Hrál na bicí v orchestru Karla Vlacha, na jeho neoklasicistní skladby čekali interpreti málem ve frontě a nakonec stál u začátků Nové hudby u nás. Hudební informační středisko přidalo do databáze patnáct zdigitalizovaných partitur skladatele Jana Rychlíka, podrobnější pohled na dvě z nich je zde.
Na světě existují takzvaní autoři jedné skladby, od nichž se i ten stále omílaný jediný evergreen zdá být zbytečný. Na druhé straně jsou zde skladatelé, u nichž jako by jedna část jejich tvorby úplně převálcovala vše ostatní – množství lidí se stále nechává překvapit faktem, že Jaroslav Ježek byl také autorem pozoruhodných symfonických a komorních skladeb.
Podobný osud s ním sdílí jeho o deset let mladší kolega Jan Rychlík (27. 4. 1916 – 20. 1. 1964) – pokud si někdo vůbec vybaví jeho jméno, tak hlavně v souvislosti se spoluautorstvím hudby k filmu Limonádový Joe, případně k populárnímu kreslenému Stvoření světa. Za touto zaslouženě oblíbenou a invenční prací zůstávají poněkud ukryty Rychlíkovy kompozice pro koncertní pódia: tuto část tvorby ovšem skladatel nestihl dostatečně rozvinout. Podobně jako Ježkovi mu v tom zabránily společenské turbulence a předčasná smrt.
Snad v tom ale hrála roli také důkladná teoretická průprava a analytická orientace v hudební historii. Rychlík se na své „vážné“ komponování připravoval s pozoruhodnou důkladností. V hudbě se opravdu vyznal a napsal mimo jiné i výbornou učebnici Moderní instrumentace. Jeho sdělné a vtipné skladby v sobě vždy skrývají nějakou formální zajímavost nebo překvapivé řešení běžné a třeba již mnohokrát nastolené hudební situace. Ve své době patřil k velmi žádaným autorům a není se čemu divit. Z řady jeho skladeb sálá elegance, samozřejmost a světáctví francouzské meziválečné moderny. Rychlík se zmocňoval neoklasicistních postupů okouzlujícím způsobem a mohl by ze své invence v tomto směru žít třeba i dvakrát tak dlouho.
Byl ovšem skladatelem 20. století se vším všudy a možná za to částečně mohla i jeho profese jazzového bubeníka: právě rytmus patřil k aspektům hudby, které se rozvíjely hektickým způsobem. Rychlík nesetrval v neoklasicistních jistotách, které koncem 50. let minulého století začínaly být poněkud pasé, a začal do svých skladeb implementovat techniky Nové hudby. Stál také u vzniku souboru Musica viva pragensis, který se na tuto hudební oblast orientoval a přitahoval k sobě progresivní autory té doby: Zbyňka Vostřáka, Marka Kopelenta, Petra Kotíka a další.
Patrně nejpřipomínanější a nejhranější Rychlíkovou skladbou z 60. let je Africký cyklus, který kromě zvukových zvláštností přináší i zřetelné předzvěsti minimalistického uvažování. K cyklu se rád vrací již zmíněný Petr Kotík – ať už s newyorským S.E.M. Ensemblem nebo s Ostravskou bandou –, na album české hudby 60. let ho natočil Agon Ensemble Petra Kofroně. Africký cyklus je pro Rychlíkovu tvorbu typický v tom smyslu, že si nehraje s lacinou exotikou a nepokouší se „kolonizovat“ černou hudbu jejím podřízením evropským schématům. Skladatel jde pod povrch, snaží se dobrat podstaty: spíš se zdá, jako by se rytmického a zvukového světa Afriky pokoušel docílit prostředky běžně dostupnými v Praze.
Playlist obsahuje nahrávky Hommagi gravicembalistici (nahrála Zuzana Růžičková v roce 1964 v Československém rozhlasu; na CD vydal Český rozhlas, 2017, 8590236012356) a Relazione (Musica viva pragensis, Supraphon, 1971). Růžičková hraje jednotlivé části Hommagi gravicembalistici v jiném pořadí, než v jakém byly vydány tiskem – text níže je přizpůsobený nahrávce
O Rychlíkově pružném skladatelském vývoji – který neodolatelně svádí k lacinému nomen omen – svědčí dvě kompozice, jejichž partitury jsou mezi nově zdigitalizovanými materiály HISu. Mezi vznikem neoklasicistního cyklu Hommagi gravicembalistici a „novohudebního“ komorního tria Relazioni uplynuly pouhé tři roky. První z nich pochází z roku 1960, jedná se v zásadě o pět parafrází kompozičních stylů starých mistrů klavicembala, které premiérovala a natočila Zuzana Růžičková. „Pocty cembalistům“ se obracejí k době renesance, baroka a jeho přelomu k ranému klasicismu. O tři roky pozdější „vztahy“ či „poměry“ vytvářejí prostor pro virtuozitu i náhodu, bezprostřední rozhodování jednotlivých hráčů i rozšířené techniky: k nedávným neoklasicistním časům zde odkazuje především celková sevřenost kompozice.
