Z dálky a zároveň také z budoucnosti lákal své posluchače další koncert cyklu Hudba v souvislostech. Akce Da lontano e dal futuro narážela svým názvem na kompozici Györgyho Ligetiho a na premiéru skladby Jana Rybáře. Dnešní díl seriálu Partitura a provedení se zaměřuje především na další dvě novinky, které v pražské La fabrice zazněly.
Filharmonie Hradec Králové v plném obsazení, open call hledající nové partitury, tři premiéry a dvě osvědčené klasiky vytvořily z jednoho koncertu obsahově i lidsky obsažný zážitek. Skladatel Jan Rybář se tentokrát se svým průběžným cyklem Hudba v souvislostech pustil do akce, která by produkčně patřila spíš k velkému festivalu nebo instituci. Po této stránce se 6. dubna v klubu La fabrika odehrála obdivuhodná věc. Průběh večera připomněl Petra Kotíka a jeho koncerty na Ostravských dnech: v jednom programu vedle sebe existovali renomovaní skladatelé – v tomto případě již zemřelí a „klasifikovaní“ – vedle novinek těch, kdo se ke zkušenostem teprve propracovávají. Celý program završila premiéra Rybářovy vlastní skladby.
Pro Jakuba Potočka a Kateřinu Horkou, jejichž skladby Rybář vybral na základě „call for scores“ v roce 2020, bylo jistě přínosné provedení orchestrální kompozice mimo systém koncertů v rámci studia či školy. Nejde jen o tisíckrát připomínanou samozřejmost, že skladatel potřebuje svou práci slyšet. Stejně důležité je, aby s ní uspěl i jinde než v lidsky úzce provázaném domácím prostředí, které se o něj navzdory všemožným limitům přece jen stará a poskytuje mu bezpečné zázemí. Nahlédnutí do ostrého koncertního provozu je jedna z cenných zkušeností, jimiž by měly všechny komponující bytosti projít co nejdříve.
Na koncertech tohoto typu, které navštěvuje vesměs pozitivně naladěné a vstřícné publikum, pochopitelně nelze z tohoto směru očekávat žádný „barometr zájmu“. Měřítko nastavují především skladby, které se počítají za známé a jednoznačně usazené v repertoáru: v tomto případě to byla Mi-parti od polského skladatele Witolda Lutosławského a Lontano od maďarsko-rakouského klasika nové doby Györgyho Ligetiho. Koncert se tak mimo jiné autorsky usadil v hranicích střední Evropy a přinesl stručný pohled do blízkého hudebního prostředí v širším slova smyslu.
Ověřené skladby ovšem nejsou měřítkem pouze pro novinky, ale také pro orchestr a dirigenta. Paralelní a různě se proplétající glissanda v Mi-parti dopadla velmi slušně: zahájila koncert šťavnatým zvukem, který v celkovém dojmu hraje možná větší roli než struktura skladby. Lutosławski je autor, jehož hudba je často atraktivní i v čistě požitkářském významu – působí velmi poutavě už svým povrchem. Z Mi-parti to zcela jistě dělá dobrou věc na rozjezd koncertu.
Ligeti se zařadil mezi nejúspěšnější autory 20. století, svůj podíl na tom mají i filmy Stanleyho Kubricka: Lontano se velkou měrou podílí na stísněné atmosféře zahradního bludiště v hororu Osvícení. Kompozice je ovšem nesmírně citlivá na intonaci, především u dechových nástrojů. V tomto směru Filharmonie Hradec Králové příliš dobrý dojem nezanechala. Lontano při přesném provedení působí velmi kompaktním dojmem: narozdíl od Mi-parti spíš posluchače stále naléhavěji obklopuje a vtahuje dovnitř. Tempo sice partitura uvádí pouze jako doporučení, ale to neznamená, že se Lontano nemá hrát přesně. K neuspořádanému dojmu přispěla i dispozice sálu, v němž posluchači sedí velmi blízko u orchestru a ve skladbě s dechy po čtyřech a detailně dělenými smyčci mají tendenci slyšet jednotlivé nástroje víc než celek.
Jakub Potoček: Mysterium quadratum – Tajemství čtverce
Kompozici Mysterium quadratum napsal Jakub Potoček jako rozjímání nad tajemstvím takzvaného slovního čtverce Sator, který se nachází na více místech Evropy – jeden z nejstarších nálezů pochází z Herculanea. Jedná se o pětici latinských slov seskupených do dvojrozměrné mřížky tak, že je lze číst stejně ve všech čtyřech směrech a samozřejmě je také mnoha způsoby kombinovat a přeskupovat. Z prvních slov „sator“ a „arepo“ lze přesmyčkou získat „Pater noster“ – Otče náš.
