Partitura a provedení – Martin Klusák: Eclipse

  
163

„Jedná se o jakousi hru světla a stínu, kdy jeden sólista má vždy v aktuální harmonii příznivější podmínky a druhý je vůči ‚prostředí‘ rozladěný.“ Martin Klusák svou skladbu odvíjí od skutečného průběhu zatmění a současně cituje tón z Arva Pärta.

Projektům skladatele a sound-designéra Martina Klusáka jsou vlastní přesahy od čistě hudební kompozice k jiným médiím, především k různým formám pohybu nebo světla. Jeho Eclipse – Zatmění k nim směřuje už svým názvem, i když se v tomto případě jedná o skladbu, která stojí na čistě hudebním konceptu. Premiéru Eclipse provedl Orchestr Berg v prosinci 2018 ve Veletržním paláci v Praze.

Při pohledu na průběh skladby je vcelku rychle jasné, že její celková gradace se neodvíjí od úbytku světla, ale skutečně od průběhu zatmění. Hudebního obsahu tedy postupem času pomalu přibývá a po dosažení vrcholu následuje už jen krátké doznění. Celý proces je v té chvíli uzavřený a nepřichází ani jeho stejně dlouhé odeznívání, které by se také dalo očekávat.

V úplném základu konceptu Eclipse ale stála kompozice Tabula Rasa skladatele Arva Pärta. Klusák si z ní vypůjčuje úvodní tón, její dvoudílný charakter a také práci s opakujícími se krátkými patterny. Celkově se ale jedná o svébytnou věc, která sice vychází z Pärtových principů, ale potom už jde po vlastní cestě. Obsazení orchestru je principiálně shodné, ale Klusák proti Pärtovi dělí detailněji smyčce na sedm samostatných houslí, dvě violy, dvě violoncella, a kontrabas. Místo preparovaného klavíru se v Eclipse používá harfa.

Celkový charakter skladby je křehký a světlo dělených smyčců připomene nejen Pärta, ale dalo by se za ním jít i mnohem hlouběji do hudebních dějin. Snadno se u něj dá vzpomenout na předehru k Wagnerovu Lohengrinovi (1850) a od něj se dostat až k předehře k Weberově opeře Euryanthe (1823), ve které se také dělí housle až na sedm skupin. Partitura pracuje pestře a detailně s dynamikou, přechod mezi ff a pp může být otázkou necelého taktu, podrobné jsou i výrazové pokyny.

Charakteristickým prvkem Eclipse jsou posuny v ladění nástrojů. Ty jsou uvedeny na začátku partitury a naznačují prvky nejednoznačnosti, které se ve skladbě objevují s různou intenzitou po celou dobu jejího trvání. Zpochybňování a proměny tóniny jsou jednou z částí soustavného pohybu.

Dalším důležitým prvkem Eclipse je pravidelný pohyb, vyjádřený tempem 60 bpm a odpočítávaným časem po jednotlivých taktech po celou dobu trvání skladby. Nikdy ale nedojde k tomu, že by nějaký pravidelný puls z hudby trčel ven. Každý takt má uvedený přesný čas, kdy by měl začít a ze stopáže provedení je zřejmé, že dirigent Peter Vrábel vedl skladbu o něco pomaleji, než jaká byla původní představa. Postupnému vytváření zvukového prostoru skladby to pravděpodobně spíš prospělo.

Harfa sice není preparovaná, ale v první části skladby se používá spíš jako perkuse, které tvoří společně s pizzicatem viol, violoncell a kontrabasu jakési rázné zvukové intervence do vznikajícího harmonického toku. Společný úder harfy a smyčců se několikrát opakuje, violoncello a později i kontrabas vytvářejí nekonkrétní zvuk vzdušně hučícího dronu.

Stále se vrací rytmický pattern opakovaného tónu, který se objevil hned v šestém taktu partitury. Rozvíjí se ale také harmonická struktura a z osamělých táhlých tónů vzniká souzvuk.

Rozostření harmonického prostoru je částečně ponecháno na hráčích (pokyn „Velmi krátké a lehce akcentované tremolo náhodně rozlaďované o čtvrttón nahoru nebo dolů nebo ponechané v původní výšce. Neprodleně se vracet k tónu bez vibrata.“).

Ze souzvuku smyčců se před polovinou skladby začínají vydělovat krátké sestupné patterny.

Stále více se v jednotlivých hlasech prosazují melodické oblouky působící jako krátká sóla. Průběžné změny tóniny (zde z As dur do cis moll) mění harmonický proud na amorfní hmotu, která dodává skladbě další způsob pohybu (a taky evokuje Philla Niblocka). Průběh skladby ve druhé části stále výrazněji rytmizuje harfa.

Zatmění vrcholí. Většina smyčců a harfa hrají zhuštěný akordický doprovod, nad kterým se ozývají krátká kroužící glissanda houslí.

Zbývá už jen tiché doznění dlouhé dle libosti – je konec.

Skladatel Martin Klusák o své kompozici Eclipse uvedl: „První polovina skladby je dlouhou introdukcí, kdy se citace prvního tónu z Tabula Rasa zastaví v čase a za drobného chvění se pomalu rozvíjí do plné harmonie. V druhé polovině skladby tvoří orchestr harmonické ‚prostředí‘, které dává vzniknout dvěma odlišným světům – jeden funguje v běžném ladění, druhý je o čtvrt tónu vychýlený. Mezi běžným a čtvrttónovým světem jsou takřka neznatelné přechody velmi jemně ‚morfující‘ harmonie. Občasné sólové motivy jsou také umístěny buď v běžném ladění, nebo ve čtvrttónovém offsetu. Jedná se o jakousi hru světla a stínu, kdy jeden sólista má vždy v aktuální harmonii příznivější podmínky a druhý je vůči ‚prostředí‘ rozladěný.“

Premiéra Eclipse se konala 3. prosince 2018 v kostele svatého Salvátora (Salvátorská 1), hrál Orchestr Berg, dirigoval Peter Vrábel.