- Inzerce -

Pozdně noční show

Petr Bakla a klavír ve třech odstínech

Belgická značka Sub Rosa se pomalu stává významným aktérem na české scéně současné hudby. Po albech Milana Knížáka či Opening Performance Orchestra zde vychází album tří kompozic Petra Bakly (jinak též ředitele Hudebního informačního střediska, vydavatele HIS Voice) nazvané Late Night Show. Jde o druhé zhmotnění jeho spolupráce s klavíristou Miroslavem Beinhauerem, v němž Bakla nalezl skvělého interpreta pro svůj specifický styl, vyžadující značnou sebekázeň. Jejich předchozí album Usableness of the list / Portfolio ukázalo Baklův přístup ke klavíru jako ideálnímu nástroji k rozpracovávání hudby coby systematicky organizovaných tónů. Tři skladby na novince navazují v jistém smyslu především na Portfolio, o němž Bakla řekl: „Stojí na nápadu, který je opravdu starý, poprvé jsem ho použil v roce 2010. Od té doby mě provázel a strašil – je to svým způsobem jediný hluboký nápad, který jsem kdy dostal.“ Na dvou třetinách aktuálního alba doprovázejí Miroslava Beinhauera hudebníci z Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra.

Název minulého alba odkazoval k seznamům či portfoliu coby složce obsahující jakýsi materiál. Je v něm věcnost a jistá odtažitost. Nyní jsme zváni na pozdně noční představení, což představivost směřuje podstatně jiným směrem. Názvy samotných kompozic se ovšem, jak je u autora obvyklé, drží přísné popisnosti. Začínáme Klavírním koncertem číslo 2 z roku 2021. Sólistu doprovází specificky barevný ansámbl ve složení basklarinet, fagot, basový trombón, tuba, dvě violoncella a dva kontrabasy. Materiálem sólového partu jsou stoupající linie rychle ubíhajících tónů artikulovaných velice jemně a neutrálně, s výjimkou občasných akcentů vytvářejících náznaky melodických motivů. Do tohoto motorického základu se začnou po přibližně třech minutách vkládat ostatní nástroje razantními záseky. Orchestr vnáší do hudby energii zvláštního druhu. Při prvním poslechu mě napadlo dokonce cosi o Johnu Adamsovi (snad se autor neurazí). Ve skutečnosti se hudba samozřejmě od populárního minimalu hodně odlišuje, ale i tak je celek překvapivě chytlavý a vtahující, možná nejvíc z toho, co jsem od autora zatím slyšel. Bakla orchestrální doprovod popisuje jako zdroj prostorových souřadnic, v nichž hudba probíhá. „Ansámbl klavíru poskytuje zvukové podloží a fyzicky jej obklopuje. Představa, že je zdrojem specifického „místního určení“ výsledné hudby, se mi neodbytně vrací a při skládání mě vedla. Nevzpomínám si, od koho jsem slyšel nebo četl myšlenku, že hudba je místo (music is a place). Proust píše, že opravdové ráje jsou ráje, které jsme ztratili. Zkusím to: Mé psaní hudby je hledáním ztraceného místa.“ Hudba plyne bez výrazných zlomů, vztahy mezi klavírem a orchestrálním okolím se proměňují nenápadně, až po chvíli si všimneme změn.

Následující položka je z roku 2016 a nese název Major Thirds. Nepřekvapivě jsou základním materiálem této hudby intervaly velké tercie, s nimiž pracuje klavír doprovázený smyčcovým kvartetem. Oproti kinetické energii Klavírního koncertu je tu nálada zasněná a melancholická. Klavír a smyčce rozpracovávají motivy v tečkovaných rytmech, někdy v unisonu, jindy se od sebe posouvají a hudba se tak rozmlžuje. Dvacet minut je rozděleno do několika sekcí, opět ale převažuje dojem plynulosti a pocit, že by takto hudba mohla pokračovat podstatně déle.

Album uzavírá sólový klavírní kus nazvaný jednoduše No. 4. Ten vznikl v roce 2013 a údajně stál u počátku spolupráce Petra Bakly a Miroslava Beinhauera. Klavír zde opět získává motorickou energii, figury jsou ovšem zvrásněnější a rytmicky komplikovanější. Na první poslech by se mohlo zdát, že hrají dva klavíristé. Hudba totiž probíhá ve dvou vrstvách umístěných v odlehlých rejstřících nástroje, kdy basové tóny vytvářejí hutný podklad, a nad ním se rozvíjejí různě rozlámané silně chromatické běhy.

Petr Bakla o své hudbě většino mluví věcně a snaží se posluchačům nepodsouvat interpretační klíče a mimohudební významy. Může tak vzniknout dojem absence emocí. Ve výše citovaném rozhovoru to ovšem vyvrací, když o sobě říká: „Já jsem vlastně beznadějný romantik, všechny mé skladby jsou pro mě velmi osobní a téměř biografické. To je ovšem věc, kterou nikdo vědět nepotřebuje a ani nemá, protože by to zcela zbytečně limitovalo vnímání té hudby, její možnosti.“ Jaké osobní významy se za trojicí dvacetiminutovek na albu Late Night Show skrývají, se samozřejmě nedozvíme. I tak jde o hudbu neoddiskutovatelně emocionální, což se v každé z trojice kompozic ukazuje trochu jinak. Stejně jako ostatní Baklovy si i tyto tři vystačí s „obyčejnými“ tóny klasických nástrojů, dokáže z nich ale postavit výsledek zcela originální.

Petr Bakla: Late Night Show
Brno Contemporary Orchestra, Pavel Šnajdr
Sub Rosa
https://subrosalabel.bandcamp.com/album/late-night-show


faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL a díky covidovému lockdownu si osvojil nové způsoby tvorby.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.

Helmholtz-Funk

Se skladatelem Wolfgangem von Schweinitzem o čistém ladění, hudebnosti hebrejštiny i prostorovosti sterea.

Hermovo ucho – Letiště (v plurálu)

Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné vize?!

Zkouška sirén: Amelia

Laurie Anderson v kokpitu s brněnskou filharmonií.