Dýchejte zhluboka, zadržte dech, teď zkuste zakašlat. Jakub Rataj si to nahraje, provede analýzu a pak z toho napíše skladbu Trans-polypnoe. Světovou premiéru Ratajovy novinky provedl Orchestr Berg společně s Fama Quartetem včera v pražském klubu Roxy, jedná se už o čtvrtou skladbu, kterou si Berg u Rataje objednal.
Není to spektrální analýza, ale mohla by být. To je snad první věc, která člověka napadne, když se na zápis Trans-polypnoe Jakuba Rataje podívá. Vlastně ještě dřív, než se na něj podívá, protože metoda analýzy zvuku lidského dechu k takové úvaze svádí už předem. Skladatel ale postupuje jiným způsobem než spektralisté a snaží se převést do orchestrálního proudu lidský dech jako komplexní fyziologický proces.
K metodě analýzy dechu říká Jakub Rataj následující: „Snažil jsem se vytáhnout z toho tichého a přehuštěného clusteru ty nejpřítomnější a nejdůraznější frekvence, které jsem potom převedl na tóny. Musel jsem se přitom rozhodnout, jaké budu používat mikrointervaly a omezil jsem se u čtvrttónů. Z těch jsem vybral ty, které mi dávaly harmonický smysl.“
Titul skladby je vlastně prvním vodítkem, jak k celé věci přistupovat: polypnoe je povrchní dýchání a konkrétně vymezuje základní materiál. Trans už se dá vnímat mnohoznačněji – převod zdrojového materiálu do jiné dimenze, snahu přesměrovat vnímání dechu, případně pokus o odhalení toho, co se za zdrojovým dýcháním skrývá. Trans ve významu „vytržení“ snad může zůstat stranou – povrchní dýchání k takovým stavům nevede.
Pro samotnou partituru bude nejlepší zůstat u transferu dechu do průběhu skladby i zvuku komorního orchestru (obsazení předepisuje basovou flétnu, anglický roh / hoboj, basklarinet, lesní roh, trubku, trombon, dvoje perkuse, harfu a smyčcové kvarteto).
Partitura začíná obecnými interpretačními pokyny: „Skladba vychází ze dvou základních gest. První z nich je plynulý, vzestupně zakřivený zvuk podobný dechu, který se zjevuje z ticha. Druhým gestem je statická, pulsující a přetvořená resonance. Nepoužívejte crescendo, decrescendo, ani vibrato, pokud není uvedeno jinak. Konce frází a artikulace musí být ostré a přesné, protože ve většině případů aktivují další gesto. Velmi důležité je nalézt správnou rovnováhu témbru mezi komplexními ‚dechu-podobnými‘ zvuky a statickými místy. Témbr jednotlivých gest by měl být homogenní v tichých a křehkých pasážích, stejně jako v expresivních a vznícených částech skladby.“
Partitura dál předepisuje rozmístění jednotlivých hráčů, definuje značky pro konkrétní hráčské techniky, multifonie atd.
Základní model skladby spočívající ve střídání dvou gest je z partitury zřetelný. Autor svým zákazem crescenda/decrescenda a vibrata de facto zakazuje klasické frázování. V Trans-polypnoe je to hodně důležité, protože kontrastní gesta, která na sebe navazují a vzájemně se provokují, ke klasickému frázování neodolatelně svádějí. Rozhodně ale nejde o to, aby někdo vnímal stoupající křivku „nádechu“ a následné zastavení jako hlavní a vedlejší téma. Jedná se o proměnlivý proces, který z krátkých nádechů a výdechů vytváří velký oblouk. Zápis Trans-polypnoe směřuje k tomu, aby bylo možné vnímat výsledek zcela rovnocenným způsobem buď analyticky – tedy z velké finální gradace osamostatnit jednotlivé stupně –, nebo synteticky – tedy složit si z jednotlivých stupňů výslednou gradaci.
Čistě posluchačský zážitek povede s maximální pravděpodobností ke druhému postupu, ale poněkud „retrospektivní“ vnímání nejspíš udělá Trans-polypnoe dobře. Uvědomit si skrze celek smysl jednotlivých částí je samozřejmě dobré pokaždé, ale v tomto případě se to zdá být markantnější. Zvlášť proto, že logika skladby jde spíš po nepravidelnosti dechu než po pravidelném mustru. A v některých aspektech také trošku klame – především v tempech.
Celá skladba začíná v tak pomalém tempu, až se formálně blíží nehybnosti – 32 bpm je ještě méně než largo. Tempo se zvyšuje postupně a plynule pomocí acceleranda. První nárůst tempa přichází ve dvacátém taktu, do čtyřicátého taktu by mělo tempo dosáhnout na 40 bpm. Od čtyřicátého taktu se tempo postupně zvedá na 62 bpm, od šedesátého na 88 bpm a od osmdesátého čtvrtého na konečných 108 bpm. Skladba se tedy z počáteční skoro-nehybnosti rozvine někam na hranici andante a moderata. Při orientačním grafickém znázornění z toho vyleze nerovnoměrně stoupající křivka:
Zdánlivou statičnost ale od samého začátku negují jak gesta nádechu, tak následující – údajně statické – resonance. Jejich statičnost ale nespočívá v dlouhých, držených zvucích, jako spíš v setrvávání na určité hladině, do které se skladba díky předcházejícímu nádechu dostala. V této hladině potom hudba skutečně rezonuje, nebo snad osciluje kolem pomyslného centra – rozhodně ale nestojí.
