Proměnlivá rychlost skluzů je vyznačená, rukavice budou nezbytné. To je jen část instrukcí z úvodu partitury klavírního koncertu Presto e lento od Martina Smolky. Za nespokojeného brblání části abonentů jej minulý rok v prosinci premiéroval Symfonický orchestr Českého rozhlasu. V textu se tentokrát kromě obrázků ukrývá také odkaz na nahrávku.
Skladatel Martin Smolka patří k těm, o nichž se mechanicky psává, že se jejich hudba hraje především v zahraničí. Je to do značné míry pravda způsobená více faktory. Od chuti prosadit se před širším než jen domácím publikem a potvrdit si tak univerzální aspekty vlastní tvorby až po rozumnější honoráře. Třiašedesátiletý Smolka je etablovaným autorem v německém kulturním prostředí, s interpretem svého Klavírního koncertu Nicolasem Hodgesem se rovněž potkal na festivalu v Kolíně nad Rýnem. Zároveň však nelze říci, že by se jeho tvorba s domácím prostředím úplně míjela.
Pražské Národní divadlo uvedlo v dubnu 2004 jeho tříaktovou operu Nagano s libretem Jaroslava Duška. Svůj režisérský debut si při ní navíc odbyl Ondřej Havelka, který se tím částečně vrátil ke své původní profesi. Námět z hokejového prostředí a zřejmě i humor celé věci zmátl kritiku natolik, že Petr Veber ještě v profilovém textu k premiéře Presto e lento označil zcela seriózní celovečerní dílo za hříčku. Další Smolkovu operu Sezname, otevři se! uvedl festival New Opera Days Ostrava, ve výrazně přepracované komorní verzi a pod názvem Bludiště seznamů se hrála ještě v divadle Alfred ve dvoře. Festival Contempuls uvedl roku 2019 scénický koncert Vor dem Gesetz, zkomponovaný podle povídky Před zákonem od Franze Kafky. Patrně nejhranější Smolkovou skladbou je drobnost nazvaná Rozkoš na Tahiti, kterou napsal pro slovenský ansámbl Požoň sentimentál.
Minulý rok se při různých příležitostech objevily v domácím koncertním provozu hned tři Smolkovy větší kompozice. Český filharmonický sbor uvedl jeho Agnus Dei, které skladatel věnoval jako malé rekviem svému otci. Na Pražském jaru uvedl ansámbl Klangforum Wien kompozici Andělské schody. Skladba inspirovaná přístupovou cestou na Malou Svatou Horu u Mníšku pod Brdy zazněla v rámci víkendu Prague Offspring. V prosinci pak zahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu klavírní koncert Presto e lento – ještě před něj se však vmáčklo vydání profilového CD Moon on the Sea – Sea in the Moon u rakouského labelu Kairos.
Klavírista Nicolas Hodges, který vznik koncertu Presto e lento inicioval, se pražskému publiku představil v prosinci 2016 jako interpret české premiéry Koncertu pro klavír a orchestr od Miroslava Srnky. Už tehdy zahýbal pohodlnou konstelací mysli části posluchačů, kteří již byli naladění na Vánoce a neznámá hudba je vyvedla z konceptu. Při premiéře Smolkova Presto e lento tomu nebylo jinak. Je to na jedné straně dobře: poctivě vytvářené umění by člověka nemělo nechávat v klidu a neslouží pouze k jednoduché zábavě. Pár nespokojeně a hlavně nepřetržitě šeptajících lidí by však zasloužilo lekci elementárních ohledů ke svým sousedům, kteří hudbu poslouchají. Mohli mlčet podobně jako ti, kdo tiše odzívali vcelku průměrně odehranou Symfonii č. 60 od Josepha Haydna, která Smolkově premiéře předcházela. Smysl pro bizarní kontrasty a pro humor přitom oba autory spojoval i přes časový rozdíl více než dvou set let, který je od sebe dělí.
V případě Smolkova koncertu se kontrast jako základní stavební prvek objevil už v názvu. Presto e lento – česky Rychle a pomalu – odkazuje k hudebnímu názvosloví. Bere si z něj nejen dvě tempová označení, ale navíc jedna z mála, která hovoří výhradně o tempu a nepletou do něj žádné další afekty či emoce. Případný alternativní název by mohl znít třeba Grave e allegro – skladba Těžce a vesele už by ale byla o něčem jiném. Smolka jako by tentokrát dával najevo, že se nejedná o nic osobního. K obecenstvu neputuje žádný vzkaz, obraz nebo vzpomínka, ale výhradně čistá hudba. Kontrasty se odehrávají v tempu, dynamice, barvách, důležité je střídání rázných impulsů následovaných proměnlivou ozvěnou.
