Vnitřně nezávislé chování hudebních fragmentů v rámci souřadnic kompozice řeší Petr Hora ve skladbě Frames / Autonomy of a Fragment. Její světovou premiéru uvedl Orchestr Berg 16. července 2021 v prostoru Gabriel loci na Smíchově.
„Pošta chce prodat klášter sv. Gabriela v Praze, nikdo ho však nechce,“ zněl titulek článku v MF Dnes z listopadu 2018. Bývalá církevní budova v novorománském stylu v blízkosti Kinského zahrad, stojící přibližně nad Strahovským tunelem, od té doby přece jen našla kupce a dočkala se rekonstrukce i nového uplatnění jako „netradiční eventový prostor“. Orchestr Berg se chápe příležitosti k využití neokoukaných míst mistrovským způsobem a kromě obvyklé dávky aktualit z tvorby domácích skladatelů nabídl publiku opět i prostor, v němž pravděpodobně mnozí z návštěvníků koncertu ještě nikdy nebyli. Vedle české premiéry kompozice Im Schatten der Harfen od Georga Friedricha Haase zazněly světové premiéry dvou skladeb určených přímo pro tuto událost: For Strings and 2 Frame Drums od Jana Rösnera a Frames / Autonomy of a Fragment od Petra Hory. V obou světových premiérách hrálo důležitou roli rozmístění orchestru v konkrétním prostoru, druhé z nich je věnovaný tento díl Provedení a partitury.
Čtyřicetiletý Hora se v programu Orchestru Berg objevil v poslední době jako autor skladby A River Call, která zazněla v rámci cyklu Hudba k siréně. Horova skladba doprovodila tradiční zkoušku sirén v srpnu 2019 v budově Výzkumného ústavu vodohospodářského v Dejvicích a naznačila v krátkém a zhuštěném provedení směr, jakým se autorova práce ubírá. Redukované struktury s drobnými rytmickými posuny, návaznosti mezi nástrojem a hlasy i náznaky textových sdělení zněly ve skromném obsazení, které si vystačilo s akordeonem a dvěma sopranistkami.
Název Frames / Autonomy of a Fragment funguje i jako technický popis skladby. Frames ve smyslu „rámečků“ jsou podstatnou grafickou složku partitury – i když je skladatel ve vysvětlivkách označuje jednoznačněji jako boxy. Hora do nich uzavírá hudební segmenty určené k provedení v módech Creative nebo Strict. První z nich vyžaduje přesný nástup a dál už je jeho interpretace volnější, jen s přibližnou vazbou na dirigenta a ostatní hráče. Mód Strict se provádí v přesné souhře. Jednotlivé rámce či boxy se tváří jako autonomní jednotky, ale vytvářejí přitom jakýsi „framework“ a vzájemně se prostupují v interakcích, z nichž často zbývají pouhé náznaky vytrácejících se vazeb.
Ve skladbě tak vzniká mnoho míst, která se mohou nečekaným způsobem provázat, ale také nepříjemně rozpadnout. V poznámkách pro interpretaci třetí části kompozice autor dokonce uvádí: „…vychází́ se z gesta dirigenta, který́ udává́ nástupy jednotlivých hlasů a zároveň̌ je muže ukončovat. Na konci každého hlasu je vždy stopáž̌ ve vteřinách, které́ si každý́ interpret počítá sám. Tempo může být v reálných vteřinách, které́ jsou ale vždy definovány pojetím interpretů a dirigenta bez použití časomíry. Tempo je možné́ hrát i v pomalejších impulsech, než jsou vteřiny, zaleží́ na typu akustiky daného prostoru.“ Interpreti si na základě takového sdělení mohou dělat, co je napadne, a skladba nabízí až příliš mnoho možností k tomu, aby se úplně rozklížila.
První a třetí část skladby jsou instrumentální, druhé části dominují hlasy orchestrálních hudebnic a hudebníků. Zřetelná je koncepční návaznost perkusí a hlasů vedených ve třech základních liniích. Dvoje perkuse jsou notovány na třech linkách, každá z nich je určená pro konkrétní materiál: shora dolů je to dřevo, plast a ocel. Hlasy ve druhé části využívají pouze tři linky z osnovy – horní, prostřední a spodní –, výška hlasu je určena jen přibližně. Prostřední linka má odpovídat přirozené poloze mluvy, její zvýšení či snížení naznačuje použití krajních linek. Konkrétní výšky tónu označuje Hora v případě hlasů jako nežádoucí, jde mu o maximální pestrost. Zde je ovšem nutné podotknout, že při použití neškolených hlasů, s jejichž barvou navíc nikdo důkladně nepracuje, vzniká spíš monotónní ruch připomínající divadelní předstírání hlučícího davu s použitím mystického slova „rebarbora“.
Hudebníci podle poznámky v partituře nemusí vidět jeden na druhého, ale musí vidět na dirigenta. Rozestavení orchestru zvukově sbližuje první a druhé housle a violoncella, naopak akcentuje „stereoefekt“ violy a kontrabasu, a ještě více perkusí. Dechy svým rozestavením v zásadě kopírují klasicistní standard, uprostřed všeho je harfa a dirigent.
Boxy v módu Creative. Jednotlivé party pod sebou střídají kvintoly a sextoly, ale rozdíl díky volnosti provedení pravděpodobně zanikne.
Mód Creative se mění na Strict, prokládání kvintol a sextol zůstává. Představou je patrně konsolidace „chaosu“ do sevřeného tvaru dvou mírně posunutých rytmických mechanismů.
Ze strojových skupin se vymaní horny náznakem melodického motivu, později se přidávají i další dechy.
Skladba přechází do druhé části: perkuse a dechy jako by ještě přeznívaly z předchozí jedničky, ostatní nástroje umlknou a ozývají se hlasy: výdechy v kombinaci s hvízdáním a hlasem, nádechy bez dalších zvuků.
Hlasová část mění komorní orchestr na voiceband, který se usilovně snaží něco sdělit, ale nikdy se zcela jasně nevysloví. Systém boxů a módů zůstává zachován.
Orchestr se na konci druhé části vrací k nástrojům a přechází do závěru skladby, který od reflexí minimalistického uvažování v první části přechází k náznakům dronů.
Perkuse i harfa s jejich prudkými nástupy a krátkým dozníváním vypadávají ze hry, zůstává jen táhlý zvuk.
Skladatel Petr Hora zůstal věrný principu nedořečenosti také ve vlastním popisu skladby:
„ladba Frames / Autonomy of a Fragment ře v je zdá ě odlišné zvuk
ní část vyka
Ta estetika je spíš jednoduchá, srozumitelná. Tři díly, žádné extravagance.
a u rývá m oh
adba Frames / Autonomy of a Fragment
p edsta uje tři z livě podo né razy,“
V hudebních médiích není k nalezení žádná kritika na červencový koncert Orchestru Berg nazvaný Zvukoprostor, a tím ani na první provedení Frames / Autonomy of a Fragment. Tento díl Partitur je tedy ochuzen o konfrontaci s reflexí provedení.