Podzimní cestopis 2018. O paměti a hudbě

  
133

Listopad v rodné Belgii. Návštěva starých známých míst hudebních i sound-artových činů, setkání nová i po letech, desítky ukazatelů, kde hledat a nalézat v síti. Hudby je tolik… Co z ní autor přenese do svého současného domova na Vysočině?

Poslední říjnové dny roku 2018. Na říjen bylo dost teplo. Jednoho večera jsme se vypravili do brněnského Domu umění na otevření Vašulka Kitchen Brno. Vstupní hala byla přeplněná rozmanitými lidmi různých věků. Nejprve povinné úvodní řeči organizátorů Tomáše Rullera, Jennifer De Felice, Terezie Petiškové a dalších pozvaných. Steina a Woody, kterým je okolo osmdesáti, seděli vpředu. Performance probíhaly jakoby v nekonečně dlouhé vlně a rychle vyprchávaly z paměti. Důvodem mohlo být i to, že hala zní trochu jako plavecký bazén a konvenční vybavení pro zesílení zvuku tomu nijak nepomohlo. Věřím, že prostorově rozprostřený, propočítaný vícekanálový systém by se hodil víc. Pamatuji si, že jako dítě jsem v kostele obdivoval množství malých reproduktorů, rozvěšených mezi gotickými pilíři. Všemu řečenému totiž muselo být a bylo velmi dobře rozumět, i když do toho spustily varhany nebo začal zpívat chór. Večery, jako je tento, člověk ovšem tráví se sklenkou v ruce a hovorem se známými. Atmosféra byla pěkná, ve stylu zahájení festivalu, a noc mladá. Venku se promítalo na fasádu. Uvnitř hráli elektroničtí hudebníci, jejich 3D animace byly zřejmě inspirovány dílem Vašulkových. Jedněmi z podporovatelů Kitchen jsou Bastl Instruments. Zdá se, že se jim poslední dobou skvěle daří, a je pěkné, že pořád myslí na mladé tvůrce elektronické hudby a kromě modulárních syntetizérů jim nabízejí i jiné zajímavé přístroje a mašinky. Před časem například vytvořili unikátní OMSynth čili Open Music Synthesizer. Je to zajímavá myšlenka, nenaskládat komponenty do předpřipravených krabic s tlačítky a šoupátky, nýbrž poskytnout veškerou základní elektroniku pro syntézu, dodat návody pro začátečníky a nechat zbytek na tvořivých hudebnících. Pokud můžeme mluvit o revivalu analogové elektroniky v digitálním hávu, pak OMSynth mu zcela jistě dodává experimentální kvalitu! Respekt!

O týden později jsem cestoval do Bruselu. Letět je levnější a rychlejší, ale co globální oteplování a vůbec otázka, jak se umělci vyrovnávají s problematikou mobility a ekologie? Na začátek listopadu připadá svátek Všech svatých a Dušičky s povinnými návštěvami hřbitovů. Na hřbitově jsem tu nebyl dvacet let, v poslední době ale došlo k obnově několika čtyři či pět set let starých míst. Víc než hovory o mrtvých ale patřilo k nejběžnějším tématům rodinných hovorů spíš to, jak první mráz poškodil chryzantémy na hrobech. Teď tu ale bylo příjemných 12-15˚C s podzimním sluníčkem a modrou oblohou. Jednou večer jsem se procházel mezi opravenými hroby, většina má na sobě vyryté poetické citáty nutícími dumat o tom, jak krátký může život být, či o nepoznané věčnosti. Snad právě proto jsem se zamyslel, jakou hudbu posloucháme na cestách. V dobách obsesivního politického protekcionismu a zjitřených nacionalistických krizích identity ukazují umělci a zejména hudebníci všech kulturních zázemí více než kdy jindy odlišný způsob, jak se s identitou vyrovnat. Kolik kapel s členy různého původu sdílí stylisticky a kulturně stejnou hudbu, stejné technologie i média, stejné výrazivo? Není to nic převratného, takhle tomu je už od počátků lidstva. Tolik k separatismu. Zdá se, že umění, hudba a média věci zpracovávají odlišně.

