Festival Pražské jaro pro ročník 2018 nejen objednal několik nových skladeb, ale postaral se také o jejich adekvátní až špičkové provedení. Světovou premiéru novinky Luboše Mrkvičky For Large Ensemble, part D provedlo Klangforum Wien. Vynikající ansámbl orientovaný na soudobou hudbu se setkal s kompozicí skladatele bytostně přesvědčeného o tom, že hudba sama o sobě úplně stačí a žádné další významy do ní není potřeba vkládat, ani je zpětně hledat.
Opřádat hudbu příběhy a konkretizujícími obrazy je svým způsobem nutnost, ale zároveň i klišé. Myšlení v zavedených schématech se ale málokdo dokonale vyhne a ukázalo se to hned při psaní titulku k tomuto textu. Jaksi mimochodem se název skladby při mechanickém psaní decentně proměnil na For Large Ensemble in D. Jak tam člověk vidí velké písmeno, už z něj dělá tóninu, a dál by se mohlo pokračovat v líčení husté sítě proplétajících se potůčků umně vytvořeného hudebního přediva odrážejícího informační zmatek dneška. Psalo by se dobře, ale bohužel se jedná přesně o to, co Luboš Mrkvička nedělá.
Jeho For Large Ensemble, part D je pokračováním volného cyklu skladeb, které nemají menší ani větší cíl než zaznít. Už ze samotných titulů jsou vymazané jakékoliv příznaky, které by mohly vést k mimohudebním výkladům. A hudební výklady se tu nepožadují vlastně taky žádné. Při listování partiturou se člověk ještě nedostane k prvnímu taktu a po přečtení názvu skladby a obsazení se dozví, že „jednotlivé části (A, B, C atd.) se mohou hrát společně i zvlášť, některé části se mohou vynechat nebo promíchat v libovolném pořadí pro konkrétní provedení; je to zcela na vůli účinkujících“. Skladba trvá asi 10 minut, je zapsaná v C a pak už přicházejí samotné noty.
S těmi je pro cyklus textů Partitura a provedení právě v Mrkvičkově případě jistý problém. For Large Ensemble, part D je až zahlcená množstvím propracovaných detailů a zároveň funguje jako pásmo od začátku do konce. Těžko se z ní dá vyjmout pár taktů a říct, že právě tady něco začne, nějakou dobu se to rozvíjí a pak začne zase něco jiného. Každý výsek skladbu svým způsobem stejně dokonale charakterizuje, jako zkresluje.
Jako úplně první si řekne o pozornost dynamika, která z ppp zesiluje do pp a zase zpátky, aby v desátém taktu konečně zahřmělo ohromující p. Při listování dál nepřichází žádná zřetelná gradace, oscilování mezi různými verzemi piana a pianissima pokračuje až asi do pětiny skladby, kde se objevuje první nesmělé mezzoforte. Dynamický pohyb skladby je už v zápisu hodně pestrý a nenechává ansámbl setrvat v jedné dynamice vlastně ani na chvíli. Skladba přitom neprochází typickou gradací, i když rámcově lze směřování k dynamickým vrcholům vysledovat. Nedospívá se k nim přímočarým stoupáním, ale permanentním dynamickým vlněním, které postupně zvyšuje nebo snižuje svou základní úroveň.
Možná už by ale bylo dobré se podívat, co se v Mrkvičkově dynamickém vlnění odehrává dál. For Large Ensemble, part D je napsáno pro osmnáct hudebníků a dvacet jedna nástrojů. Z nich jen velký buben nezní v konkrétních výškách a mezi ostatními jsou i klavír, vibrafon, marimba a zvonkohra. Skladba jako by přitom na první pohled úplně ignorovala harmonické souvislosti. Charakterizuje ji především pohyb vpřed a souzvuky vznikají zdánlivě spíš mimoděk. Jednotlivé nástroje hrají své vlastní linie, jejichž základem je neustále obměňovaná sestupná sekvence přeskakující z hlasu do hlasu.
