Láska se miluje špásom, všecko si vezme, a lidé se o ni pořád stejně derú. Milostné radosti a lamentace bez romantických příkras, zato však přímo od srdce stály u zrodu kompozice Písně lidové. Skladatel Peter Graham ji napsal na objednávku festivalu Expozice nové hudby, který se letos tematicky zaměřil na lidský hlas.
„Záleží na tom, jaký hlas to je,“ odpověděl skladatel Peter Graham – úředním jménem Jaroslav Šťastný – na otázku, jestli pro lidský hlas rád komponuje. Práce s konkrétními lidmi je pro Grahama charakteristická nejen v případě zpěvu a po této stránce si jistě porozuměl také se svým slovenským kolegou a kamarádem Danielem Matejem. Ten je v současnosti dramaturgem brněnského festivalu Expozice nové hudby, do jehož podoby proniká Grahamův vliv už řadu let. Bez ohledu na to, zda pro festival pracuje přímo nebo jako neoficiální, ale vítaný rádce.
Expozice nové hudby se letos konala od 21. do 28. října, jejím tématem byl Vox humana [ex machina] – Lidský hlas [ze stroje]. Všech osm koncertů se nějakým způsobem točilo kolem lidského hlasu a zpěvu, přičemž dovětek v závorce dodával festivalovému tématu i lehce ironický podtext. Zpěv je bezesporu jeden z nejkrásnějších zvuků, který vůbec existuje. Zároveň s ním – či s jeho nositeli – ale bývá spojováno nejvíc problémů. Někteří skladatelé se mu zcela záměrně vyhýbají, klasicky školený hlas svádí ke strašné spoustě klišé, o manýrách slavných zpěvaček či zpěváků se vyprávějí legendy.
Představa, že právě zpěv bude oním božstvem, které se nečekaně objeví a rozsekne zcela neřešitelnou situaci, je určitě nesmírně lákavá. U hudebního praktika ale také snadno vyvolá mrazení v zádech nebo alespoň útrpný úsměv v tušení budoucích nesnází. Pravda je ovšem méně dramatická a souhlasí s Grahamovou poznámkou – záleží na tom, o jaký hlas jde a kdo s ním ke konkrétnímu projektu přijde.
V případě třetího koncertu Expozice, který byl zároveň neokázalou oslavou Grahamových sedmdesátin, se těmi správnými lidmi stali členové bratislavského VENI ensemble. Proměnlivé komorní seskupení vede Daniel Matej, který ho využívá také jako interpretační základnu pro svoje vlastní skladby. Tentokrát ho dal v obsazení zpěv, klarinet, akordeon a elektrická kytara k dispozici i Grahamovi.
Jeho Písně lidové se staly součástí programu, jímž jako ritornely procházely Matejovy elektronické Cave Songs. Varhanní kompozice Souvenir od Johna Cage připomněla, že Graham se tvorbou amerického skladatele a konceptualisty zabýval a inspiroval v době, kdy se o ni ještě skoro nikdo nezajímal – alespoň v českém prostředí. Původním nástrojovým obsazením se otřela také o Grahamovu dávnou varhanickou minulost, byť dílo na koncertě hrál akordeonista. Další zařazená skladba Let Me Die Before I Wake od italského zvukového kouzelníka Salvatora Sciarrina zdůraznila přítomnost klarinetu i příbuznost jeho zvuku s lidským hlasem.
Akordeon, klarinet i hlas se nakonec setkaly v Písních lidových, které se na Expozici hrály vůbec poprvé. K jejich provedení směřoval program celého koncertu, ale přirozeně zapadly i do prostředí sklepní scény Divadla Husa na provázku, kde má dnes zázemí performativní skupina Terén. Vícezdrojové inspirace z mnoha stran k ní patří stejně jako ke Grahamovi.