V neděli 4. listopadu hrálo ve starém Het Apollohuis v nizozemském Eindhovenu seskupení Maciunas Ensemble. Škoda, že mi itinerář neumožnil být u toho, na stížnosti ale není doba. Lístek z Prahy přes Berlín a Kolín nad Rýnem stál jenom 1 200 korun a v centru Bruselu jsem se ocitl za pouhých dvanáct hodin. Het Apollohuis je ale o další čtyři hodiny dál vlakem, a to už jsem nestihl. Centrum fungovalo mezi roky 1980 a 2001, organizovalo množství výstav, koncertů improvizované i elektronické hudby a performancí, přednášek, sympozií. Mělo nakladatelství i vydavatelství a zrodilo se tam několik festivalů. Založil je Remko Scha (NL, podívejte se na jeho Machine Guitars) a Paul Panhuysen (NL, známý svými „strunnými“ instalacemi). Vliv obou mužů na oblast sound-artu nelze přecenit; jako první systematicky představovali experimentální zvukové instalace a zvukové sochy všech druhů, od analogových k elektronickým a digitálním. Několik průkopníků (interaktivních) médií bylo v Het Apollohuis na rezidenčním pobytu. Pamatuji si, že jsem někdy v roce 1995 navštívil v Eindhovenu amerického umělce Paula DeMarinise (USA), který tam pracoval na svém slavném albu The Edison Effect: A Listener’s Companion. Steina Vašulka (IS/USA) byla v té době hostující ředitelkou amsterdamského centra Steim, a tak jsme se vypravili do Eindhovenu na návštěvu studia.

Maciunas Ensemble byl „domácí kapelou“ Het Apollohuis a jeho stálými členy umělec Paul Panhuysen, vědec Leon van Noorden, performer Mario van Horrik a hudebník Jan van Riet. Myšlenka skupiny vycházela z partitur umělce Fluxu George Maciunase Music For Everyman prosazujících naprostou svobodu při realizaci a vysoký stupeň anti-konceptualismu. „Ve Fluxu,“ prohlásil Maciunas, „nikdy neproběhl žádný pokus shodnout se na cílech či metodách.“ Maciunas Ensemble hráli působivou sérii nenacvičených a stoprocentně improvizovaných kusů, hodně z nich – mimo jiné i box s jedenácti kompaktními disky – je k dispozici díky rovněž „domácímu“ vydavatelství Apollo Records, jehož chod řídil Paul Panhuysen. A já jsem prošvihl oslavu jejich padesátin.

Od chvíle, kdy jsem opustil domov (CZ), se notně ochladilo a nastal typický listopad. Teplejší bundy, svetry, ponožky, boty… Odpoledne se najednou setmělo a začalo mrholit: déšť pociťovaný jako tající sníh, tekutý led. Teplota náhle klesla o deset stupňů. Jednou večer, když jsem čekal na vlak z Gentu do Bruselu, jsem se náhodou dal do řeči se strojvůdcem, který také čekal na další spoj. Téměř každý den v Belgii prý dojde alespoň k jednomu pokusu o sebevraždu skokem pod vlak. Za dva roky se mu již třikrát stalo, že před ním někdo vyskočil zpoza mostu a vrhl se na koleje. Někdy se prý v noci budí a vidí tu scénu znova a znova. „Děje se to až do konce Vánoc“, řekl mi, „a pak to najednou přestane.“

Kvůli zpoždění vlaku jsem na koncert dua Tomoyukiho Aokiho a Harutaky Mochizukiho (JP) dorazil těsně po začátku. Představte si zpěváka a písničkáře se slunečními brýlemi a sametovým hlasem, koženou bundou, melancholického, naříkajícího a temného, maskovaného echem a reverbem, v páru s improvizujícím saxofonistou, který do dlouhých pomalých písní vpadá a zase z nich prchá s hbitostí, průzračností, přesností a nebývalou invencí. Výsledkem byla úžasně čerstvá nová hudba, někdy rozpoznatelná, nikdy ale tradiční, laciná či imitující. Velmi intenzívní set, který jsem nečekal, dost odlišný od nahrávek dostupných online. Pro seriál Twin Peaks by byli mnohem lepší volbou než kapely, které v třetí sérii nakonec účinkovaly.

