Péter Eötvös je známý nejenom jako skladatel (připomeňme jeho operu Tři sestry z roku 1997), s jehož kompozičním uměním jsme se mohli setkat například na Varšavském podzimu 2006, ale i jako dirigent zvládající bravurně díla Pierra Bouleze, Clemense Gadenstättera, Andrewa Waggonera, Edwarda Topa či Yorka Höllera. Základem jeho tvorby se však jeví jeho Concertos, jež prezentují BMC s pořadovým číslem 170. Jsou tři: Seven z roku 2006, nahraný jako součást Budapeštského jarního festivalu o dva roky později, Levitation s vročením 2007, ztvárněný v květnu 2011 v londýnské Barbican Hall, a CAP-KO, pocházející z roku 2005 a realizovaný švédským rozhlasem v Göteborgském koncertním sále v únoru 2006. Už tato mezinárodní trojčlenka svědčí o zájmu, který Eötvösova díla vyvolávají. Právem.
První a třetí koncert byl svěřen Göteborgskému symfonickému orchestru, zatímco s Levitací exceluje BBC Symphony Orchestra, obě tělesa samozřejmě pod skladatelovou taktovkou, a Eötvös si nedal ujít ani mixování a masterování záznamů (s Péterem Dorozsmaiem). Seven, koncert pro housle a orchestr, je zasvěcen památce kosmonautů, kteří zahynuli při tragickém konci raketoplánu Columbia 1. února 2003. Vylíčení této katastrofy je věnováno pět vět, z nichž první čtyři jsou jmenovitě věnovány jejím obětem: Husbandovi, McCoolovi, Andersonovi, Clarkovi, Brownovi, Chawlovi a Ramonovi, druhá část pod číslem pět vše završuje. Je patrné, jak se skladatele tragédie dotkla, jak postupně proniká do každé její peripetie, jak dokáže vylíčit celkovou atmosféru až po martyrský závěr, kdy se k sólovým houslím připojí altová flétna. Orchestr čítá čtyřicet devět hudebníků (násobení sedmi), je rozdělen do sedmi skupin, číslovka sedm hraje svoji roli i v rytmické a metrické struktuře skladby, což jsou sice vnější aspekty, ale svědčí o promyšlenosti celého záměru. Sólová houslistka Akiko Suwanai účinkovala už na prvním provedení této hudební tryzny, které se konalo v září 2007 na Lucerne Festivalu pod taktovkou Pierra Bouleze. Její výkon (dokreslovaný šesticí dalších houslistů)) je skutečně obdivuhodný, cením si zejména toho, jak v probírečně sférickém houštnění orchestru vzlétá do vzlínavých výšin, jak hebký tón jejích houslí melodicky klouže, nadlétává, líčí, mámí, vábí, žalostní, tragizuje, pročišťuje, disparátní do prohřmívání orchestru, jak je smírčí, ale i jak se spirálově nadnáší nad orchestrální smrští, vzryvně důsažnou. Vůdčí part houslí, které pronikavě, vzdorně i smířeně dráždí i líbezničí, dramatizují i chlácholí, vždy v pravou chvíli protežované momenty dotvrdí orchestr, ozřejmí jejich namátkovou soudržnost – až do celkového dopění s éterizující harfou. Autor nenadsazuje nadúměrně celkovou tragičnost, spíše dramaticky vyobrazuje její různé peripetie, což má hlubší účin než jakákoli proklamace.
K čemuž bych se asi měl pokusit o celkové objasnění způsobu Eötvösova komponování. Podle mého mu nic není zcela definitivní, mívá vždy dva protichůdné vzněty v jednom tyglíku, prostřídává (záměrně? nezáměrně?) škálu skladby od téměř naprostého ztišení po třaskavý výbuch, vše bez varování proměňuje, zjemňuje, produševňuje a hned zase rozhorluje.
Tak tomu je i při pětivěté Levitaci pro dva klarinety (v podání Richarda Hosforda a Johna Bradburyho), smyčcový orchestr a akordeon. Hned první tóny vše rozviřují, rozkochávají s klarinetizujícími poryvy či přídechy, vše osciluje mezi mírumilovným laškováním a útočností, což mu zpřítomňuje zřejmě prožitky z dětství a mládí. Zkoumavé smyčce tu vykružují prostor pro klarinetové výpovědi, které odstartovávají vzrušnost i její opadání do barkaroličnosti, pomalostního zamlkání i ztišování, prohlcované i zkrušované, kdy si klarinety zazápolí, zašpičkují a zakrouží. Vše je tu zarážlivě soustředné s výbušněním i odmlčováním, lépe povzdycháváním. Další překvapovánky rytmu, rychlosti, bujnosti nás ovšem očekávají každou chvíli, vše se přelomí do užší roviny, jako by tep ustával, ale jako kouzelným dotekem dochází k oživení, výtrysknosti, Cadenza přechází do tanečna, ale i tuto variantu skladatel zmedituje a zapolemizuje si, dokud spádně nepřejde do odliky Stravinského Petrušky a konec konců do žertovné pohádkové atmosféry (dětství přece nemůže být bez pohádek).
Chceme-li dešifrovat verzálkový titul CAP-KO, najdeme celistvé znění v podtitulu: Concerto for Acoustic Piano, Keyboard and Orchestra. Je věnován Bélovi Bartókovi ke 125. výročí jeho narození, a výchozím bodem pro Eötvöse byla Bartókova Sonata for Two Pianos and Percussion. Jsou tu i její odezvy, ale zcela přetvořené a samostatně, až rozdílně pojaté. Hned probubnovávaný vstup s klavírními eskapádami a celkovým vzruchem orchestru, prošumlovávaným, hekticky pospíchavým až do vrcholové výmykovosti je vystřídán klavírní extravagancí, proudně úsečňující, občas maratonizující s drobnými orchestrálními atentáty na sólistovu pozici. Klavírista Pierre-Laurent Aimard, který se činil už při premiéře kompozice v lednu 2006 v Mnichově, se však nedá, přejde do sveřepého tyranizování okolí za orchestrálního prosmyčování, pak pro změnu do poskočnosti, svázané s proletováním orchestru. Vše připomíná teatrální nebo spíše filmovostní soundtrack, plný nášlapných vzruchů na zdánlivě poklidné pouti, úderně řízný klavír oponuje rumplované podřezávanosti orchestru, smyčce sprškují, bicí si zadetonují, ale klavír dominuje,. Věřte mi: tento svár ekvilibristní až do závěrečné rozbušky. Je to bartókovské, ale je to především eötvösovské.
Je to CD, které nás zahltí jak skladatelsky přesvědčivým gravírováním, tak sólistickou brilancí, beze zbytku se ztotožňující s autorskými záměry, a vehemencí i jejím zestřídmováním obou orchestrů, zvládajících zmíněnou nestřídmou střídavost bez mrknutí oka. Je to CD, které si pouze neposlechnete, je to CD, které prožijete.
Péter Eötvös: Concertos
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)