Orchestra of the Upper Atmosphere: 04; Maja Bugge: No Exit; Laura Cole: Enough; Ron Caines / Martin Archer Axis: Les Oiseaux de Matisse

  
50

Již čtvrté album Orchestra of the Upper Atmosphere (Theta Four), vyhýčkané skladatelem, aranžérem, improvizátorem, klávesistou, elektronikem, saxofonistou, klarinetistou, flétnistou atakdále Martinem Archerem, rozmáchlé do deseti výpadů, má svoji stabilitu i přiobjevnost. Jeho obsazení je namnoze stáložárné, ale nikoli nepřídavné: účinkují zde Steve Dinsdale u elektronické bicí soupravy a syntezátoru, frostlake (= Jan Todd) coby vokalista, autor textů, elektronik, harfista, klávesista, basista, bubeník a idiopanista, houslistka a elektronička Yvonna Magda, perkusista, elektronik a vokalista Walt Shaw, baskytarista Terry Todd, houslisté Natalie Purton, Sam Parker (i s violou), Beth Fuller-Teed (také s violou), violoncellistka Liz Hanks, improvizátorský chór Juxtavoices a jedenáctičlenná Juxtavoices Madrigal Group. Jako na určitá východiska se Archer odvolává na inovativního Terryho Rileye nebo na fantazijní nadnesenost Alice Coltrane, ale známe ho: dokáže přetavit jakékoli vlivy a prodimenzovat vše po svém. V tomto smyslu chápu i jeho žertování, že by mohl být ohnivější než Magma, kyselejší nežli Kraut nebo divočejší než Faust. A tak vše probíhá mezi takřka bezbřehou improvizací a kompletní kompozicí i v nejrůznějších variantách mezi těmito póly.

Jakmile v úvodním Star Gathering vypučí harfa, vše vyvře a rozparádí se do šíře i divokosti, přetaví se střemhlavost se střelhbitým probíjením do vzedmutého symfonična, vybičovaného do chaotického vzmachu a obvolávavě smyčcované burlesknosti, což vokál zavíří až do jemnocitna. Seskrumážená prochaotizovanost rozševelí, ba rozcimpruje a rozhojdá The Surface Below do vykolejené zatěkávanosti, svištivě proharcovávané a úprkově ždířivé. Plnou parou pak rozburácí seskrumážené Essential Light, zvehementněné s ošemetňující vyzývavostí do rozútočené rozkochanosti, krouživě spletité a kvačivě pozpěvné. Ale je to Displacement, jež vyvře do porozbíjeného rozšmelcování a pozarputilé trousivosti. The Unquiet Playground se zátřeskně rozmontovává, srocuje i zarolovává s uminutě rozmlatnými bicími do závitné zákrutnosti, což zadeštní výtočné rozvolňování. Když se pak vytumluje a zaprekérní The Life and Death of a Sewing Machine, soustředí na sebe pozornost vedle bytelnosti bicích oznamovací i pošeptný vokál, protajemňující tento „osudový příběh“, plný emocí, do posměšně pokřičného smečování, a projektávající jej do závrtnostněného tišení. Okolkující vokálničení různě dolaďuje i rozlaďuje Time-Lapsed, je obchvatnostně proorchestrovávané, namnožovaně doličované, vzedmutě proudivé i zavířivě zarochávané, až zamordovávané, nicméně je opět prochlácholené vokálem a dookolkované do prohybněného výtržnění.

Vykolesňovaně vynořovaná A Widening Road se rozparádí do princmetálového zaharašování, vykreslovaného s pábivou nahánčlivostí, protimluvně spárovanou, zauzlovanou i rozuzlovávanou nejrůznějšími odezvami, aniž překročí mez objevitelského skrumážování; naopak se až vylísává a zakochánkovává. Rorátovostní rozcinkávání s brousivostní zábušlivostí charakterizuje Nanobutterfly, rozkružované k závrativostní veletočnosti, je na pomezí provzlyčnění či prožalňování, což může být záminka k rozvolňování, porozpadávání a dotříšťování. Konec konců tuto záminkovost vyjasní více než jedenáctiminutové Edge of the World, nabíravě rozšifrovávané, proklánějící se ze zdánlivé jednosměrnosti do různých úhlů, výzev, náměrností. Je to celistvá záležitost, a přitom nabíravě různorodá, zaujatá a hned jakoby mimochodná, nic tu neobstojí samo o sobě, vše je neustále dotvořované a zmnožované, pozotvírávané a uzavírané etapy jsou prohmatněné do nejmenších podrobností, náchytů a vychytávek, a přitom v rozlišovaném obsazení, byť všemi důsažně probydlené. Jako celek (skladba i album) vyznívá smířlivostně a dokonalostně, byť zdánlivě zůstává pootevřené. (Koho jmenovat? Všechny bez vyjímky.) Ale to může být i proto, že Archer slibuje album s číslem pět v nedaleké budoucnosti.