Další dny jsem trávil ve studiu. Vzal jsem si volno, abych prozkoumal software Ableton Live. Nikdy předtím jsem tuhle potřebu neměl a raději dělal s programovacími jazyky a knihovnami patchů. V gentském IPEMu, kde jsem tentokrát pracoval, se ale k ovládání čtyřiašedesátikanálového vybavení pro wavefield syntézu používá plugin. Dva dny jsem nad tím nadával, protože je to rozhraní vytvořené pro dýdžeje a milovníky krátkých samplů a jeho tvůrci při práci mysleli na sekvencery. Po voji s delšími nahrávkami se mi nakonec povedlo s Abletonem sžít a dokonce si užít tu jednoduchost nekonečných kombinací různých modulů na různých úrovních procesu „hraní“. A vkládat do jednotlivých stop automatizaci pomocí OSC je samozřejmě praktické. Co se týče vstupu do systému, není nic lepšího, než na něm testovat nové vybavení. Takže jsem zapojil efektovou jednotku Koma Field FX. Jak je z předchozích řádků patrné, nejsem zrovna fanouškem analogové syntézy: kdykoliv propojuji řadu krabiček kabely, chybí mi jednoduchost počítačového generování a manipulace zvuku, které umožňují přesnost i komplexitu. Analogová syntéza pro mě pokaždé představuje problém nedostatečné kontroly a obvykle není schopna zopakovat stejnou věc, když potřebujete. Koma Field je ale zajímavé zařízení i navzdory minimálním schopnostem syntézy a filtrace. A navíc je to přenosný čtyřkanálový mix, tudíž je ve své kompaktnosti užitečný pro práci s analogovými signály z mikrofonů či piezo snímačů přichycených k nejrůznějším rezonátorům a materiálům. Tvůrcům se asi nebude líbit, že jsem jejich krabičky napojil na baterie, já ale ze zásady rád pracuji bez zásuvek a transformátorů a za hezkého počasí nejlépe venku se solárními panely. Takže už víte, co dělají hudebníci v listopadu na cestách: učí se nový software, marní čas analogovou syntézou, terénními nahrávkami, s nástroji, na které nikdy nehráli, a poslouchají to vše na vybavení, které si doma nemůžou dovolit… Dokud nemají vystoupení s jinými umělci, doufajíce v další a další nečekané a krásné výstupy. Zase neřeknu nic nového, ale Koma, zrovna tak jako Bastl, nakonec vůbec není špatná.

Intermezzo. Dnes začalo sněžit. Sedm kilometrů odtud prý zastavila sněhová vánice veškerou dopravu, tady ale suchá bílá vrstva sotva pokrývá trávu, stromy a kameny. Ráno ale na všem leželo dobrých dvacet centimetrů sněhu. Lze slyšet, jak se haldy sněhu pomalu sunou se střechy, praskají a vzdychají, div nezpívají, a potom ticho a tlumený náraz, pád dolů. Najednou je tu zima a já zírám z okna na široké bílé pláně a přemýšlím, co ještě jsem minulý měsíc viděl.

