem přece jen nějaký (finanční i mediální) úspěch. Podobné metody ale nenabízejí žádnou pomoc při finančním plánování provozu malých specializovaných vydavatelství a tudíž neumožňují financování produkce kvalitních výrobků (kvalitních nikoliv ve smyslu hudební hloubky, ale ve smyslu nákladů na materiál a tisk).
Ne všichni ale sdílejí Reynellův názor. „Antoine“ z vydavatelství Presqu’île Records hovoří o dynamice skupin a pozitivech plynoucích z file‑sharingu: „Já jsem za sdílení souborů rád, protože mi umožnilo objevit spoustu věcí, nejen hudby, ale i lidí a myšlenek. Neocenitelný přínos. Před lety jsem neměl peníze na nákup desek; teď je mám a desky si kupuji a myslím, že každý, kdo si kupuje desky, vidí, kam jeho peníze jdou.“
Bez ohledu na tyto protichůdné názory je dopad na vydavatelství bezpochyby krutý. Předpokládejme, že labely, o kterých tu byla řeč, „to dělají“ v první řadě z lásky k hudbě, nikoliv pro generování zisku. Se stále rostoucí sítí P2P si vydavatelství osvojují úlohu jakéhosi filtru: aktivně vybírají a distribuují. Role současných majitelů vydavatelství v nestandardním distribučním prostředí se tedy mění: bariérou mezi posluchačem a hudbou již není cena, ale výběr.
Jak píše Jon Abbey, zakladatel bašty elektroakustické improvizace, vydavatelství Erstwhile: „Pro mě je role vydavatelství (v ideálním případě) klíčová a myslel jsem si to již dlouho předtím, než jsem založil Erst, když jsem byl pouze jedním z těch nadšenějších konzumentů hudby v okolí. Kdyby všechny labely zmizely, zajímala by mě hudba asi mnohem méně, protože jen překvapivě malé množství hudebníků je schopných udělat skvělou desku svépomocí.“
Podle Abbeyho spočívá zprostředkovatelská funkce vydavatelství v asistenci a spoluúčasti na formování vkusu a citlivosti nehudebníků a ve strukturování prezentace díla. Spolupráce je tedy stejně zásadní v rámci výroby a distribuce jako v rámci tvorby. Přijít o tento rys konzumace hudby by proto představovalo citelnou ztrátu. Předpokládaný pád formátu CD s sebou ale nemusí nutně stáhnout i vydavatele, naopak, může pro labely a jejich vztahy s hudebníky i spotřebiteli znamenat nové možnosti a role.
Etické rozměry
A zde se dostáváme k dalším otázkám týkajícím se P2P, především k otázce etické povahy: co přesně je „album“ či dokonce vlastnictví. Napětí se mnohem více týká kompenzace než přístupu k hudbě: hudebníci by měli být odměněni za své dílo, ne za jeho distribuci. Je‑li tato odměna vyplacena, je volná distribuce společným zájmem všech (snad až na majitele vydavatelství – výtvarní kurátoři nicméně bez odměny nezůstávají).
Uvažování o finanční kompenzaci pro hudebníka je založeno na předpokladu, že hudba je komoditou. Kompenzace prostřednictvím prodeje implikuje, že posluchač se má omezovat pouze na hudbu, kterou si může dovolit zakoupit. Na druhou stranu, nedostatek kupní síly není totéž co oprávnění přístupu k čemukoliv bezplatně.
Billy Gomberg, brooklynský kytarista se zálibou v drones, prohlašuje, že „mou jedinou odměnou za všechny desky, co jsem vydal, byl určitý počet těch desek. Jakékoli peníze, které svým dílem vydělám, jsou moje a vydělávám si je tak, že jdu a prodávám své nahrávky. Labely, se kterými jsem pracoval, i ty, jejichž majitele nebo hybatele znám, se nemohou pyšnit závratnými zisky a jejich cílem je většinou pouze vydělat tolik, aby mohly vydávat další hudbu. A proto mám zaměstnání na plný úvazek. Jinak bych svou hudbu financovat nemohl. Nečekám, že se to změní, rozhodně ne v USA, kde ‚podpora umění‘ je pouhý vtip.“
Skupinová kultura
Až dosud byl fenomén P2P považován za škodlivý ve vztahu k základním principům volného trhu, který považuje hmotné i nehmotné předměty za komoditu a majetek. Houslista a umělec ze stáje vydavatelství Another Timbre Matt Milton má za to, že „sdílení je kapitalismus ve své nejbaroknější podobě: komodity jsou na jedné straně vzývány a křečkovány, na druhé hluboce opovrhovány a podceňovány.“ Takto kritický úvod diskuze předem zavrhuje pozitivní výsledky, které jsme v oblasti sdílení nalezli, nebo alespoň jejich možnosti.
