- Inzerce -

Plastiky především poslouchejme, přátelé

Guerilla vydala soubor šesti „řadových alb“ Plastic People of the Universe.

„Je pravda že Plastic People odstartovali Sametovou revoluci?“ napsala mi někdy letos americká novinářka. Na e-mail plný podobných otázek jsem odpovídal celé dopoledne. O týden později dokumentarista z jiné části světa vystřelil otázku: „Co je na Plastic People nejdůležitější?“ Odpověděl jsem: „Jejich hudba, poslechněte si ji,“ a už o režisérovi nikdy neslyšel.

Hudební vědec Jan Blüml na olomoucké jarní konferenci Brave New World, kde se probíraly proměny populární hudby před a po „plyšáku“, prohlásil: „Bylo by dobré nezapomínat, že hudba jsou i noty, ne jenom historie a sociologie.“ Nemohu souhlasit více a nepřestává mě udivovat, že se i hudební publicisté, jež považuji za příčetné, občas nechají slyšet, že „to nebyla primárně hudba, ale provokování bolševika.“

Vladimír „Lábus“ Drápal, který už dvacet let jednomužně vede nejvýznamnější „androšské“ vydavatelství Guerilla Records, je zjevně stejného názoru. Studiovými nahrávkami Plastic People ze sedmdesátých a osmdesátých let svůj bohatý katalog korunoval až letos a rozhodl se poukázat touto edicí na to zásadní – hudbu. Šestici studiových alb – Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, Pašijové hry velikonoční, Jak bude po smrti, Co znamená vésti koně, Hovězí porážkaPůlnoční myš – z nichž čtyři za „onoho času“ stihla vyjít ve Francii, Kanadě, resp. Velké Británii a všechna porůznu putovala tuzemskými samizdatovými cestami, z originálních magnetofonových pásů či (ve dvou případech) jejich prvních kopií nově digitalizoval někdejší člen kapely Ivan Bierhanzl a masteroval Ondřej Ježek. Kromě nového zvuku série láká i na nové obaly z dílen spřízněných malířů Martina Frinda (Egon Bondy’s…), Davida Němce (Pašijové hry velikonoční), Petra Švestky (Jak bude po smrti), Josefa Žáčka (Co znamená vésti koně), Pavla „Sysla“ Kirchnera (Hovězí porážka) a Jakuba Königa (Půlnoční myš). Hřbety správně seřazených šesti CD odhalí kreslený portrét duchovního vůdce skupiny, Ivana Martina Jirouse, a jeho slogan „Hlavně aby nezmizela radost!“ Vzhledem k nejvýše líčenému je to připomínka navýsost patřičná. Dodejme, že šestice alb se v následujících letech dočká i vinylových edic, začínat se prý má Pašijemi. A že se k vydání chystá i řada koncertních záznamů z různých období existence Plastic People.

 

Plastický Globus

Plastikovské nahrávky vyšly nejednou. Před rokem 1989 vycházely na značce Boží mlýn, kterou Plastikům v Kanadě po svém vyhoštění z ČSSR založil Paul Wilson. Debut Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned vydala francouzská Scopa, poslední Půlnoční myš zase britští Recommended Records, byť pod „krycím názvem“ Freedonia, jenž byl použit proto, aby šéf labelu, bubeník Chris Cutler, nepřišel o možnost navštěvovat Československo, kde čile komunikoval například s Jazzovou sekcí.

První „povolenou“ tuzemskou edicí byl limitovaný osmialbový box vydaný v roce 1992 značkou Globus International, jedním z prvních nezávislých labelů v porevolučním Československu; založil jej navrátivší se androšský emigrant Karel „Kocour“ Havelka. Nadšeně přijatý, brzy vyprodaný soubor trpěl zvukovou i dramaturgickou nekonzistencí a bylo jasné, že k souboru plastikovských nahrávek bude třeba přistoupit důkladněji.