Večer 9. listopadu jsme se procházeli bruselskou čtvrtí Molenbeek, v médiích známou pro svůj multikulturalismus, navrátivší se bojovníky IS a teroristy. Ve skutečnosti je to ale i exotické předměstí, atraktivní svou bující alternativní a novou kulturou. Směřovali jsme na koncert v ateliéru scénografa Jozefa Wouterse, improvizovanému dějišti improvizované hudby. Ateliér není daleko od místa, kde byl a stále je klub Plan K, jehož novovlnná sláva osmdesátých let je ale už tatam. Někdejší chrám post-punku je nyní respektovaným kulturním centrem, kdysi ale byla tato rafinérie téměř každotýdenním místem setkávání všech, kdo patřili k belgické kontrakultuře. Tady jsme viděli první koncerty Joy Division, Cabaret Voltaire, Human League, Josefa K, Scritti Politti, Jamese Chance a jeho Contortions, Bauhaus, Slits a spousty dalších, již dlouho zapomenutých… Byla to také základna v Bruselu tehdy žijících Tuxedomoon (kteří kolektivně emigrovali z USA poté, co se stal prezidentem někdejší guvernér jejich domovské Kalifornie, Ronald Reagan). A nejspíš tam svá první koncert odehráli i dosud výrazně lokální Front 242. Jiný odkaz, než toto jejich svědectví, nyní nemůžu najít.

Ztraceni ve vzpomínkách a nostalgii jsme dorazili do Woutersova ateliéru. Na ulici bylo pár lidí, kteří zjevně čekali, až se otevřou dveře. Na programu byl Roman Hiele (BE) s elektronikou, portugalský kytarový virtuóz Manuel Mota (PT) a Christophe Albertijn (BE/IT) také na kytaru. Byl to sympatický a intimní koncert pro pár diváků a několik kamarádů účinkujících. A protože byl příjemně teplý večer, vydali jsme se v rámci udržení jižní nálady do jakéhosi španělského baru za nádražím (Brusel díky svému multikulturnímu mixu JE exotický) a já jsem si pak doma tiše četl The Hospital, jeden z mála publikovaných románů tuniského filmaře Ahmeda Bouananiho.

Dalšího rána jsem se zastavil ve studiu, kde své nové písně nahrával tajemný Mr Marcaille (FR/BE), jehož vystoupení se před pár lety zničehonic stala virálem na YouTube. Od té doby si užívá hraní v laciných klubech, parcích, undergroundových kavárnách, ale i na velkých festivalech od Ruska přes Itálii, Francii, Finsko, Lotyšsko, Nizozemí, Belgii, Německo, Portugalsko, Španělsko, Velkou Británii až po… Českou republiku! Tento one-man band hraje na cello a bubny a zpívá, sedí u toho ve spodním prádle a vyluzuje jakýsi mutantní impro-punk-hardrock, který se líbí i dětem, jak jsem si v roce 2017 všiml na jednom festivalu pod širým nebem. Ve studiu jsem Mr Marcaille slyšel hrát pomalou intenzívní píseň vrstvící cello i perkuse. Dali jsme si spolu ranní kávu a mluvili o počasí, světě a cestování. Na jeho nové album a koncertní program se opravdu těším!

Svět je plný rytmů, takže spojovat zvuky a patterny v něco ještě pořád zajímavého není nijak snadné. To odpoledne jsem vložil baterie do vypůjčeného kapesního bicího automatu PO-12 a prošel si stručný návod. Najednou byl večer a hned nato půlnoc. PO-12 je jen je jedním z řady švédských kapesních bicích automatů v podobě kalkulačky; nedávno se dokonce začaly prodávat v nejrůznějších kombinacích: herna automatů, kancelář, továrna, mluvící, tónový, K.O!, sub, robot a… rytmus. Jsou levné, lze je synchronizovat s jakýmkoli dalším PO, mají úhledný a jednoduchý design. Opravdu si je můžete dát do kapsy a hrát, kde chcete, jelikož baterie vydrží roky. Mimochodem, není na nich žádné tlačítko on/off a dlouho mi trvalo najít například ovladač hlasitosti, nebo vytvořit nepravidelný pattern. Díky poměru ceny a zvukové kvality ale tyhle kapesní přístroje mají něco do sebe. Jakmile tu malou mašinku dostanete do prstů, může být její využití opravdu mnohostranné, chce to ale naučit se rychlosti. PO-12 má jako všechny ostatní PO šestnáct upravitelných zvuků a může uchovat šestnáctikrokové sekvence. Také má šestnáct (pevně daných) efektů k dynamickému použití. Zajímavé je, že patterny lze kopírovat do dalších slotů a spojovat opakováním, což umožňuje vytváření komplexnějších a delších skladeb. Minulé léto použil jednu z těchto hraček, vedle vybavení od Bastlu, Václav Peloušek v Galerii města Pardubic. A kromě pěkného zvuku má každý PO také budík! Co víc si na cesty přát: vstávat včas a s dobrým beatem!