Discus se však nezpečuje ani zařadit do svého programu nevšední alba sólová. Tak norská violoncellistka Maja Bugge, žijící v Lancasteru, možná překvapí tím, že na své fotografii v bookletu má na hlavě helmu. To proto, že svých pět improvizací alba No Exit rozezněla 8. října 2017 v kanálovém tunelu Scandedge při jazzovém festivalu Marsden. Ten tunel je nejdelší v Anglii, je totiž dlouhý tři a čtvrt míle, vede pod Penninami z Marsdenu do Diggle (najděte si na mapě) a Bugge do něj nesestoupila pro nic za nic: jeho akustika dokresluje, doplňuje a dohrává zvolený nástroj a vytváří ojedinělý zvuk. K čemuž je nutno přičíst meditativnost, střídanou s expresivitou, epičnost, prolínanou každodenní záchytností, i experimentálnost, provázanou probalancováváním obvyklostních náchvěvů. Jakmile se opatrně vynoří první vyhmatávané tóny desetiminutové Lullaby for Standedge Tunnell, je jasno. Hudebnice vystřídává jednohubkové výšky a vystrčrůžkové podehrávky, vyjednocuje je do melodického lichocení, důsažného a důsledného, námluvně plnotónového, pojišťovaného chvílemi naznačovanou zastřeností, chvílemi naopak až brutálně odpalestrovávanou vyrobustněností. Celek je samobytně záběrový, výzvědně ozvěnový, opřestávkovaný a posouvaný do nabíravě zabíravé kvaziukolébavkovosti, vytýkavě potýkavé. Cello se občas proměňuje v perkusivní velenástroj, probubněný a propráskaný, jindy však se proobjímává až do líbezna. Bez pauzy navazuje Legging, střídavě melodizující a protýkaně úhozný, záspěšný i zavelebovaný, vydůrazněně rozvyprávěný a opět zvýbušněný. Vše se tu prolíná, prostupuje, nacházivě rozšifrovává, odhalovaně vyluzňuje, obhlédavě rozevírá, hledačsky vyznívá ze zášeří tunelu, jako by se v dáli rýsovalo východisko, nicméně No Exit zůstává utkvělé. Když se opět bez přechodu vyjeví Passage, pochopíme, že Bugge jde zřejmě o jednolitou suitu, plnou náznaků, názvuků, prozvuků, východisek vždy znovu nesvéhlavě zapošívaných, tu opatrnicky vyhmatávaných, tu najíždivě vylícovávaných, tu zase zádrnčivě zašumařených nebo zezákopně rozehrávaných do sličné melodičnosti. A tak se to děje i v Boatu, vyvzdorovávaně rozjíždivém, zákrutně pospíšivém a posunčinově záberném i záhledně spočívavém, dokud není se zámručným podvozkem domelodizováno. Když se prohandrkovaně vysouká titulní záležitost s výhledovým vymětáním, plným projemnělé úsečnosti, je zprotikladněno do bezvýchodně (?) vabankové vytřímavosti, ze které šmahem vyhřezne zavroucněná spočívavost. Vždy znovu se (i v celém albu) z vytěkávání vysouká melodie, je však vzápětí skrumážně rozemnuta, dokud tady – v samotném závěru – není skutečně setrvale zatunelována. Jako celek je No Exit skutečně rozprostřeno mezi nepředvídanost a samozřejmost, což vytváří třetí rovinu, renovovanou do nečekaného zmermomocňování.

