V letošním roce jsme měli již více možností zaznamenat aktivity nového českého labelu Genot Centre, orientovaného zatím především na zahraniční tvůrce, často světoběžníky. Stihl již různými způsoby prezentovat vydání dvou kazetových titulů, které jsou hlavním předmětem tohoto textu, organizuje či spoluorganizuje ale také různé koncertní akce, včetně zatím první nocí zahájené série ambientních seancí vleže pod názvem Silent Night (od večera do rána ambient nám vyhrává).
Obě kazety svědčí o vytříbeném vkusu labelu na jistý typ ambientní dronové hudby. Ten typ, kterému svědčí jako médium kazeta, a který tedy s manipulací s magnetofonovými záznamy pracuje velmi často již při samotném tvůrčím procesu. Výchozí zvuková poetika tu tedy sice je, ale s širokým množstvím technologických možností naší současnosti se tu také počítá jako s logickou součástí výrazu současného hudebníka. Alespoň to tak může působit. Hudba je to vždy mnohovrstevnatá, zvukově šťavnatá a výrazově elegantní zároveň.
Percival Pembroke tvoří velmi precizní struktury syntezátorových ploch, některé by mohly pocházet například z nějakých hračkovitých kláves z osmdesátých let, jiné zase svědčí i o luxusnějším zvukovém arzenálu, především o sbírce všemožných historických simulací smyčců, s nimiž se v současnosti občas konečně tvoří vážná a smysluplná hudba. Jejich signál však cestuje přes různě v otáčkách kolísající magnetofony a echa až na finální magnetofonový záznam, který může chyba či záměr autora také někde ještě trošku poškodit. Zároveň umějí znít také nadprůměrně čistě. Je to zkrátka výjimečně pestré ambientní album, které vybízí k představám mnoha různých matematických a logických operací i iracionálních myšlenkových zkratů v hlavě tvůrce.
Kazetový split Lee Chapmana a Wima Dehaena je ohledně struktur a počtů zvukových evolucí podstatně jednodušší, měl by být však stejně podmanivý. Strana Lee Chapmana je ze všech tří nahrávek nejvíce lo-fi, v zašumělosti i v přebuzení. Přitom ale zůstává velice něžná. A na pozadí za nekonečnou šumem zastřenou plochou z přehalených vokálů, klávesových legat, cinkavých perkusí a kazetových terénních nahrávek si ale může zasólovat elektrické piáno i melodicky, svižně a technicky. Často se pak ale dospěje k jistému „chorálnímu“ výrazu.
Lee Chapman dělí svou stranu pěti zvukově sevřenými skladbami, Wim Dehaen svou stranu obsadil jediným půlhodinovým kusancem. Ano, celou dobu je to jedna plocha stojící na jednom výchozím klávesovém zvuku (klávesovém možná jen v myšlení) a pomalé hraní na něj. Ano, je tu přitom vždy více než dost detailních vedlejších zvukových plánů. Interferenční vlnění, křížení temp delayových smyček, pisklavě šumivé morseovky z efektů či z pásek. Dohromady se to opět skvěle poslouchá.
Genot se zatím nesnažil přinést nějaký prudce radikální obsah. Obě kazety ale velmi hezky syntetizují tři osobité autorské výběry otázek a úvah, které přinesla nejen elektronická hudba dvacátého století. To vše vždy při velmi svěží a pečlivé realizaci, i když žádné století nemělo zatím k dispozici tak zaprášené kazety a tak špinavé magneťáky, jako to naše.
Percival Pembroke: A Course In The Theory Of Drones
Lee Chapman / Wim Dehaen: Voices & Allusions / Benidorm Hotel
Genot Centre (https://www.genot.cz)