Neděle, 18. listopadu. Dny se krátí, noci jsou delší a temnější. Každoroční festival Schiev se letos odehrává v bruselském Beursschouwburgu, doslova na střeše. Zvukové kvality místa nejsou z nejlepších, zato se ale z terasy můžete dívat na nebe a celý Brusel. Vyváženější a strategicky rozestavená vícekanálová instalace namísto špatného klubového zvuku, na který jsme nyní tak zvyklí, byť nijak nesvědčí zvukovým jemnostem, by i tady dělala divy. Vypravili jsme se tam na dva zajímavé umělce: místního &apos, který nyní žije v Berlíně, a budapešťského Goshevena. Oba jsem potkal již před lety a je zajímavé vidět je poté, co každý rozvinul svou kariéru docela odlišným směrem, koncertovat na stejné střeše. &apos je součástí kapely a labelu Bepotel, odjakživa ale sólově vystupuje na malých festivalech a scénách. Introvertně, ovšem oddaně a upřímně hraje z laptopu zdeformovanou a rozsekanou, vlastnoručně kódovanou, čistě elektronickou, melodickou trance hudbu. Přímočará struktura proměnlivé složitosti. Eklektičtější instrumentalista Gosheven je i narativnější. Nabízí mixovaný set elektronických melodií a samplovaných nástrojů, do kterého hraje uvolněné kytarové linky. Zároveň probíhá projekce návratu modulu Apollo, jeho pádu do oceánu a vyzdvižení lodí. Pěkný dvojkoncert na začátek skvělého nedělního večera.

co kdybychom byli průhlední a mohli létat časem nad širokými pruhy země,
co kdybychom uměli dýchat chutě a zvuky napříč imaginárními vztahy a spojitostmi,
když už jsme se proměnili ve stíny a duchy psaní i zpěvu,
vyměňujíce si  pouze drobné změny v úžasně neskutečných kopiích, nevhodných k jídlu ani poslechu,
jen k zapamatování, ale nikoliv k zakoušení, takže pojďme vynalézt něco nového

[anonym, nalezeno cestou na koncert na chodníku, 18. listopadu 2018]

Magasin 4 najdete ve starém bruselském přístavu. Ve škole jsme se hrdě učili, že Brusel má námořní přístav, ačkoliv lodě musejí nejprve urazit 150 či více kilometrů kanály. Dnes už tu lodě ale skoro nejsou. Byla to po dlouhé roky zanedbaná oblast, dokud se do prázdných hangárů a skladišť nenastěhovaly různé alternativní organizace a nevytvořili alternativní sociokulturní útočiště. Nyní zde probíhá cosi jako „zušlechťování slumu“. Přes ulici od Magasinu 4 stojí ohromná renovovaná koloniální budova Tour & Taxis, nazývaná také Royal Entrepot. Nachází se přesně na místě, kde Frans Von Tassis vynalezl první evropskou poštovní službu, nazývanou Thurn & Taxis, v Bruselu známou coby Tour & Taxis. V minulém století se, až do vyhlášení nezávislosti v roce 1960, stala skladištěm veškerého obchodovaného zboží z belgické kolonie Kongo. Těžko si představit větší kontrast, než mezi touto luxusní renovovanou budovou, kde se konají průmyslové i umělecké veletrhy, a oblastí vedle Kanálu, v níž se nachází zmíněná post-punková koncertní scéna. A my jsme jednoho temného nedělního večera vstoupili do malého sálu, kde zrovna začínalo hrát indonéské duo Senyawa. V roce 2012 pořídil nezávislý filmař a zvukový průzkumník Vincent Moon (FR) – jehož VŠECHY filmy jsou k dispozici volně pod licencí creative commons – magický pětadvacetiminutový záznam jejich koncertu. Působivý, autentický dokument natočený v jávské Yogyakartě, ukazuje hudebníky v jejich přirozeném prostředí a je dokladem jejich důmyslného mísení etnické, experimentální a současné rytmické hudby. Rully Shabara má všestranný tradiční hlas, v rozsahu od téměř hrdelního zpěvu po vysoce posazené skřeky. Jeho rozšířené techniky skvěle zapadají do hardcorové a etnické všehochuti, šumů a melodií vlastnoručně postavených bambusových strunných nástrojů Wukira Suryadiho. V roce 2018 dvojici na značce Sublime Frequencies vyšlo nové album.