Jeho Písně lidové si už svým názvem na nic nehrají, folklorní východiska jsou jasná především ve zpěvu. Ten ovšem přináší úlevu nikoli jen sladkou, ale občas také hodně nabroušenou, plnou radosti, zklamání i divokého smutku. To vše skladatel zakódoval do zkratkovitých ohlasů v textech i melodiích. Graham je ovšem staví do jiných hudebních situací: také k nim lze najít folklorní paralely, ačkoli už nejsou tak okaté jako výkřik „Ej, lásko, lásko!“
Skladatel k Písním lidovým jen stručně podotkl, že ho zajímala transformace starých lidových motivů do současné podoby: „Vycházel jsem z představy, že svět se sice mění, ale lidské emoce zůstávají v podstatě pořád stejné.“ Nejspíš by s ním souhlasil i americký avantgardista a Cageův učitel Henry Cowell, který na svých evropských turné v letech 1926 a 1929 dvakrát navštívil Brno a moravský folklor ho tehdy zcela okouzlil.
Peter Graham napsal Písně lidové pro zpěvačku Evu Šuškovou a VENI ensemble. Ten hrál premiéru ve složení Ronald Šebesta (klarinet), Štefan Szabó (elektrická kytara) a Milan Osadský (akordeon). Začátek „volně bez přesného tempa“ navozuje atmosféru spontánní venkovské sešlosti, v níž není zcela jasné, kdo hudbu vytváří a kdo ji konzumuje. Pořádek si dělá zpěvačka, která určuje nástupy. Partitura jí předepisuje změnu barvy či výrazu v každém taktu.
V instrumentální mezihře se opakují krátké patterny. Minimalistický dojem ale narušuje absence strojové přesnosti. Skladatel předepisuje „furioso“ a pokyn ještě zdůrazňuje požadavkem zběsilého hraní. Základní tempo předepisuje pouze přibližně, každý z hudebníků si volí své vlastní. Není také nutné, aby všichni skončili zároveň. Kapela vzbuzuje dojem, že hraje notoricky známou písničku: všichni jsou přesvědčení, že ji znají zpaměti a nemusí dávat na nic pozor.
Zpěvačka milovala špásom, v její melodii se objevují mikrointervaly. Jejich intonace má být ovšem přibližná – možná právě taková, jakou ji v dětství na Valašsku slýchal Alois Hába. Dodnes je předmětem polovážných spekulací, zda byly ony čtvrttóny způsobeny záměry vesnických muzikantů, nebo za ně mohl prstoklad ovlivněný slivovicí.
V mezihrách k sobě nejvíc pozornosti váže klarinet, který vytváří instrumentální paralelu k hlasu zpěvačky. Ženský charakter jeho barvy jako by zněl ozvěnou volání Šárky ze stejnojmenné symfonické básně Bedřicha Smetany.
Společná improvizace je přirozenou součástí lidového hraní. U Grahama improvizují klarinet a kytara nezávisle na sobě, jako by mluvil každý sám za sebe a neposlouchal nic okolo. I to je snad ohlas současné podoby světa – nebo spíš jedné z jeho méně laskavých podob.
Polomluvený stesk nad ztrátami z lásky padá až na dolní hranici altového rozsahu, klarinet se rovněž drží jen kousek nade dnem. Písně lidové si vybírají svou intimní temnou chvilku.
Vše se ale přelomí do tance a výskání, ze žalu se divoce vykřičí i zbytek kapely – především klarinet a kytara, které se společně rozběhnou vpřed. Akordeon je ten, kdo nyní a vlastně po většinu skladby drží harmonie, střízlivý pořádek a namísto basy tvrdí muziku.
Palčivá otázka „prečo sa ludé o lásku tak derú“ nezůstává nezodpovězena. Nebylo by ale hezké prozradit pointu skladby, která si stejně jako folklor na nedořečenosti nepotrpí. Poslední slovo v ní nemilosrdně padne a Písně lidové po nějakých deseti minutách končí.
Celou skladbu lze při poslechu pomyslně rozdělit na několik částí – svádějí k tomu proměny textu, dynamiky, tempa i zvuku. Lepší ale je sledovat jejich zvlněný hudební i emocionální průběh jako celek.
Peter Graham: Písně lidové. Světová premiéra 23. října 2022 v podzemních prostorách pole performativního prostředí Terén, Brno. Hrál VENI ensemble Daniela Mateje ve složení Ronald Šebesta (klarinet), Štefan Szabó (elektrická kytara) a Milan Osadský (akordeon). Zpívala Eva Šušková. Koncert byl součástí 34. ročníku festivalu Expozice nové hudby.