Partitura a (ne)provedení – Ondřej Štochl: Tři věty o přijetí

  

Z abonentních řad symfonických orchestrů i z programů festivalů se během několika týdnů staly seznamy odložených nebo rovnou zrušených koncertů. Koho se týká pouze odložení termínu, ten může ještě mluvit o štěstí, a to i v případě, že se jedná o odklad v trvání dvou let jako v případě Ondřeje Štochla.

Světovou premiéru jeho kompozice Tři věty o přijetí pro orchestr a sólový klarinet měl provést Symfonický orchestr Českého rozhlasu 30. března 2020. Nakonec nebylo možné skladbu v původně plánovaném termínu ani nahrát ve studiu a její premiéra se tak přesouvá na sezónu 2021–22.

Skladba s předpokládanou stopáží kolem dvaceti dvou minut vznikla na objednávku SOČRu a je součástí programové linie novinek, kterou se rozhlasový orchestr snaží budovat vedle řady svých dalších aktivit. Důležitější je ale zasazení kompozice do dlouhodobě se rozvíjející tvůrčí linky Ondřeje Štochla, která se s jakousi tichou tvrdohlavostí pokouší najít harmonii světa ve smíření protikladů. Myšlenkové odkazy na taoismus ostatně nepředstavují u Štochla žádnou novinku stejně jako jeho snaha vystihnout hudebně svět lidí s poruchou autistického spektra. Ve Třech větách o přijetí se tyto dva světy nejen potkávají, ale jejich chápání i vyjádření se navíc posunuje o kousek dál.

„Chtěl bych, aby hudba odrážela schopnost přijímat druhého člověka takového, jaký je,“ poznamenal ke své novince Štochl a jednoduše tím vystihl stav mysli, k jehož dosažení vede složitá cesta. Tři věty o přijetí se právě touto cestou zabývají a autor to nijak neskrývá. Jako už vícekrát v minulosti se jedná o kompozici obohacenou o mimohudební obsah, ke kterému skladatel bez okolků poskytuje výklad předem. Štochlovy předchozí komorní kompozice proP.A.S.tiPramen z jeskyně bezmoci se zabývaly spíše úzkostmi člověka, který se cítí izolovaný uprostřed nechápajícího okolí. Tři věty o přijetí se orientují na to, jak takovou bytost bezpodmínečně akceptovat.

Tři věty o přijetí pracují s obsazením běžného symfonického orchestru s mírně rozšířenými bicími, především o vibrafon (na programu plánovaného koncertu měla být ze soudobých věcí ještě Searching for Roots (Hommage à Sibelius) od Erkki-Svena Tüüra a z klasik Preludium k Faunovu odpoledni od Debussyho a Sibeliova Symfonie č. 1). Výrazným vybočením ze symfonického obsazení jsou u Štochla čtyři zobcové flétny, které svými komentáři doplňují v poslední části skladby sólový klarinet a plní funkci naivního hlasu. V tom lze vidět i jistou koncepční paralelu s nebeskými hlasy z Wagnerova Parsifala, které připomínají „soucit ryzího blouda“, navíc i zobcové flétny měly hrát z varhanní empory Rudolfina. Nutno podotknout, že zde se už jedná o interpretaci, na které se skladatel nijak nepodílel.

Ve Štochlově tvorbě převládá komorní hudba a komorní přístup je jasně patrný i v orchestrální partituře. Se symfonickým orchestrem se tu nezachází jako se zdrojem masivně se proplétajících vrstev, ale spíš jako s množstvím setkávajících se individualit a malých skupin. „Snažím se být osobní i k orchestrálním hráčům. Při psaní skladby uvažuju o potřebnosti každého člověka. Dám mu toho třeba málo, může to být jeden nebo dva vstupy, ale když už tam sedí, tak by to mělo být z nějakého důvodu,“ podotýká k tomu autor. V praxi je pravděpodobné, že výsledkem bude náznak prostorové kompozice, což je další Štochlův oblíbený žánr. Zdroje zvuku rozprostraněné v orchestru na velkém pódiu mají navíc bezpochyby větší kouzlo než hromadný symfonický řev.

Mezi výrazovými pokyny v úvodu partitury zaujme závislost vibrata smyčců na dynamice – do mp se má hrát non vibrato, od mp do poco f je předepsané drobné, velmi jemné vibrato, poco f až fff vyžaduje běžné „romantické“ vibrato.

První věta nazvaná Advent jde sice tiše, ale rovnou k věci. Sólový klarinet hraje od prvního taktu, smyčce, bicí a harfa začínají plynulými změnami tempa, které naznačují šikmé trámce.

Part sólového klarinetu (vždy v horní osnově) je intenzivní, orchestr mu odpovídá střídmě po jednotlivých skupinách. Jsou to ale skutečně spíš odezvy či odpovědi, žádné přizvukování k sólu.

Harmonie má u Štochla roli usazené a sémantizované složky: „Nově se mi podařilo najít jakýsi styčný bod akordických protipólů, který používám jako neutrální, pro mě energeticky vyvážený souzvuk – aspoň tomu věřím. Svou mnohostí výkladů mi dává volné ruce, ale zároveň je v něm něco jednotného, co mi umožňuje sjednotit akordickou stabilitu a labilitu.“ Zároveň je zde vidět, jak skladatel pracuje s časem – kompozice nejde přesně po taktech, ale po určitých celcích (zde 16 až 18 vteřin) dále členěných na menší díly.

Štochlův vyvážený souzvuk a jeho glissandové proměny v Interludiu druhé věty.

Druhá věta nazvaná Insomnio – Nespavost, je neklidná a nervózní, klarinet se vyjadřuje v přerušovaných úsecích, které zhoustnou až v závěrečné části po Interludiu.

Ve třetí části nazvané Coniunctio – Spojení se přidávají již zmíněné komentáře zobcových fléten.

Unisono sólového klarinetu s vibrafonem a souzvuk zobcových fléten se smyčci uzavírá Tři věty o přijetí do úplného ticha.

Světovou premiéru Tří vět o přijetí měl nastudovat estonský dirigent Olari Elts se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a finským klarinetistou Karim Kriikku, koncert byl zrušen v důsledku epidemie koronaviru. Premiéra by se měla odehrát ve stejném obsazení v sezóně 2021–22.