Ať žijí staří mistři i jejich synovci
Každá z pěti kompozic pětidílného sborníku Hommagi gravicembalistici vydaného v roce 1973 obsahuje věnování konkrétnímu skladateli. Vesměs se jedná o zapomenutá jména včetně Françoise Couperina – Rychlík totiž neměl na mysli slavného francouzského skladatele, ale jeho strýce. Rychlík dává najevo už výběrem skladatelů, jimž své kompozice věnoval, že mu jde o hlubší poznání bez laciného klouzání po povrchu a ulpívání na nejviditelnějších záchytných bodech.
Na prvním místě se nachází Preludio I.mo, Růžičková jím pochopitelně začíná i svou nahrávku. Tempové označení 60 bpm odpovídá larghettu, ale dvaatřicetinové skupiny vytvářejí sérii ohnisek rychlého pohybu či drobných erupcí tvořených rozloženými akordy. Levá a pravá ruka hrají navazující arpeggia, později se vzájemně imitují v inverzi (zde na posledním řádku). Skladba je věnována italskému skladateli Bernardu Pasquinimu (1637–1710).
Růžičková pokračuje v pořadí 5, 4, 3, 2, takže jako další přichází Vive le neveu – česky Ať žije synovec – věnovaná již zmíněnému F. Couperinovi staršímu (1631–1701 – partitura uvádí chybné datum úmrtí). Rychlík v krátkém čase několikrát opakuje melodické téma, kterému střízlivě, ale nápaditě obměňuje souvislosti.
Capricho věnované španělskému skladateli Antoniovi de Cabezón (1510–1566) se tváří, jako by bylo napsané pro kytaru. Z rytmického začátku v akordech se později vydělí melodický „riff“, rytmické celky jdou přes taktové čáry.
Následující Pavan míří ke Gilesi Farnabymu (1560–1640) – anglickému skladateli přibližně o generaci staršímu než Henry Purcell. Krátký motiv prochází celou skladbou, narozdíl od Couperina ale nevytváří tak výraznou melodickou myšlenku a skladba je celkově uvolněnější: jako by v ní čisté souzvuky vznikaly spíš mimochodem.
V tištěném vydání druhé, zatímco na nahrávce závěrečné Esercizio se jmenuje, tváří a nakonec i zní jako prstové cvičení. Opět se objevuje inverze v levé a pravé ruce proti sobě, soubor skladeb se tak na nahrávce lépe stylově uzavírá do podoby cyklu. Růžičková skladbu premiérovala ještě za Rychlíkova života v roce 1961, takže je možné, že i pořadí jednotlivých částí upravila po dohodě s autorem. Esercizio obdržel darem portugalský skladatel Carlos Seixas (1704–1742).
Vztahy, možnosti volby a divné zvuky
Trio Relazioni pro altovou flétnu, anglický roh a fagot premiérovalo a nahrálo sdružení Musica viva pragensis. Skladba připomíná už svým obsazením, že u založení ansámblu pro současnou hudbu stáli především dechaři. Absence sopránového nástroje slibuje sonorní zvuk, z něhož ovšem Rychlíkova skladba „utíká“ pomocí rozšířených technik. Ke standardním hmatům požaduje autor jiné způsoby nátisku, které dávají vzniknout vysokým či neurčitým tónům. Jinde si hráči svůj part volně sestavují z několika možností
První věta kompozice dopřává hudebníků jistou volnost i v rámci svazujícího unisona. Interpreti si volí tempo a také dynamiku – mohou si vybrat, zda budou hrát spíš s „minimalistickou“ přímočarostí nebo dynamikou zdůrazňovat oblouky frází. Různé typy notových hlaviček používá Rychlík podle vzoru ruského skladatele Nikolaje Obuchova – nahrazují standardní značení půltónů pomocí křížků či béček.
Druhou větu Relazioni je potřeba ukázat kompletní i za cenu přibližné čitelnosti. Každý hráč má k dispozici čtyři osnovy – takty hraje tak, jak na sebe v horizontálním směru navazují, ale ze čtyř možností pod sebou si volí kteroukoliv podle svého uvážení. Základní materiál se může hrát s libovolným počtem opakování, na závěr všichni navážou kódu na samostatných osnovách vpravo – jen fagot má opět čtyři možnosti, jak skladbu zakončit.
Poslední věta působí nejvolnějším dojmem, co se týká předepsané souhry. Tempo určují časové úseky v sekundách, nástupy a trvání not je nutno odhadnout podle jejich velikosti a umístění. Objevují se pokyny „volný rytmus“ (VR) a „volné noty“ (VN), které vyžadují jen přibližné dodržení naznačeného časového členění či melodického obrysu. Skladatel občas používá oba pokyny najednou.
Kompletní partitury Hommagi gravicembalistici i Relazioni jsou k dispozici v databázi Hudebního informačního střediska společně s dalšími skladbami Jana Rychlíka. Doporučená četba: RYCHLÍK, Jan. Moderní instrumentace. Panton, Praha 1968 a Rychlíkův Deník 1955.