Francouzské kvarteto CHROMB! zazářilo v našich končinách už loni na festivalu Jazz Goes to Town v Hradci Králové. Nyní se k nám vrací v pátek 22. října do pražského Paláce Akropolis v rámci inovativní koncertní série Jazz Nejtek Connection. Při této příležitosti Vám přinášíme rozhovor s jejich baskytaristou, hráčem na syntezátor, vokalistou a hlavním skladatelem Lucasem Hercbergem.
Co je tvoje první hudební vzpomínka?
Pamatuji si, že jsem byl ohromen zpěvem francouzské ukolébavky La cloche du vieux manoir v kánonu. To mi byli čtyři a stále si ten pocit pamatuji, když o tom přemýšlím.
Jakou hudbu jsi pak dál v dětství a když jsi byl teenager poslouchal?
Můj otec mi předal svou lásku k Johnovi Coltraneovi a Milesi Davisovi stejně tak jako k židovským písničkám, Bobymu Lapointemu, Nirvaně a Mozartovi… Jako teenager jsem poslouchal hodně reggae a taky spoustu jazzu a funku. K víc experimentální hudbě jsem se dostal až později na hudební škole.
Jak dalece se odráží v hudbě vaší kapely francouzská – stará či nová – tradice?
To se těžko řekne. Nemáme pocit, že by v tom byla nějaká tradice. Ale pochopitelně jsou tam nějaké vlivy, ať už vědomé nebo ne. A mezi nimi jsou francouzští umělci – Ravel, Debussy, Philipe Catherine, Brigitte Fontaine d’Damage, Ferdinand Richard či Jean Dubuffet.
Já jsem ve vaší hudbě cítil i nějaký vliv kapely Magma… Oslovovala vás?
To je trochu zvláštní. Na každém koncertu CHROMB! je minimálně jeden fanoušek Magmy. Chlapík s tričkem nebo náhrdelníkem s jejich znakem nebo někdo, kdo o tom chce mluvit. Ale pravdou je, že jsme nikdy Magmu nemuseli. Snažili jsme se. Protože každý poukazoval na podobnosti. Ale pravdou je, že ani jednomu z nás čtyř se Magma nelíbila.
Jako své inspirace uvádíte také Johna Zorna a Residents. Co vás zaujalo na nich?
Obojí – každé jiným způsobem – ukazuje obrovskou lásku k hudební svobodě. A jsou to velice silné osobnosti. Jsou impozantní a fascinující. Když posloucháš jejich díla, tak máš pocit: „OK, všechno je možné. Vymysli něco a pak to udělej.“
Vaše tvorba je popisována jako komorní hudba pro dospělé a divoké děti. Můžeš to nějak upřesnit?
V interpretaci naší hudby se snažíme být co nejvíc precizní. V nuancích, frázování, tempu… To je ta komorní hudba. Ale když spolu hrajeme, tak často cítíme, že je to hra. Je to legrace, když je to CHROMB!, musí to tak být. Srandovní, přihlouplé a naivní. Snažíme se dělat nejhloupější vtipy. Ale děláme to tím nejserióznějším způsobem. To je k těm dospělým a divokým dětem.
Jak moc na svých koncertech improvizujete a jak moc vás inspiruje konkrétní místo, kde vystupujete?
Většina našich melodií je napsána. Je tam velice málo improvizace kromě pár krátkých pasáží. Místo, kde hraješ je vždycky důležité. A nemá to nic společného s tím, nakolik je tvoje hudba improvizovaná. Protože koncert není poslech desky. Je to živoucí okamžik, který se nedá reprodukovat. A obrovskou součástí toho je pochopitelně publikum. Takže i bez nějakých velkých improvizovaných částí, jsou na koncertech vždycky nějaké mírné (nebo velké!) změny. Délka sóla, úvod, nuance, záměry…
Vy jste z Lyonu, což vyhlášené hudební město a vždycky si vzpomenu na soubor Worshop de Lyon. Znáte je, byli jste inspirováni tímhle avantgardní jazzem? A máte pocit, že je v Lyonu nějaký genius loci?
Jasně, známe je i jejich současnou podobu ARFI. Oni jsou součástí toho, co se děje v Lyonu. A znova – je to díky jejich svobodě. Mohli by být součástí toho, co my stejně tak jako Grolektif (což je hudební kolektiv) a Dur et Doux (což je naše společenství). Zvláštní hudba přitahuje další zvláštní hudbu. Tak to cítím.