Dobrý koncert mívá i zajímavé publikum. Krátce jsme pohovořili s experimentální, v Nizozemsku a USA usazenou hudebnicí, performerkou, spisovatelkou a umělkyní Sannety (ID, NL, USA), která je indonéského původu a tvoří polovinu dua Spermchurch, jež nedávno překvapilo řadou úchvatných experimentálních a rytmických skladeb. Poslyšte sami:

Další kapela se zpěvákem Babou Commandantem z Burkiny Faso přináší mix mandingo hudby a západněji inspirovaného stylu, který připomíná Felu Kutiho či Kinga Sunny Adého. Baba hraje na etnický nástroj zvaný ngoni, který většině písní dodává repetitivní melodický základ a rytmus. Má tělo z tykve pokryté kozí kůží a na koncertě byla použita šestistrunná verze. Ngoni je zřejmě předchůdcem amerického banja a často je laděné v pentatonické stupnici; stejné ladění používal myslím i Baba Commandant. Mnoho jsem od koncertu neočekával a myslel si, že to bude další z řady afrických kapel. Jak moc jsem se mýlil. Energická směs jazzu, rocku, etnické a pravé mandingo hudby patřila k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době slyšel, do jisté míry byla i novátorská a díky funky rytmům v konstantně vysokém tempu přiměla všechny k tanci.

Obě kapely vydávají u Sublime Frequencies a pokud vás zajímá etnická hudba a její současnější proměny, nehledejte dál! V katalogu značky naleznete pozoruhodnou hudbu z celého světa: z Madagaskaru i Pákistánu, z Íránu i Kambodži, ze Západní Sahary i Myanmaru… Navštivte opuletní bandcampovou stránku Sublime Frequencies a máte před sebou celý rok s dobrou hudbou!

Koncem listopadu bylo čím dál chladněji. Myslím, že jsem propásl uzávěrku odeslání žádostí do projektu Vertigo. DIY umělci ale nejspíš nechodí škemrat do velkých institucí a k velkým producentům a svůj čas lépe investují do vytváření vlastních alternativních sítí. Uzávěrky jsou protentokrát fuč, pořád ale zbývá působivý online seznam míst věnovaných novým technologiím a umění. Podívejte se, pokud máte zájem, příští rok bude pravděpodobně vypsána další výzva:

Následující týden jsem navštívil sound-artovou scénu Overtoon. Je jedním z posledních míst, která stále vedou umělci a, ať již s rezidenty či bez, tvoří vlastní dílo ve vlastních studiích. Chvíli mi trvalo se zorientovat a najít vchod, organizace totiž sídlí v 15. patře budovy bruselského WTC, kde rovněž probíhají registrace uprchlíků. Z Overtoonu je krásný výhled na část Bruselu s Královskými zahradami a zahlédnout můžete i Atomium. Uvnitř stál v rohu modulární syntetizér, nebylo ale kdy jej podrobně zkoumat. Raději jsem si popovídal s řediteli / sound-artisty Christophem De Boeck a Aernoudtem Jacobsem, jako obvykle o dobrém a špatném ve světě, o kráse ve zvukovém umění, o jejich práci, a to vše nad příjemným obědem. A povzdechl jsem si nad posledním pohledem na hlavní město Belgie z jejich výšky. Bohužel se brzy budou muset stěhovat jinam, ale o tom až jindy…