Obsazení přitom napovídá, že Smolka se některým extrémům naopak vyhýbá. Chybějí v něm kontrabasy, nejhlubší polohu obstarává jediná tuba s dusítkem. Chybějí také trubky a trombony, lesní rohy používají takzvaná hotelová dusítka určená na cvičení. Výšky obstarají jiné nástroje, ale zdroje břeskného zvuku jsou eliminovány předem. Paličky na vibrafon mají být co nejměkčí, aby vyluzovaly kulatý tlumený zvuk bez zvonivých vyšších harmonických tónů. Sadu bicích obsluhují čtyři hráči, dva z nich hrají i na foukací harmoniky. Orchestr je sice vcelku početný, ale předem ponechává prostor dynamickým, a především zvukovým možnostem klavíru včetně jemných kouzel s alikvotními tóny, přezníváním a dozvukem. Čtvrttóny je potřeba intonovat, u šestinotónů musí tuto nutnost zvládnout také flétny. Harfy jsou na šestinotóny částečně přeladěné, smyčcové nástroje je docilují pomocí přirozených flažoletů.
Klavírista musí používat tři typy glissanda – pomalé, rychlé a náhlé. Pro jejich provozování jsou nezbytné rukavice. Partitura naznačuje také požadovaný rozsah i polohu clusterů. Tiše stisknuté klávesy a následná modulace zvuku uvolněných strun pedálem je předepsána pouze přibližně, klavírista ji musí dotvořit podle konkrétního nástroje, vlastní fantazie i chuti experimentovat. Praktické provedení by mělo vycházet ze zvukové představy zvláštních vibrací, působivých kombinací vyšších harmonických tónů, iluze velkých rezonančních prostorů a podobně.
Podle autorových slov se skladba mohla jmenovat také Třískej a hlaď – tak výrazně je v ní podle Smolky přítomný humor i uličnictví. V jiných místech má naopak klavírista nacházet „sametové a křehké tóny i tajemné zvuky“. Provedení třívěté skladby by mělo trvat 20–25 minut. Hodges a SOČR předpokládanou horní hranici přetáhli o 4 minuty. Může se to zdát hodně, ale nejspíš k tomu došlo především v zájmu dostatečného prostoru pro dlouhé dozvuky.
Úplný začátek (čas záznamu 00:05) působí jako parodie na Gershwina, sólový klavír střídá akordy, clustery i glissanda.
Klavír tím pro první větu vyčerpal všechny výrazové prostředky, s nimiž dál pracuje a přebírá je pak od něj orchestr s bicími. Táhlými souzvuky s vnitřním pohybem začne po čase odpovídat orchestr (01:03).
Hned na začátku druhé věty (07:00) je hodně zřetelné, jak důležité a zároveň nesnadné je udržet v celém orchestru vyrovnaný zvuk. Dřeva i horny hrají komplikovaný souzvuk o 19 hlasech, který by měl znít ve vyváženém pianissimu. Do něj by měl navíc slyšitelně, ale organicky zapadnout vibrafon. Něco podobného se děje o chvíli později ve smyčcích s harfou.
Křehký nástup sólového klavíru stojí za to nepropást (08:39). Smolkova skladba si říká o dobře nastražené uši po celý čas, obzvlášť bez vizuálního vjemu na koncertě. Impulsům klavíru pak odpovídají jemné záchvěvy orchestru.
Následuje kontrastní část s detailně popsanými průběhy glissand (11:59), k nimž si klavír nejdřív vytváří ozvěny sám. Po chvíli je převezme orchestr.
Tichá volání klavíru, jimž odpovídají flétny a klarinety, zahajují třetí větu (20:37) v tempu lento. Mikrointervaly vnášejí do souzvuků dechů pocit kontrolované nejistoty.
Prudký kontrast (22:02) v přesně vypsaném tempu 200 bpm – tedy presto a možná i rychleji – se brzy překlopí zpět do pomalého začátku. Ve 22:34 si lze vychutnat lesní rohy s dusítky.
Jemně vylaďované mikrointervaly vystřídají sejmuté strojky hobojů, anglického rohu, klarinetů a fagotů (28:14). K tomu se ozvou akordy dvou foukacích harmonik.
Krátká glissanda hrají flexaton, harfa a vibrafon. Ten také celý koncert zároveň s dozvukem klavíru uzavře.
Světová premiéra klavírního koncertu Presto e lento se konala 5. prosince 2022 v Rudolfinu. Na klavír hrál Nicolas Hodges, Symfonický orchestr Českého rozhlasu vedl jeho šéfdirigent Petr Popelka. Úvod koncertu obstarala Symfonie č. 60 C dur od Josepha Haydna, ve druhé půli zazněla Symphonia domestica od Richarda Strausse.