Zcela jinak je koncipováno sólové dvojalbum Enough pianistky Laury Cole, nahrané ve Steinway Recording v Lincolnshire 19. a 20. listopadu 2017. První CD, pojmenované This is Water, je vlastně kolekce kompozic blízkých skladatelů v aranžmá samotné protagonistky. Jsou to Jason Yarde, Chris Williams, Julie Tippetts a Martin Archer (!), Miles Davis, Ruth Goller a Sarah Jewell, Kim Macari, Seth Bennett, Alex Wilson, Robert Mitchell, Corey Mwamba, Nikki Iles a Jason Yarde, ale pokoušet se ozvláštňovat desatero jejich předloh by bylo poněkud na vodě, poněvadž aranžérka jim natolik vtiskla pečeť své osobnosti, že bych se musel sáhodlouze rozepisovat o proporčnosti předlohy a jejího konečného ztvárnění. Každopádně posloupně vnímám, jak je tu Cole hledačsky rozkryvná a zabíravě náchvatná i zase váhavě jemnocitná a rozvažovačně přemítavá, jako by se odhodlávala stále dominantněji k nabídnutému řešení, popřemílala je i zatěkávavě oddalovala. Její sondování je nahlíživě přístojné i pomnožovaně zarecyklované, ale i protichle odvažovačné, s gruntovní rozmáchlostí i rozporností, navlékavostně zašátrávanou. Ale může vyvěrat také ze spodního proudu zapauzovávané namátkovosti, vyharfovávané zakuráženosti, násměrńující ke smírně pozamlklému doličování, vedoucímu vzápětí k nesmělé opovážlivosti zopakovávaného rozprostorování a zhábitovanému dozakrytí. Jenomže pak se pianistka zasměluje jako na vážkách, posbírává s nesmělou zátažností zhoroucňované vyjemňování, nadlehčovaně zatoužené, a přitom zakleslé odhodlávání, aby si následně vytroufávala zamyšlenou, leč nenamyšlenou rozkryvnost, vymětavě obtočivou až k dodernosti. Může však i polosměle vyjukávat, zastíravě záplatovat či zápláštňovat a zastřenostně zadychťovat, neboť v daném případě je téma vyličováno s až hraničním poklidem, do něhož se zasouvají útržky vzrušení. Když aranžérka naruší smírnou atmosféru (ve více než patnáctiminutové extravaganci), progustýrovává si bez chvatu každý tón s jednosměrnou zatáhlovaností. Ten výběr prostě odpovídá nátuře Laury Cole, nevystřeluje do stran ani do výšek, je vodovážně prokolísán až do znesmělované zátišnosti, je to nastraživá střídmost, která má své vnitřní napětí i rozpětí.

Druhý disk s názvem Warm as the Sun obsahuje třináct vlastních kompozic / improvizací, z nichž některé (Crossing, Enough nebo Garden) se do tématu trefují zdvojeně. Bazírují jak na vlastních prožitcích (například s dcerou), tak na inspirativních výtvarných předlohách, mohou být (opět postupně) osmělovaně propátrávané a šátravé se zavýbojkovanou titěrností i jemně pohrávavé s povlovným hledačstvím každého tónu, distinguovaně rozpustilé i vyoktrojované do urputnosti. Každopádně je v nich více nápovědi nežli systematického rozvíjení, , bývají záminkově rozbíhavé a zkoumavě průzkumné bez dořešení, postupkově zasukovávané i obzíravě evokované. Mezi privátností a veřejnou sférou osciluje celé album. K tomu přispívá i svěřivě protajemňovaný hlas, jehož nevzrušená, pozastřená monotónnost není na závadu, což ve vyzývavěji nabíhavém pokračování sice zakolísá až do skotačivosti, jenže nerozverné. Když klavíristka posléze s cimprlichovou jakobybojácností vymne tón po tónu, jako by je sochařila nebo načrtávala suchou jehlou, zvrtne se ve stejnojmenném pendantu do vydestilovávané závratnosti, bezezbytkově extrahovaná náhalnost je opět jednolitá a klouže do ponorné jímavosti. Pak už je načase propátrávat tajemnost sfingy, šálivě zezáhadněné, obmanutě prozračivé, nikoli však průzračné, čeřené jakoby zpovzdálí, nekoketně, naopak důtklivě rozbíhavé. Čemuž oponuje následující prosívavá zabíhavost, vehementně zapevněná, až jistojistá. Dění nabíhá do zátočinové bloudivosti, obrůstané jako živým plotem, ale jde spíše o jednolitý kruh o mnoha ploškách, lomivých, leč v základě neproměnných. A tak zakončování proběhne ve znepokojivé vrtošivosti, dovytrácené nebo doztrácené v doskonavosti. Ale vlastně ta rozkouskovávaná atmosféra má neustále společného jmenovatele v záskočném rozvíjení a zavíjení. A není divu, že už dnes Cole nemá v tomto ohledu Dost, že plánuje na únor 1919 vystoupení v londýnském Vortexu, tentokráte však nikoli sólové, nýbrž v duetech se skladateli a hudebníky, s nimiž jsme se potkali na první desce tohoto kompletu.