Krátce před mým odjezdem z Bruselu se 20. listopadu v Les Ateliers Claus v hispánsko-portugalské čtvrti Saint-Gilles odehrál nečekaný, ovšem zajímavý koncert. Stéphane Clor (FR) otevřel večer dlouhým, ale nikoli monotónním sólem na kontrabas. Jen jedna improvizace, jemná a zahraná se stylem, koncentrací a energií. Pak přišel na jeviště legendární Fred Frith (UK). Obvyklý seznam jmen a kapel: Henry Cow, Art Bears, Massacre, Skeleton Crew, Keep the Dog, Cosa Brava. Pracoval s Robertem Wyattem, Derekem Baileym, Residents, Lolem Coxhillem, Johnem Zornem, Brianem Eno, Mikem Pattonem, Billem Laswellem, Ivou Bittovou, Jadem Fairem, Bobem Ostertagem… Brzy mu bude sedmdesát a zrovna byl na sólové šňůře. Je těžké připíchnout hudebníkovi, jako je Frith, nějaký styl, ale ať už hrál na cokoliv (kytaru, housle, podomácku vytvořené nástroje, různé předměty…) a brousil kamkoliv, nikdy se nezpronevěřil avantgardě a experimentu. V Les Ateliers Claus předvedl, jak je pořád pohotový a zručný, a nic ze své vynalézavosti neobětoval řemeslu a rutině. Podzim se chýlí ke konci.

Cestou domů, znovu tisíc kilometrů pěti různými vlaky, jsem si uvědomil, že festival s názvem Eastern Daze jsem letos propásl hned dvakrát: jednou ve Vooruit v Gentu a jednou v Berlíně. Nelze si je splést. Belgický Eastern Daze pořádá promotérská jednotka, label a vydavatel internetového magazínu KRAAK a jejich každoroční akce se může chlubit třemi dny mezinárodní mladé avantgardy, experimentálního folku, elektronické a akustické hudby. Funguje již pět let a stává se docela populárním. Výběr kapel a performerů je pokaždé nečekaný a objevný. Setkal jsem se s lidmi z Goodiepal, kteří věnovali všechny peníze, co jejich kapela vydělala, na uprchlíky uvězněné mimo hranice Evropy.

I za druhým – či původním – Easterndaze, jenž právě proběhl v Berlíně, stojí vydavatelství, tentokrát Baba Vanga. Lucia Udvardyová a její přátelé hledají, co je kde nového, už od roku 2010. Jejich vlastními slovy: „Mimo folklorní klišé a diskurz studené války, mimo radar hudebního tisku vytvářejícího obecný vkus, vzkvétají ve střední a východní Evropě DIY, alternativní, nezávislé hudební scény. Easterndaze od roku 2010 zkoumá a mapuje místní DIY scény fungující v digitálním prostoru, představuje tvůrčí osobnosti a kolektivy, které za nimi stojí, a poskytuje kontext.“ A protože zvuk je lepší než tisíc slov, podívejte se na jejich web!

Ó! A teď mi došlo, že jsem letos prošvihl i bratislavský Next. Určitě bych tam býval moc rád byl! Už je prosinec… leden… A času na dobrou hudbu nikdy není dost. Jsem zase doma na Vysočině a přemýšlím o té zemi, kde v listopadu 75 000 lidí protestovalo proti nedostatečné vládní aktivitě na podporu mezinárodní politiky týkající se změny klimatu a kde 5 000 členů extrémních pravicových stran protestovalo proti přijetí Globálního paktu OSN o migraci a snažilo se zabránit účastníkům na cestě do Marrákeše. Česká vláda již předem odmítla podepsat jakoukoli dohodu, ještě jsem ale nic neslyšel o Katovicích…

Přejme si do roku, který právě začal, alespoň dobrou hudbu a snažme se vyhrabat z toho krátkozrakého a nelidského, vpravdě kolektivního sebevražedného zmatku.

„Žízníme po zvucích, křiku, zástupech a nebesích.“ (Ahmed Bouanani, The Hospital, 2018)

Překlad Lenka Dolanová. Anglický originál textu naleznete na