- Inzerce -

Partitura a provedení: Česká filharmonie a nová hudba. Kdysi, nyní i navěky

Česká filharmonie a soudobá hudba představují dvě položky, které zdánlivě nejdou dohromady. V poslední době se ale začínají sbližovat a vzniká mezi nimi velmi důležitý průnik.

První Partitura a provedení tohoto roku se proto nevěnuje jedné skladbě současného autora, ale postupujícímu dílu proměny, jejímž cílem by v ideálním případě mělo být zrovnoprávnění hudby bez ohledu na věk. Starci by měli dostávat automaticky přednost výhradně v tramvaji.

Ryba jak známo smrdí od hlavy, ale může se od ní taky začít konzumovat. Česká filharmonie je náš jediný orchestr, jehož jméno a status jsou zapsané hlouběji do obecného povědomí, a pokud začal do svých koncertních programů zařazovat hudbu současných skladatelů, je to důležitý signál pro celý domácí hudební život. Celá instituce je ale teprve na začátku cesty, kterou sama spoustu let pomáhala blokovat.

V podzimní části sezóny 2019/2020 se v Rudolfinu konaly s odstupem několika dní dva koncerty, které naznačily způsob, jakým se současná hudba do programů České filharmonie prakticky začleňuje. První z koncertů byl věnovaný vítězům skladatelské soutěže, která vznikala ještě z iniciativy předchozího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Druhý se zaměřil na renomovaná jména. U obou programů ale stojí za to pozastavit se nad tím, v jakém balení se současná hudba dostávala k posluchačům, a okrajově i nad tím, jaké byly jejich reakce.

 

Skvělá soutěž zabitá prezentací

Skladatelská soutěž České filharmonie se v roce 2019 konala podruhé a od prvního ročníku v ní došlo k řadě změn – vesměs výborně nastavených směrem k transparentnosti a také velké vstřícnosti vůči mladým skladatelům. Ti se především nemuseli prezentovat orchestrální skladbou, kterou si málokdo píše do šuplíku, ale čímkoliv ze své tvorby, co pokládali za dostatečně reprezentativní. Z prvního kola soutěže pak vyšli tři finalisté, o jejichž pořadí rozhodla porota druhého kola ve složení Semjon Byčkov, Chaya Czernowin a David Robertson. Všichni tři finalisté také dostali zakázku na orchestrální skladbu, kterou Česká filharmonie posléze provedla. Tady ovšem začíná problém, který se bude muset do budoucna řešit, pokud z kvalitně nastavené soutěže nemá vznikat jen nepříjemný bolák na těle koncertní sezóny.

Skladby finalistů Jany Vörošové, Matouše HejlaAdriana Demoče totiž Česká filharmonie zařadila na program jediného večera, který nafoukla na dostatečnou délku přidáním Dvořákovy předehry V přírodě na začátek a suity z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky na konec koncertu. Vznikla jakási nepořádná směska tří novinek a dvou osvědčených, ale ničím nesouvisejících klasik – navíc suita z Bystroušky byla zahraná velmi nepořádně narozdíl od nových věcí, kterým se vesměs dostalo důstojného provedení. Jestli tedy něco selhalo, tak to byla organizační, ale také estetická stránka věci.

Když už bylo nutné hrát všechny tři skladby v jednom programu, měly se k nim zařadit současné kompozice autorů s neoddiskutovatelným renomé. Program by se tím zaprvé sjednotil, a zadruhé přímo zkonfrontoval soutěžící s jejich staršími kolegy. Druhou možností by byla takzvaná sendvičová dramaturgie, která umisťuje současnou skladbu mezi osvědčenou předehru a symfonii. Tento způsob je sice terčem mnohých a často oprávněných vtipů, ale umožňuje vyslat novou skladbu směrem k publiku, které na hutný soudobý program třeba vůbec nepřijde. Při tomto řešení by ovšem bylo nutné zahrát skladby finalistů ve třech programech a pro každou z nich hledat jiného dirigenta, což také nemusí být zrovna triviální (sendvičová dramaturgie mimo jiné generuje nadstandardní poptávku po současných skladbách v trvání 15 až 20 minut, jak o tom mluví v rozhovoru pro Magazín České filharmonie Miroslav Srnka).

Žádná skladatelská soutěž nemá vysloveně poražené a všem, kdo nepostoupí, náleží příslovečná čest. Česká filharmonie svým finalistům ale zatím nedopřála ani nezkalenou slávu. Autor článku se tady snaží být optimistou a vidět současný stav pouze jako přechodný a směřující k budoucnosti, v níž mezi pečlivě promyšlenou soutěží a nedotaženou podobou její prezentace není takový rozdíl. Hodí se připomenout, že vítěz prvního ročníku soutěže z roku 2013 Jan Ryant Dřízal se dočkal provedení své skladby Kuře melancholik v rámci běžného koncertu pod vedením Jiřího Bělohlávka – je to jedna ze známek charakteru a solidnosti dirigenta, který k současné hudbě osobně nijak nelnul.

