Zneužívání v dětství, dávná traumata a odvaha jít s nimi na veřejnost – to všechno jsou žhavá témata současnosti. S kůží na trh šel tentokrát skladatel Slavomír Hořínka a s ním všichni ostatní, kdo se podíleli na vzniku a inscenaci opery Tak tiše až. Za její realizací stojí spolupráce Orchestru Berg a divadelní skupiny Spitfire Company. První sérii představení v Divadle komedie má dílo již za sebou, další dvě reprízy se konají 10. a 11. října tamtéž.
U zrodu opery Tak tiše až stála kauza zneužívání chlapců z chrámového sboru v Regensburgu, která proběhla i českými médii. Německé zpravodajské servery, které o aféře psaly v roce 2017, uváděly minimálně 547 případů, kdy se členové světoznámého pěveckého sdružení stali oběťmi fyzického či sexuálního násilí. Většina z nich již tehdy byla z trestněprávního hlediska promlčených. Zároveň je však vysoce pravděpodobné, že všichni dospělí, kteří ve sboru zastávali odpovědné funkce, museli o těchto praktikách vědět. Do kauzy byl zapleten i sbormistr Georg Ratzinger, bratr papeže Benedikta XVI.
Chrámový sbor z bavorského Regensburgu čili Řezna, klade svůj vznik do roku 975 – jedná se o nejstarší těleso svého druhu na světě. Samotný Regensburg je významné duchovní centrum, které kdysi leželo na východním okraji římského vlivu v Evropě. V 9. století se z jeho pravomoci vyčlenily samostatné diecéze pro Velkou Moravu a Čechy.
Využívání i zneužívání chlapeckých hlasů má v církvi dlouhou historii, k níž patří také hromadné mrzačení talentovaných zpěváků kastrací. Potřeba hlasů ve vysokých ženských polohách kombinovaná s neochotou či přímo zákazy přijímat do sborů zpěvačky vedla ke vzniku příšerného hlasového i sociálního fenoménu kastrátů, který již naštěstí vymizel.
V Regensburgu a jeho nedávné historii se jednalo o násilí jiného druhu, i když princip zneužití svrchované moci nad dítětem zůstal podobný. Sbor nazývaný roztomile Regensburger Domspatzen, česky Řezenští chrámoví vrabci, je součástí množství postupně otvíraných kauz, nad nimiž se dlouho zavíraly oči. Jejich oběti se navíc setkávají s nedůvěrou a nepochopením, útoky i výsměchem, případně s obviněními, že jednají ze zištných pohnutek. Řada těchto případů samozřejmě nemá s církvemi nic společného: i tímto strašným způsobem si lze připomínat, že katolíci jsou také jen lidé a nemají patent na morálku ani na svatost.
Řezenští vrabčáci jako by už svým názvem inspirovali skladatele Slavomíra Hořínku a libretistku Janu Šrámkovou k využití textu žalmu 84: „Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!“ Verše zpívané v latině navíc získávaly nádech fónické poezie, na povrch vystupoval zdůrazňovaný zvuk latinských slov passer et turtur – vrabec a hrdlička – z nichž především druhé připomínalo protahovaným „r“ cukrování, ale klidně také němčinu a řezavý přednes písně o gangsterovi Mackiem Messerovi („Und derrr Haifisch derrr hat Zähne…“).
Mezi popíráním a sebepřijetím
S námětem opery Tak tiše až však přišel před pěti lety režisér Petr Boháč. Nabídl spolupráci Orchestru Berg, s nímž jeho domovská Spitfire Company spolupracovala už roku 2016 na multimediální kompozici Michala Nejtka Constellations I. – Before I Say Yes. Šéfdirigent Petr Vrábel navrhl jako autora hudby k novému projektu Slavomíra Hořínku, který měl jako katolík vnést do ztvárnění tématu myšlenkový protipól a napětí. Skladatel však nabídl také osobní traumatickou zkušenost z dětství a tím i silný prvek autenticity, jakkoliv podle vlastních slov udělal všechno pro to, aby v opeře nebylo nic autobiografického. Sám také konvertoval ke katolické církvi v pětadvaceti letech: jeho vlastní traumatická zkušenost se tedy odehrála dávno předtím mimo církev a víra mu spíš pomohla najít cestu k sebepřijetí.
V centru Tak tiše až stojí dospělá žena, která se rozhoduje svědčit u soudu o svém znásilnění v dětství. Rekapituluje vlastní život a odhodlává se vyjít se zraňující skutečností na veřejnost. Po většinu času ji provází její dětství ztvárněné představitelkou v teenagerském věku. Poněkud ve stínu zůstává němá, jen pohybově ztvárněná role Muže – agresora. Víceznačnou a nesnadno uchopitelnou symbolickou funkci zastává postava Koně – podobně jako je Žena zdvojena svým dětstvím, Kůň je na jevišti přítomen i jako dřevěná hračka.
Opera je rozdělená do jedenácti částí, celkový průběh je podřízen procesu pochopení dávného traumatu a konečného sebepřijetí. Hořínka o tom řekl: „Sám jsem prošel třemi fázemi, které zažívají všichni, kdo podobnou zkušenost zažili – ty se odrážejí také v opeře. Nejdřív se člověk tváří, jako by se nic nestalo, což trvá poměrně dlouho. Potom se dostane do fáze, kdy má pocit, že to všechno byla jeho vina. To vede k odmítání sebe sama. A teprve nakonec mu možná dojde, že za to nemohl.“ Jednotlivé části se jmenují Vstup, Soud, Byt, Setkání, Kůň, Iniciace, Tanec, Spílání, Drezúra, Konfrontace a Odchod.