Celý princip je odhalený už v sedmém taktu, kde sólové housle navozují pocit zkoncentrování energie, která je iniciátorem nádechu. Ten se rozvine v desátém taktu provedený celým smyčcovým kvartetem.
V navazující fázi „statické“ rezonance se přidávají dechové nástroje i perkuse, zvuk se zahustí, ale pohyb se nezastavuje. Jen setrvává ve své energetické hladině, do které se díky předchozímu nádechu dostal.
I z malých ukázek je na první pohled patrné, že navzdory zvolenému tempu skladba nestagnuje. V pomalém základním beatu probíhá intenzivní vnitřní pohyb – nepravidelný a detailně diferencovaný hodnotami not, které se pohybují mezi osminami až dvaatřicetinami. Jeho nepravidelnost přitom nenarušuje pocit neustálého směřování vpřed. Pokus zachytit mimovolný fyziologický proces dostává konkrétní podobu hned od začátku.
Barva zvuku není ponechaná náhodě ve všech sekcích orchestru. Smyčce mají podrobně předepsáno alto sul ponticello (ASP) a alto sul tasto (AST), ale také míru přítlaku struny na hmatník (diamantová hlavička noty) a odstupňovaný přítlak smyčce (značky). Dechy vcelku očekávatelně používají profukování nástroje naprázdno i různě odstupňované techniky dechu. Harfa je preparovaná pomocí kancelářských sponek, plastových vlásenek a korkových zátek. Pasáže nádechu / výdechu označují šipky nahoru / dolů.
Z ukázky výše je také vidět, že s accelerandem se nijak nemění hodnoty not. Rychlé pohyby tónů se s dále narůstajícím tempem pořád zahušťují, až jejich přeznívání směřuje ke clusterům. I v těch by ale při provedení měl zůstat pocit pohybu – skladba by nejspíš neměla sklouznout k pocitu statické zvukové stěny. A to i přesto, že s narůstajícím tempem postupně narůstá i dynamika.
Jakub Rataj ke své skladbě sám říká: „Skladba Trans-polypnoe pro 13 nástrojů je součástí většího cyklu kompozic, v rámci kterého se zabývám vztahem mezi fyziologickými projevy lidského těla (dech, pulz a pohyb) a hudební percepcí. Lidské emoce, myšlenky, názory atd. (jednoduše řečeno ‒ vnitřní svět) jsou výsledky kombinací vjemů z vnějšího světa. Lidské tělo by se dalo přirovnat k labilnímu filtru mezi těmito dvěma světy. Stejné situace vnímáme rozdílně na základě momentálního rozpoložení, energie, únavy atd. Dech a pulz patří mezi základní tělesné procesy, které ovlivňují způsob, jakým naše tělo filtruje vjemy z vnějšího světa do světa vnitřního, a současně jsou pravděpodobně první ‚hudbou‘, kterou můžeme slyšet.“
Premiéra Trans-polypnoe v Roxy dopadla velmi dobře. Celková gradace skladby nebyla tak plynulá, jak to při pohledu do partitury vypadalo. Celkový pohyb vzhůru byl patrný, ale místy se zadrhával a drobně rozbíjel instrumentačními fígly – byl to s největší pravděpodobností záměr. Skutečně to připomínalo nepravidelné, povrchní dýchání – alespoň tomu, kdo si přečetl program. Kdo si ho nepřečetl, slyšel koncentrovanou a detailně propracovanou komorní skladbu, která navzdory nevelkému časovému rozsahu obsahovala spoustu hudebního materiálu. Jakub Rataj napsal Trans-polypnoe poctivě a zcela „neekonomicky“ – musel nad nějakými deseti minutami hudby strávit strašnou spoustu skladatelského času.
Orchestr Berg a hostující Fama Quartet byly lehce přizvučené, což je v klubu Roxy nezbytnost. Trans-polypnoe byla zahraná precizně a povedlo se ji udržet čitelnou i v závěrečné pasáži, kde shluky rychlých not už atakují clustery. Hučící ventilace a ruchy z okolí nijak nerušily, spíš tvořily jakýsi přirozený podkres této orchestrální verze fyziologického dýchání. Nicméně by nebylo špatné Trans-polypnoe zreprízovat tak, jak byla myšlena – v koncertní akustice bez ozvučení.
Světovou premiéru skladby Jakub Rataje Trans-polypnoe provedl Orchestr Berg a Fama Quartet. Hudební nastudování Peter Vrábel, klub Roky, Praha, 4. 9. 2018.