Pořád to stejné na povrchu, uvnitř jedna změna za druhou. Díky Rustling se v Partituře a provedení poprvé objevuje kompozice pro bicí nástroje a také (post)minimalismus – tentokrát i s videozáznamem premiéry.
Písnička pro bicí na čtyři stránky. I tak by se dala s lehkou parafrází názvu cyklu Bohuslava Martinů označit skladba Rustling od Víta Zouhara. Asi patnáctiminutová skladba je na písničku už poměrně dlouhá, ale její celková gradace i svižné tempo slibují snadnou cestu ke všem, kdo ji poslouchají. Minimalistické struktury se spoustou repetic a jedna osnova pro každý ze šesti nástrojů přispívají ke koncentrovanému charakteru celého zápisu, který se skutečně vejde na pouhé čtyři stránky.
Narážka na dávného skladatelského kolegu však nepředstavuje pouze nahodilou hříčku, Zouhar se Martinů věnuje teoreticky: je autorem kritického vydání jeho komorních kantát na texty Miroslava Bureše, připravil k vydání několik svazků skladatelovy korespondence. Nedávno také publikoval společně s Gabrielou Coufalovou první díl studie Bohuslav Martinů „ve spárech“ československé Státní bezpečnosti. Zouhar se však navzdory své teoretické práci i akademickým funkcím považuje především za skladatele.
Při pohledu na seznam jeho kompozic, které jsou vesměs dostupné v archivu Musicbase, vystupují do popředí linie komorních oper a skladeb pro bicí nástroje. Opery vznikaly leckdy na staré texty, které buď nikdy zhudebněny nebyly nebo se jejich hudba nedochovala. Společně s Tomášem Hanzlíkem napsal Zouhar novou hudbu k opeře La Dafne, která je považovaná za vůbec první dochované hudební drama: zůstalo z něj však jen několik hudebních fragmentů a libreto. Nová verze měla premiéru v brněnské Redutě v červnu 2011. „Oba autoři staré opery znají a vědí, že byly tehdy psány převážně v g moll a B dur,“ napsal v kritice premiéry muzikolog Miloš Štědroň. Střídání dvou zmíněných tónin je charakteristické i pro Rustling, jako tonální centrum se tlačí do popředí g moll – ve výsledku je ale vše o dost komplikovanější.
Při slavnostním otevření zrekonstruované Reduty roku 2005 se kromě jiných skladeb hrála opera Noci Dnem. Zouhar ji vytvořil na námět pokračování Kouzelné flétny, které vytvořil Johann Wolfgang Goethe. Zouharova opera vyvolala komickou polemiku. Kritička Anna Šerých zhodnotila Noci Dnem pro revue Opus musicum a ve zkrácené verzi i pro časopis Harmonie. Jednou je nazvala dílkem, podruhé operkou a informovala čtenáře, že Zouhar „zvolil hudební minimalismus“. Partituře podle ní „chyběla výrazná zajímavost i originalita skutečně autorská.“ Skladatele i díla se důrazně zastal Štědroň, který označil Zouharův způsob redukcionistického myšlení za impozantní a odmítl také útok na údajnou nepůvodnost jeho hudby. Šerých ještě pokračovala kratší odpovědí, v níž připustila, že Zouhar „dávno není kůzle na pastvinách soudobé kompozice.“ Své stanovisko však nekorigovala.
Od roku 2005, kdy k premiéře Noci Dnem i k polemice došlo, se Zouhar kozlečímu věku bezpochyby ještě vzdálil. Zároveň ovšem zůstal věrný svým kořenům: minimalistické, či podle Štědroněm preferovaného termínu redukcionistické uvažování jej provází od samého počátku a platí to do značné míry i pro jeho příchylnost ke skladbám pro bicí nástroje. Na tom jistě má svůj podíl Zouharovo studium na brněnské JAMU, které završil v roce 1989. Právě tehdy také dokončil svou kompozici Brána slunce určenou pro čtyři bicisty, z nichž každý obsluhoval tři až šest naladěných tom-tomů.
Zouhar skladbu později upravil i pro bicí a symfonický orchestr, ale původní verze už hodně vypovídá o jeho autorském jazyce i spřízněných interpretech. Premiéru Brány slunce hrál „středoevropský soubor bicích nástrojů“ Dama Dama, který na JAMU založil dnešní vedoucí Katedry kompozice Dan Dlouhý. Členem skupiny byl i Martin Opršál, který v současnosti vede Katedru bicích nástrojů a patří k nejdůležitějším českým interpretům soudobé hudby: nejen jako spolehlivý hráč s vytříbenou technikou, ale také svým inspirativním stylem hry povzbuzujícím vznik nových skladeb psaných přímo pro něj. Tak je tomu ostatně i v případě Rustling, které Opršál premiéroval se svými žáky.