Neznamená to, že by se jednotlivé hlasy nikdy nesešly, ale skladba je napsaná tak, že tato setkání působí jako nahodilé momenty vzájemných doteků, ke kterým v zahuštěném prostoru prostě musí občas dojít. Dva hlasy na chvíli splynou, udělají několik provázaných kroků a potom se jejich cesty zase rozdělí směrem k jiným setkáním. For Large Ensemble, part D není přehazování motivů mezi jednotlivými hlasy ani minimalismus, je to v zásadě rozvětvené polyfonní pásmo s náznaky imitací. Ty skladbu při čtení i poslechu drží pohromadě stejně jako interakce inverzně či paralelně jdoucích hlasů. Zároveň jsou ale tyto vazby i lehce matoucí a udržují neustálé napětí z nejistoty, o co tu vlastně jde. Jestli se to všechno konečně seskládá jaksi „standardně“ či „logicky“ dohromady, nebo se to úplně rozpadne.
Za polovinou skladby dojde ke změně sestupného motivu na vzestupný. Skladba tím zase naznačuje logický prvek, kterým je tentokrát symetrická výstavba. Nakonec ale tuto vzbuzenou představu popře zcela otevřeným koncem: flétna a housle jako by uťaly rozjetý motiv v polovině, harmonicky se skončí jako v polovině nějakého spoje.
Neuzavřený celek se představě symetrie vzpírá z podstaty. Navíc je tu tempo, které je hned od začátku předepsané na cca 180 bpm – vyjádřeno slovy je to cca presto. Celá skladba běží v pekelné rychlosti a najednou nic. Nepůsobí to ale jako náraz do zdi, spíš jako došlápnutí na teleport – potkáme se příště někde daleko. Luboši Mrkvičkovi navzdory jeho standardům přece jen tímto zakončením ujelo jedno konkrétní sdělení: další části budou následovat.
Luboš Mrkvička řekl k For Large Ensemble, part D vlastně jen rámcově to, co tu již řečeno bylo: „Skladby, které komponuji, jsou natolik ryze hudební, že je problematické spojovat je s konkrétní inspirací… …napětí mezi moji potřebou hudbu vnímat jako jednolitý fenomén a až fyzickým potěšením z hudebního detailu, které mě asi před jedenácti lety dovedlo k prostému rozhodnutí: své skladby budu označovat jednoduše pořadovými písmeny.” Bylo by vlastně bizarní, kdyby se skladatel s tímto myšlenkovým gruntem pustil do vysvětlování, co chtěl svou skladbou říct.
Luboš Mrkvička, dirigent Bas Wiegers a Klangforum Wien po premiéře For Large Ensemble, part D. Foto Petra Hajská
Světovou premiéru Mrkvičkovy skladby provedl ansámbl Klangforum Wien v pražském Studiu Hrdinů 21. května 2018. Skladbu objednal festival Pražské jaro, v jehož rámci také k provedení došlo. V úvodu koncertu se hrál Enno Poppe a jeho skladba Speicher, na závěr Monadologie XII Bernharda Langa. O Mrkvičkově premiéře napsal v časopisu Harmonie Jan Borek:
„…Zde se jedná o opakující se sestupný motiv hraný nejčastěji ve smyčcích, ale později procházející i ostatními sekcemi. Motiv se zajímavým způsobem vynořuje a hned opět zaniká do všeobecného chaosu v různých dílčích obměnách… …Ke konci nabírá skladba spíše charakter ouvertury či jakéhosi medley rychle se střídajících částí, zatímco spodní smyčce statečně zápolí s krkolomnými party. Fascinující basista v zápalu hry doslova zapotil sebe i svůj nástroj. Dále je třeba zmínit, jakým způsobem Mrkvička využil pozoun s rozšířeným rozsahem, jímž nahradil chybějící tubu. Neotřelý kompoziční nápad byl umocněn neuvěřitelným výkonem nového člena ansámblu Mikaela Rudolfssona.“
Obsazení For Large Ensemble, part D je následující: flétna, hoboj, klarinet in B, basklarinet in B, barytonsaxofon, fagot, lesní roh in F, trubka in C, basový trombon, bicí (zvonkohra, vibrafon, marimba, velký buben – všechno jeden hráč), klavír, dvoje housle, dvě violy, dvě violoncella a kontrabas.