Potočkova kompozice je určena pro klavír, vibrafon, dechy (tři flétny – z nichž dvě střídají pikoly, jeden hoboj, tři klarinety / jeden basklarinet a jeden lesní roh), bicí nástroje (zvony, čtyři templbloky, co nejhlouběji znějící gong a velký buben) a smyčcový orchestr (každá sekce dělená na tři nebo dvě části). Jedná se o přepracovanou verzi skladby z roku 2018.
Smyčce v úvodu jako by lehce navazovaly na Mi-parti, jejich dělená harmonie se ale mění skokově, nikoli v glissandech. Poté do ní vpadá vibrafon.
Skladba se z větší části drží v hodně nízké dynamice mezi ppp a p, jemné kontrasty do ní vnášejí především barvy a rytmické skupiny vibrafonu a klavíru. Mysterium quadratum ve výsledku víc ševelí, než zní, někdy orchestr redukuje na komorní ansámbl. Autor jako by se snažil pochopit význam jednotlivostí, z nichž se skládá celek. Zde dominujícímu, velmi jednoduchému klavíru sekundují vibrafon, zvony a víření velkého bubnu v dynamice, která nutí k hodně pozornému poslechu.
Rytmické figury klavíru a vibrafonu nacházejí svoje odlesky v dělených smyčcích, ale lépe to funguje napsané než v reálném provedení. Obě zvukové roviny se víc míjejí, než aby se protínaly nebo dokonce vzájemně vázaly jako slova v záhadném čtverci.
Potočkova skladba jako by se přemýšlením o hlubším smyslu nápisu obracela i svým vyzněním kamsi dovnitř a působí dojmem hudební samomluvy. Pro skladatele nejspíš hodně důležité, ale velmi málo vyzařující směrem ven.
Kateřina Horká: Polymerace. Molekuly tvořící jednotný celek
Skladatelka Kateřina Horká nazvala svou skladbu podle chemického procesu, jehož výsledkem je vznik vysokomolekulárních látek. K názvu Polymerace připojila ještě podtitul, který je v zásadě stručnou definicí pojmu. Ačkoliv výraz polymery evokuje především plastické hmoty, sama kompozice působila velmi živým dojmem a reflektovala spíš samotný proces štěpení vazeb a vzniku nových spojů. V souladu s tím skladba uvolňovala i značné množství energie. Zaměstnávala v plné šíři orchestr, v němž se centrum pozornosti průběžně stěhovalo z místa na místo. Polymerace vyžaduje klasické obsazení s dechy po dvou, lehkým ozvláštněním je použití basového pozounu.
Krátké segmenty – nebo snad molekuly – se střídají nad dronem kontrabasů a violoncell. Zvukové těžiště se přesouvá mezi dřevy a žesti.
O kousek dál už se žestě a dřeva sjednotí a přidají se k nim i smyčce. Skrz akordy orchestru prochází melodická linka tympánů.
Za chvíli se ale hudba opět rozčleňuje na buňky, dřeva nacházejí odezvu v houslích a violoncellech.
Princip slučování, rozpojování a opětného scházení více či méně vzdálených segmentů je charakteristický pro celou Polymeraci. Je to způsob kompozice, který je hodně vstřícný k posluchačům. Neustálé kontrasty jsou zábavné a nenechávají sluch v klidu, ale zároveň jako by nekladly na adresáta žádné nároky, co se týká soustředění na věc a vlastní účasti na jejím vnímání. Je to také velmi rizikový způsob práce z hlediska vyšších než vysokých nároků na skladatelskou invenci.
Jan Rybář: Futurologický kongres
Povídka Stanislava Lema, která inspirovala Rybářovu premiérovanou skladbu, je plná ironie. Vypravěč a zároveň účastník futurologického kongresu líčí vcelku podrobně bizarní luxus hotelu, kde dostal apartmá ve stém patře: „Mělo vlastní palmový háj, kde se konaly bachovské koncerty. Hrál dámský orchestr a při hře prováděl hromadný striptýz.” Dlužno říci, že tak daleko Rybář ve své inspiraci Lemovou povídkou nezašel a držel se hudby. Její segmenty skutečně často komunikovaly v souvislostech, které mohly reflektovat právě Lemovu schopnost předkládat publiku s vážným obličejem sotva uvěřitelná sdělení – od lyrických momentů až po bombastické fanfáry. Rybářově hudbě se cyklus Partitura a provedení věnoval minulý rok v listopadu: jednalo se o Modrou kompozici inspirovanou obrazem Františka Kupky.