Uvnitř této oblasti je přítomna zvídavost a schopnost tuto zvídavost uspokojit. Jednou z vlastností P2P je, že podporuje „průzkum“ – například umožňuje posluchačům a hudebníkům nejprve si určitou nahrávku poslechnout, což přísní velcí vydavatelé většinou nedovolují. Sám Gomberg si klade podobné otázky: „Je to naprosto etické? Ne, ale já chci podporovat labely vydávající hudbu, kterou opravdu rád poslouchám a kterou poslouchám opakovaně.“ Odpovědí na tyto oprávněné požadavky „sdílečů“ jsou streamingové internetové stránky, které umělecký obsah kompenzují generováním zisků z reklamy.
Tyto streamingové stránky ale často pochlebují masovému vkusu a těm, kdo prozkoumávají okrajovější žánry, nemají moc co nabídnout. Není ničím neobvyklým dočíst se na hudebních fórech, že „bez ilegálního stahování bych se k téhle hudbě nikdy nedostal.“ I když podobné tvrzení může být pravdivé jen zčásti, jasně poukazuje na nastupující sociální způsoby získávání hudby, jimž se vystavujeme v rámci file‑sharingových platforem. Získávání zvukových nahrávek prostřednictvím stránek pro sdílení souborů (např. Soulseek) navíc znamená, že aktivně povolujete přístup k vaší vlastní sbírce. Tato jednoduchá etika „žádné soubory – žádné sdílení“ je příkladem takzvané „zlodějské cti“, jak to alespoň označil editor magazínu The Wire.
Mají se tedy labely, hudebníci a spotřebitelé zkrátka naučit v těchto nových podmínkách žít a adaptovat se na ně? Na jednu stranu ano – a nemusí to samo o sobě nutně být něco špatného, neboť to otvírá nové prostory konzumace hudby a nepřímo ovlivňuje příbuzné aspekty distribuce hudby, jako je zvyšující se návštěvnost koncertů, která závisí na rozšiřování hudebních zálib posluchačů prostřednictvím sdílení.
Reakce
Je jasné, že dopad P2P zvýší napětí i v otázkách týkajících se porušování autorských práv. Toto napětí nejviditelněji zaznamenáno na začátku tisíciletí během procesu s Napsterem, o kterém se psalo na titulních stránkách novin a do kterého vstoupili Metallica a Madonna.
Mezi opatření zavedená v roce 2003 asociací Record Industry Association Of America (RIAA) patřil podnět k soudnímu jednání, díky němuž se později před soud dostali lidé využívající sdílecí software k nelegálnímu stahování. Postup byl následující: RIAA byla upozorněna nebo sama nalezla nelegálního „sdíleče“, RIAA poté kontaktovala jeho poskytovatele internetu (ISP), poté ISP uživateli předala upozornění od RIAA nebo uživatele jednoduše požádala, aby toho nechal. Pokud uživatel internetu nadále sdílel, mohlo se mu dostat dalších varování, mohlo dojít ke snížení rychlosti jeho připojení nebo k úplnému odpojení, posléze i k právním krokům. Poněkud neohrabaný a pomalý průběh tohoto procesu se velice často neslučuje s „rychlostí života“ mnoha online platforem pro sdílení souborů, proto je reálný dopad zastrašovacích akci RIAA poměrně problematický.
Ve snaze napravit tuto situaci přišli vědci z eindhovenské Univerzity technologií s audiodaktyloskopií: „Podle popsané daktyloskopické techniky je proud audiosignálu převeden do proudu dvaatřicetibitových pod‑otisků. Z pětiminutové písně je těchto pod‑otisků 25 000, takže středně velká databáze deseti tisíc písní poskytne přibližně 250 miliónů pod‑otisků. Díky tomu bude možné znát obsah P2P a tudíž ze sítě odfiltrovat neautorizovaný obsah.“
Audiodaktyloskopie sice file‑sharing ještě neovlivnila, její koncepce ale poukazuje na cyklický způsob autodestrukce obsažený v digitální hudbě: rané digitalizační procesy (a rozvoj médií a technologií a zvyšování zvukové kvality) nám přinesly CD, tedy formát nevyhnutelně vedoucí ke sdílení, které je nyní možné odhalit audiodaktyloskopií, jež bojuje právě proti charakteristickým znakům, jež digitalizaci odlišují od ostatních technologií – tedy téměř okamžitému sdílení.
Závěr
Legální stahování prostřednictvím Bandcampu, iTunes nebo jakékoli příští žhavé novinky nakonec ovládne hudební průmysl. Sdílení souborů bude přítomno i nadále, možná ale jen na periferii. Hudba vydávaná na fyzických nosičích se může dočkat osudu tisků nebo obrazů dostupných pouze bohatým sběratelům. Ostatní budou odkázáni na mp3 „reprodukce“, jakýsi ekvivalent pohlednic. Někdejší kruhové proudění peněz na alternativních trzích – od tvůrce k příznivci a zpět k tvůrci – se zkrátka pro mnoho lidí, snažících se v tomto systému i nadále pracoval, stalo neudržitelným. Stahování zdarma mělo ale také nesmírný vliv na velikost posluchačské základny okrajové hudby. To není bez významu a bez hodnoty, hmotnou kompenzaci to ale stále nenahradí.