 

Jana Vörošová: Písně vrbovýho proutku

Jedná se o první místo v soutěži a druhou provedenou novinku na koncertě 7. listopadu 2019. Cyklus pěti písní na texty inuitské poezie si příliš nepohrává s nekonečností ledových plání ani jejich tichem, ale s tryskajícími emocemi. Právě emocionalita celého cyklu má pravděpodobně na svědomí nejvstřícnější přijetí skladby i ze strany publika, i když i tady by se našly značné rezervy. Použití bublinkových fólií jako zdroje praskání vyvolalo kromě přiléhavého zvukového efektu také neutuchající pubertální pochechtávání u řady posluchačů – bohužel již dávno ne v pubertálním věku. Pěvecký part si říká o koloraturní soprán s výslovně dramatickými parametry.

Jen větrní duchové vědí, co čeká mě v záhybu cesty, a přece ženu psy svý pořád dál.

 

Matouš Hejl: Crossings

Držitel druhé ceny se inspiroval křížením v mnoha podobách, konkrétní představu přibližuje gotický oblouk sklenutý z velrybích kostí. Orchestr hraje spíš po jednotlivých hlasech, které vytvářejí osobitou strukturu bez lpění na pravidlech kontrapunktu nebo harmonických funkcích. Celek zní jako jednolitá stavba s nepřetržitým vnitřním pohybem.

 

Adrian Demoč: Neha

Adagio pro orchestr je přesně takové, jak napovídá jeho titul. Hledání něžného hudebního materiálu setrvává na místě a v dlouhých souzvucích jako by se snažilo zastavit plynutí času, kterému se nechce opustit blažený okamžik. Faust by v této chvíli možná zemřel, usilovné chrchlání v publiku napovídalo, že umírajících je v sále patrně víc. Demoč neplánovaně vytvořil totální protipól k písňovému cyklu od Vöröšové.

 

Eötvös, Srnka, Stravinskij za hraniční linií z Poličky

Koncertem mazáků by se dal nazvat program z 11. listopadu 2019, na kterém se jako autoři potkali Miroslav Srnka, Igor Stravinskij a Peter Eötvös. Poslední z nich Českou filharmonii navíc i dirigoval, stalo se tak podruhé v historii orchestru a naposled – Eötvös už se prý hodlá věnovat pouze kompozici.

V případě tohoto koncertu je nutné vyzdvihnout, že držel hudebně pohromadě a jednotlivé skladby nepůsobily jako náhodně splácaná směska. Stravinského Symfonie o třech větách byla Eötvösově i Srnkově hudbě esteticky bližší než zběžně vybrané staré kusy, které má Česká filharmonie zrovna v repertoáru. Eötvös je navíc nejen výborný skladatel, ale i dirigentská autorita a orchestr pod ním hraje výborně.

Nečekaným osobním bonusem byl náhodně vyslechnutý rozhovor o přestávce, v němž zazněla silně znechuceným tónem věta: „Zlatej Martinů!“ Jakási paní, která patrně utrpěla i hudební vzdělání, vymezila hudební hranici, za kterou není ochotná jít nejen ona, ale zřejmě ani imaginární příšera zvaná „běžný posluchač“. Česká filharmonie je instituce fungující pod obrovským tlakem a spoustu prapodivných až nehorázných požadavků na ni kladou i lidé, kteří na její koncerty nechodí. Jako aktuální paralela poslouží rozhořčení českých nacionalistů nad tím, že prvním koncertem Pražského jara 2020 bude vystoupení Berlínských filharmoniků – festival tím prý zahazuje národní charakter a zaprodává se Němcům.

Jedná se sice o naprosto nesmyslnou úvahu, ale hodně lidí na takové hlouposti slyší. Rozhodně není důvod si myslet, že Česká filharmonie podobně nesmyslným útokům – ať už estetickým, nacionalistickým či jiným – vystavena není. Zde je na místě nejen poukazovat na chyby, s jakými naše přední hudební instituce prezentuje současnou hudbu, ale také jí popřát hodně sil a štěstí, aby v tom pokračovala, vytrvala a podařilo se jí podobné situace se ctí ustát.

Je to dost chabé přání do nového roku, ale autor textu nemůže slíbit nic víc, než že se také pokusí vytrvat. Dokud je možné jako zásadní problém České filharmonie řešit hudební dramaturgii a organizační výpadky, ještě pořád není tak zle. Oporou všem – ať už pracují na zlepšení věcí obecných jakkoliv – v tom budiž William Blake:

I will not cease from Mental Fight,
Nor shall my sword sleep in my hand:
Till we have built Jerusalem,
In our green & pleasant Land.