Úkolu se, opět v režii Globusu, chopil redaktor Jaroslav Riedel, který v letech 1997–2002 připravil soubor jedenácti CD s obšírnými doprovodnými texty a edičními poznámkami. Kde mohli, pracovali Riedel a zvukař Jan Obitko s originálními pásy, ne všechny ale byly dostupné, proto bylo v několika případech nutno uchýlit se ke kopiím, někdy digitálním. Několik alb řady je sestaveno z koncertních nahrávek různé provenience, proto nebylo možné udržet u nich jednotný „zvukový design“. Riedelova badatelská a editorská práce, jejímž výsledkem je kromě zmíněného souboru i kniha Plastic People a český underground (Galén 2016), je dodnes nejlepším zdrojem informací o plastikovských nahrávkách. Jednotlivá jím redigovaná alba po zániku Globusu porůznu a spíše nahodile vycházela u Monitoru či Levných knih (obzvláště odstrašující je kompilace s názvem Underground Souvenir From Prague), důstojné reedice se jim dostává až nyní.

 

Master tapes versus originální pásy

Čím se guerillovské reedice liší od předchozích vydání? Ze srovnání Riedelových edičních poznámek s guerillovskými informacemi vyplývá, že Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned je Ondřejem Ježkem masterována z originálního pásu, jenž v době globusovských reedic nebyl k dispozici. Tento originální pás není použit poprvé; v roce 2010 vyšlo album u EMI v podobě SACD masterovaného Karlem Kourkem a redakčně připraveného Jaroslavem Riedelem. Guerillovská edice přináší patnáct skladeb nahraných v letech 1974–5 na hradě Houska, podobně jako na SACD tedy vynechává dvě jinde nahrané písně z téže doby, které ale najdeme na verzi, jež v roce 2001 vyšla v jedenáctialbové globusovské řadě. První vydání alba z konce sedmdesátých let je desetipísňové, písně následující po Jó, to se ti to spí lze tedy považovat za bonusy.

Pro Pašijové hry velikonoční byly v edicích Globusu použity master tapes připravené již pro vinylovou edici v roce 1980 – pro každou stranu desky jeden pás. Vzhledem k jejich stavu Riedel a Obitko leccos „vyspravili“ i starším digitálním přepisem pásu. Ondřej Ježek pro Guerillu pracoval s první kopií originálního pásu.

Program Jak bude po smrti vyšel u Globusu (v boxu pod změněným názvem Slavná Nemesis) v živé verzi – kapela prý nahrávku z domácího studia nepovažovala za zdařilou. Guerilla ji ale nyní vydává a domnívám se, že na ni skupina byla zbytečně přísná. Domácí nahrávka vznikla v létě 1979 (dle Guerilly) nebo 1980 (dle Riedela) u Lubomíra Nováčka. Booklet aktuálního guerillovského alba uvádí, že jde o první vydání studiové nahrávky, zde je ale nutno připomenout, že týž záznam, v úpravě a masteringu Vojtěcha Komárka, Guerilla vydala již v roce 2009 coby bonus k albu Obešel já polí pět, což je interpretace programu Jak bude po smrti Plastiky a orchestrem Agon. Komárek zde nahrávku zkrátil o jedenáct minut, což dle Riedela „není žádná velká škoda, protože skladby obvykle nekončily, ale rozplývaly se v chaosu.“ I když na tomto postřehu něco je, jsem za kompletní vydání rád i proto, že nabízí nepředžvýkanou možnost udělat si o programu, na který měli různí Plastici diametrálně odlišná mínění, vlastní názor.

Album Co znamená vésti koně vyšlo v Kanadě v roce 1983 zkrácené o dvě písně. Riedel a Obitko podobně jako u Pašijí pracovali s dvojicí master tapes, chybějící písně pro vydání v globusovské řadě doplnili z nejlepších dostupných kopií. Ondřej Ježek měl pro aktuální reedici k dispozici originální pás.