Veškerý děj se odehrává v myšlenkách Ženy: její příprava na soud, představy o průběhu přelíčení, vzpomínky na události z dětství, prudký přerod laskavé náklonnosti a hravosti směrem k násilí i konfrontace s vlastní minulostí. Jen závěrečný odchod k soudu je reálný: zároveň se ženou zamíří do hlediště i orchestrální hráči, jako by nechtěli přijít o pointu, která bude přímo vyslovena až u soudu.
V obsazení osmičlenného orchestru dominují dechové nástroje: flétna, klarinet, trubka a trombon, přiřadit k nim lze i akordeon a také ptačí vábničky. Zvukové možnosti doplňují housle, kontrabas a bicí – vibrafon i rocková souprava. Hořínka využívá široké spektrum možností právě u dechů, které mohou hrát jemné melodie a kultivované harmonie, ale také produkovat záplavu agresivních zvuků. Orchestr se chová jako komentující sbor, místy připomene shluk vlezlých a nevítaných čumilů. Někteří hráči občas vstoupí do děje i krátkou mluvenou replikou.
Žena si zkouší svou výpověď, podle scénické poznámky v partituře se obrací k dirigentovi jako k potenciálnímu soudci.
Rozvíjení monologu: po recitativu následuje ariózo jako ve staré opeře.
Text se neříká! Funguje ale jako vodítko pro detailní, rytmicky přesné frázování.
Turrr turrr – cukrrrú cukrrrú.
Žena se konfrontuje se svým dětstvím a nachází s ním společnou řeč.
Inscenace v režii Petra Boháče a Miřenky Čechové měla svá nejsilnější divadelní místa v tanečních pasážích. Pohybové divadlo, které se člověka až fyzicky dotýká, představuje pro Spitfire Company evidentně bližší vyjadřovací prostředek než zpívané drama. Na druhé straně tu ovšem byly působivě napsané role Ženy i jejího dětského alter ega, které k posílení dojmu už nic dalšího nepotřebovaly a možná bylo dobře, že obě představitelky měly dostatek prostoru, aby se mohly věnovat zpěvu.
Mezzosopranistka Markéta Cukrová má bohaté zkušenosti se soudobou hudbou a zároveň je typem inteligentní zpěvačky, která s textem a jeho návaznostmi na hudbu zachází opravdu detailním způsobem. Jistá dávka patosu byla uvěřitelná stejně jako momenty bolestného schoulení do sebe. Její dívčí podobu ztvárnila při premiéře Sarah Alon: její mladá přirozenost a nestrojenost tvořila logický protipól a zároveň i doplněk k sebestylizaci ženy, která ve svém dospělém věku nechce, nebo snad ani nedokáže jednat bez myšlenek na to, jak bude její jednání působit navenek.
Představitelka dětství byla vynikající i v pohybových pasážích s Mužem, kterého vnímala jako božskou autoritu: z této pozice k sobě agresor dívku přivábil a posléze ji zneužil. Postava Muže zůstala dramaturgicky poněkud na půli cesty. Mohla být posílena, aby se z ní stal opravdový protihráč Ženy. Možná by však bylo lépe ji ještě důsledněji upozadit, aby se celkové vyznění posunulo více směrem k monodramatu. Kůň jako lákavá hračka i objekt surové drezúry vnáší do Tak tiše až cosi těžko uchopitelného: působí jako zcela konkrétní utkvělá představa, kterou si ani hlavní hrdinka neumí vysvětlit.
Scéna obklopená množstvím zrcadel – plus jedním visícím šikmo ze stropu – vytvářela jednoduše pochopitelný prostor pro zkoumání sebe sama ze všech stran a úhlů pohledu. Inscenace se pohybovala v dobře čitelných symbolech, občas se ale zdálo, jako by fungovaly odděleně od vnitřního světa ženy, což z jejího trápení místy dělalo poněkud abstraktní záležitost. Organické propojení opery s pohybem i detailní ztvárnění literárního textu vzbuzovalo aluze na pozdně barokní opery-balety od Jeana-Philippa Rameaua.
Jana Machalická v Lidových novinách charakterizovala inscenaci jako nevšední, za slabinu díla označila libreto. Napsala mimo jiné: „Skladatel Slavomír Hořínka vsadil na minimalistické hudební pojetí. Do něj jsou působivě zakomponované i zvuky, naléhavě vyjadřující zejména emoční zvraty, ať už je vyluzují hudební nástroje, nebo třeba vábničky. Těm také patří radostný, očišťující závěr, nové jaro. Téma traumatu, zničeného či přetrženého dětství a hledání cesty k sobě patří k těm, které se špatně verbalizují, hudba ovšem má tu moc, že to umí sdělit přirozeně.“
Premiéru opery Tak tiše až uvedla Městská divadla pražská v Divadle komedie 5. září 2022. Hrál Orchestr Berg, dirigoval Peter Vrábel. Režie: Petr Boháč a Miřenka Čechová, výprava: Lucia Škandíková, light design: Jiří Šmirk. Reprízy jsou v plánu 10. a 11. října, dále potom v lednu.