Důležitý je kontext i výběr materiálu
V případě Brány slunce předvedl Zouhar svůj redukcionismus v extrémně důsledné podobě: jako základní materiál mu posloužilo pouhých šest tónů, z nichž některé jsou zdvojené či ztrojené v oktávách. Tom-tomy jsou ale také bohatým zdrojem alikvotů. Přes dlouhý časový úsek k roku 2022 charakterizuje Rustling podobný přístup k hudebnímu materiálu, i když zdroje jsou o mnoho bohatší. Tři marimby a tři vibrafony poskytují plně chromatickou výbavu, čtyři paličky v rukou každého z účinkujících nabízejí teoretickou možnost až dvaceti čtyř současně znějících hlasů. Alikvoty jsou čitelnější, vzájemné přeznívání tónů vytváří nad syrovostí notového záznamu další významovou vrstvu. Na rozdíl od Brány slunce, kde není ani jedna repetice, Rustling střídá mnohonásobně opakované takty (patterny) s delšími pasážemi. Kompozice tak získává i při setrvalém běhu v tempu 160 bpm zvlněný charakter.
Šustění či šelest, jak zní český překlad titulu Rustling, zní v souvislosti s melodickými bicími až nepatřičně. Zdá se, jako by upozorňoval posluchače, že se mají soustředit i na méně zřetelné aspekty zvuku. Neulpívat jen na přívětivém pocitu z konsonantních souzvuků, nenechat se jimi ukolébat, ale pokoušet se hledat, co je za nimi. Zvuk tří marimb a tří vibrafonů vytváří ušlechtilé a hladké kontinuum, z nějž se při zběžném poslechu vytrácejí disonance či rytmické posuny. Naopak v něm vznikají dlouhé tóny působící dojmem dronů, ačkoliv v notách nic takového není přímo zapsáno.
Autor redukuje dostupný materiál jak po stránce množství hlasů, tak po stránce výběru tónů. Na druhé straně je ale nezvykle velkorysý, co se týká obsazení. Šestice velkých bicích nástrojů vytváří ansámbl, který je běžně k dispozici nejspíš právě jen ve velkých hudebních institucích. Při provedení v aule JAMU se posluchači museli přestěhovat na jeviště, které bylo pro tři marimby a tři vibrafony příliš malé: sada bicích zaujalo místo, obvykle vyhrazené publiku. Opršál ke vzniku a provedení Rustling přispěl interpretačními kvalitami, které předává i spoluúčinkujícím kolegyním a kolegům, ale také tím, že měl vůbec možnost dát takovou sestavu prakticky k dispozici. Její rozměrnost je v protikladu k Zouharově teorii i praxi „kočovných oper“: jeho jevištní práce jsou vesměs snadno přenosné i do technicky zcela nevybaveného prostředí a lze je převážet z místa na místo v obyčejné dodávce.
Premiéra Rustling v aule JAMU.
První taktový pattern nabízí několik možností, kam se harmonicky vydat. Ve druhém se díky druhé marimbě rozezní B dur, po němž následuje – díky přeznívání – cluster g-a-b-c. Dá se říci, že první čtyři doby staví na nějaké jistotě, kterou druhé dvě zpochybní. Tento princip se vrací i nadále: po střídání g moll a B dur se ve třetím patternu slije prvních pět tónů stupnice F dur. Ke třem marimbám se ve čtvrtém patternu přidává vibrafon střídající kvintu g-d s jejím obratem d-g. Rychlé střídání g moll a B dur navíc vytváří mollový septakord. Na malém prostoru se ve zdánlivě monotónní partituře děje spousta věcí.
Zde se každý ze šesti taktů osmkrát opakuje:
Navazující takty se sice proměňují jen zlehka v partu třetí marimby, ale jednoduchou repeticí je odbýt nelze:
Třetí marimba si pak přehazuje svoje vyhrávky s třetím vibrafonem.
Asi už začíná být jasné, jak takové šťourání rozbíjí skladbu, která hladce plyne. Je to vlastnost (post)minimalismu, která z něj dělá široce přijímaný styl hudby 20. století, ale zároveň často maskuje velkou část obsahu.
Vít Zouhar o své kompozici napsal: „Záchvěvy, vlnění, šumění v poryvech, šustění listí. Pozvolné proměny, překryvy. Odstíny šumů, stupně třepotů, šelestů. V korunách stromů, na konci větví, na keřích. Pohyby kmenů. Z ničeho. Po nic. Pozvolné zesilování. Překryvy, vrstvení, cloumání větví, sloky listů. Tance stromů. Skladba Rustling vznikla z podnětu Martina Opršála, vedoucího Percussion Ensemble JAMU, kterému je také věnována. Vychází z pozorování stromů a nahrávek listí v Dobraticích.“
Skladba Rustling od Víta Zouhara měla premiéru 24. května 2022 v aule Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Na marimby a vibrafony hrál Martin Opršál se studentkami a studenty Katedry bicích nástrojů.