Hovězí porážka u Božího mlýna již nevyšla, o jeho první vydání se postaral Petr Cibulka. Milan Hlavsa v rozhovoru pro Revolver Revue uvádí, že mu to ani tolik nevadilo vzhledem k nezáměrné, ale pozoruhodné podobnosti úvodní Šel pro krev s písní Henry Hudson, kterou na albu Drama of Exile vydala někdejší velvetovská chanteuse Nico. Základem globusovské reedice nicméně opět byla dvojice master tapes, z nichž Obitko odstraňoval především lupance. Ondřej Ježek opět pracoval s originálním pásem. Guerillovskou reedici doplňuje trojice instrumentálek, jež zbyly z připravovaného programu Souostroví Gulag, který skupina mj. z důvodu emigrace Vratislava Brabence nedokončila. Z instrumentálky Sociálně blízcí se na Hovězí porážce stala píseň Kanárek, z Metastází se staly Papírový hlavy a ze skladby Kolejnice duní píseň Nenávist vola k řeznickýmu psu. Zatímco Riedel trojici „gulagovských“ instrumentálek umístil s dalšími „příležitostnými“ skladbami na album Kolejnice duní, Lábus se rozhodl navázat jimi bezprostředně na Hovězí porážku, což kvituji jako dramaturgicky velmi zdařilý tah.

Album Půlnoční myš rekonstruoval Jan Obitko opět z dvojice master tapes, zatímco Ondřej Ježek měl k dispozici originální pás. Guerillovské CD je doplněno dvojicí již dříve vydaných videoklipů, které k písním Z kouta do kouta a Ruka / Co zde sním a co zde vypiju v roce 1985 natočil Blumfeld S. M.

 

Syrověji, zřetelněji, propleteněji

Každý mastering je tvůrčí interpretací, ten Ježkův není výjimkou. Namístě je tedy otázka, zda současná reedice šesti plastikovských alb není vzhledem k předchozím edicím, jichž se chopili Jan Obitko, Karel Kourek a Jiří Hradec, nošením dříví do lesa. Mám za to, že není. Plastici podle Ondřeje Ježka znějí velice dobře. Nechybí jim typická syrovost a rozskřípanost, nahrávky ale získaly hybnost a zároveň jaksi zprůzračněly, takže si můžete dlouze vychutnávat zejména aranže dechových nástrojů.

Mně tyto reedice konečně pořádně objevily Půlnoční myš, album stručné, odlehčené, v čemsi jaksi „novovlnné“. Kouzla proplétajících se linek pozounu, klarinetů a syntetizéru Korg, který v instrumentáři skupiny definitivně nahradil primitivnější klavifon a byl používán i coby efektová jednotka, se mi odhalila až nyní a žádné jiné album z nové řady jsem si nepouštěl častěji. Podobně, i když ne tak „z čistého nebe“ na mě zapůsobila Hovězí porážka. A v Pašijových hrách byla radost objevovat, jak promyšleně desetičlenná sestava skupiny doprovází zpěv a slovo, o něž se program opírá ze všech plastikovských realizací nejsilněji.

Trochu mě překvapuje, že Guerilla tam, kde to bylo možné, nepoužila původní obaly alb. Její strategii „vnímat alba jako alba, ne jako historické dokumenty“ by totiž využití původních materiálů lépe odpovídalo, i když použitá díla nejsou špatná. Vysloveně „neštymuje“ snad jen Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Co se bookletů týče, nabízejí řadu fotografií z nahrávání alb, prospělo by jim ale bedlivější redaktorské oko. To snad jako káně zakrouží nad vinylovými edicemi.

Na závěr ještě zmiňuji, že letos Plastikům na CD i 2LP (prvním guerillovském vinylu) vyšlo i koncertní album Magické noci 1997, tedy záznam koncertu z comebackové šňůry zmíněného roku. Zrychlené verze starých pecek – méně repetic, a přitom více tance – doplněné o neúnavně sólující, „nepatřičnou“ elektrickou kytaru na mě tehdy působily doslova magicky a přislibovaly nové začátky. Dnes už zase dávám přednost tempům a barvám sedmé a osmé dekády.

Plastic People of the Universe: Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned; Pašijové hry velikonoční; Jak bude po smrti; Co znamená vésti koně; Hovězí porážka; Půlnoční myš; Magické noci 1997
Guerilla Records
(www.guerilla.cz)