Ojedinělým spojením je tentokráte na CD Les Oiseaux de Matisse Ron Caines / Martin Archer AXIS, protože se tu Archer (se saxofony, klarinety a elektronikou) vrátil ke svému idolu z mladých let – Ronu Cainesovi (alt a soprán saxofony), druhdy psychedelickému rockerovi, představiteli formace East of Eden. Přizval si k tomu ne neobvyklou ekipu, hned pianistku Lauru Cole, o které právě byla řeč, dále kontrabasistu Guse Garsidea, bubeníka Johnnyho Huntera, hráče na shakuhachi Hervého Pereze, který se postaral i o živé zvukové procesování, a houslistu Grahama Clarka, který výsledné znění doplnil i o elektrickou kytaru. Nahrávání devíti kompozic, na nichž participovali rovným dílem Archer a Caines, se odehrávalo v rozmezí května a července 2018 ve studiu Discus Music. Celé album rámuje Haptic Space 1 a 2, a to se skečovou náruživostí a rozkurážeností. Výstřelky jsou (po)zapomenuty, nahradilo je rozvážné a mírumilovné vyhmatávání s plnými saxy a rozvíravě chlácholivým klavírem, vše je zde malebné, odhodlané, nelomeně rozevíravé, v závěrečné fázi pak hebce dokružované, lichotně lahodné a dokrouživě vlichocované. Labyrinth je, jak už pojmenování naznačuje, prošmodrchaně výzevný se sevřenou kolaborací basy a bicích, je to čistopisně pojatý nechaotický chaos, bloudivě překotný, občas i zaváhavý. Titulní kompozice je ptáčnicky švitořivá, až cvrlikavá nebo štěbetavá, dvojsopránová, rozhaluzovaně rozmíchávající volně rozcimprovanou improvizaci s překypností pevného tématu. Možná vyznívá poněkud namátkově, její propíravá zátočivost je však pokojná a smířlivá. Naopak rozdychtěná nábřesknost rozproudí Nymphzurück, hudebníci se tu houfují prohánivě i předhánivě s pozbrklostními vrypy jako opřekot, promíchávají se ve vznosných nástřelech, výprskných i průtažných, násypných i prokolísaných. Táhlou vehemenci dostává do pospěchu, až cvalu sled sól, ve kterém se uplatní snad všichni, nicméně snad nejosvěživěji zapůsobí housle. Various & Diverse vzniklo už v roce 1983 za Cainesovy spolupráce s Keithem Tippettem, vévodí v něm zatromlované saxování, diverzifikovaně rozehrávavé, nabádavé, vždy znovu vytroufávané a poletušné, podporované odhadovačným klavírem nebo prokladnou basou s bicími. Občasná střemhlavost vyůstí v pokojnost, ve které má každý nástroj šanci a také ji bez nervozity využívá. Improvizovaná Triangulation s pročnívajícími saxy a proskočnostním souhraním dvou trií doznala konečnou podobu až v Archerově doaranžování, a její kompletizace jenom zdůrazní její zabalamující promlouvavost, závitňující vzhřímání a harašivé potřešťování (bicí). S pnoucím obtěžkáváním a náběrným prozátěžńováním se vyváženě pozdvihuje Heavy Loaded Trane (bazírující na poemě Teda Joanse), klavír je doklenuje, nenechavě promiskuitní saxování trojčivě rozviřuje do jasnozřivosti. Až symfonicky procábrovaně působí podvojnost skladeb The News from Nowhere a Mazeep (obou autorů), ale je opět zásluhou postprodukce, jak vyznívá shodnost melodie a dodatkových prozvuků, jak sesouvavě, nicméně s neustálou vehemencí, plnou napětí, mísí a prosouvá berkdeberní rozkurážování, jak je tu veškeré (více než patnáctiminutové) dění neustále na vážkách. Plnostní procítění, autentičnost, citlivostní záběrování a velebnění bez nadbytečných výstřelků – to je základní linie alba, oscilujícího s lehkostí mezi tradicí a abstrakcí. A ještě Archerův dovětek, vztahující se k hudebnímu kolektivu Les Oiseaux de Matisse: „Tihle mládenci jsou schopni splnit cokoli, co si zamanou, a nikdo jim nevysvětlí, že by to nemohli učinit.“

Orchestra of the Upper Atmosphere: 04

Maja Bugge: No Exit

Laura Cole: Enough

Ron Caines / Martin Archer Axis: Les Oiseaux de Matisse

Discus Music (www.discus-music.co.uk)