Tzadik Johna Zorna začal streamovat
Skladatel a saxofonista John Zorn patří k etablovaným jménům experimentální hudební scény. Tuto oblast křížem krážem brázdí takřka padesát let, během nichž se podílel na bezmála osmi stech hudebních albech. Až donedávna se jeho hudba prakticky vůbec neobjevovala na online streamovacích službách a šlo se k ní dostat jen skrze fyzické hudební nosiče. Průlom nastal letošního září, tedy v měsíci, kdy Zorn oslavil sedmdesáté narozeniny. Při padesátinách obdaroval fanoušky sérií koncertů, z nichž vzniklo dvanáct alb, oslava šedesátin přinesla unikátní několikahodinové vystoupení ve Varšavě, k sedmdesátinám nás Zorn potěšil zveřejněním takřka kompletního katalogu svého hudebního vydavatelství Tzadik na online streamovacích platformách jako YouTube, Spotify či Apple Music. Přibližme si některé nahrávky, jež mohou zaujmout nově příchozí posluchače orientované na dané platformy.
Takřka osm set hodin hudby
Zorn své desky chrlí v nevídané kvantitě, a přitom je obdivuhodně schopen udržovat kvalitativní standard. Pro takovýto typ (nad)produkce se zdají být streamovací platformy ideální, neboť umožňují dostat k posluchačům nahranou hudbu prakticky ihned; tento potenciál ostatně už dávno využívá nejeden obdobně plodný tvůrce. Zornovi je ovšem, jak sám prohlašuje, jeho hudba vším, a tak si v souvislosti s ní neváhá klást podmínky, které se až donedávna týkaly i fixace na její vydávání v podobě hmotného artefaktu, tedy CD. V rozhovoru pro časopis Jazz Times se nechal slyšet, že své skladby vnímá jako vlastní děti a obětoval jim sebe sama, neboť nemá rodinu, nejezdí na dovolenou a pracuje čtyřiadvacet hodin denně. Možná právě pro tento láskyplný aspekt své „děti“ nechtěl svěřit do rukou internetu, obnažit je v pochybném a anonymním prostoru mimo okruh zasvěcených posluchačů. A kdo někdy viděl Zorna koncertovat, jen těžko by mohl pochybovat, že svá slova myslí upřímně. Když totiž zrovna nediriguje či nehraje, pódium s ostatními muzikanty sdílí coby plně vtažený fanoušek, který si jimi hranou (svou) hudbu s rozkošnickým výrazem na tváři nepřehlédnutelně užívá.
Své vydavatelství Tzadik založil roku 1995, přičemž krom vlastní muziky na něm vydal alba mnoha dalších experimentátorů. Z řad mu podobných maratonců, kteří mají na svém kontě rovněž stovky desek, můžeme zmínit například kytaristu Bucketheada či noisaře Merzbow. Nicméně to jsou pouze dvě jména z celé plejády.
Uživatel Spotify Adam Kinnear si dal tu práci a pod názvem „Chronological Tzadik“ vytvořil v této aplikaci playlist, kde za sebe seřadil veškeré nahrávky Zornova vydavatelství, které byly letos v září zveřejněny. Playlist dosáhl takřka osmi set hodin, o důvodu zpřístupnění všeho tohoto materiálu můžeme pouze spekulovat. Jistě, nabízí se načrtnutá spojnice mezi takovým aktem štědrosti a Zornovými narozeninami, její pravdivostí si nemůžeme být jisti. Na webu ani na facebooku Tzadiku se neobjevila žádná oficiální zpráva, která by tento krok ozřejmila. Nečekaný výstřel do tmy se navíc jeví být o to bizarnějším, že Zorn od založení Tzadiku vždy paličatě bazíroval na vydávání veškerých nahrávek výhradně na CD nosičích. A dlužno říci, že krom hrstky živáků se veškeré nelicencované zveřejňování alb z katalogu Tzadiku na rozličných online platformách v posledních letech vždy setkalo s okamžitým zákazem z důvodu porušení autorských práv. Aktuální změna je tedy skutečně událostí hodnou oslav. Zejména mladší generaci navyklé poslechu hudby na online streamovacích platformách se nyní mohou otevřít dveře do světa Tzadiku a Zornovy hudby.
Přesto bych však zprvu rád upozornil na několik vynikajících alb, jež se žel zatím online k poslechu oficiálně neobjevila. Jde především o studiové desky avantgardně free-jazzového projektu Naked City, které vyšly dříve než v roce 1995, tedy ještě před vznikem Tzadiku. Hudba tohoto tělesa patří bezesporu k tomu nejvíce energickému a žánry nejprudčeji kombinujícímu, co kdy Zorn složil. V rozhovoru pro hudební magazín Elsewhere Zorn pravil, že jazzové festivaly si jeho Naked City záměrně zvaly proto, aby tam působilo problémy a kontroverzi. A to se velmi dobře dařilo. Stačí si pustit třeba záznam z Montreux Jazz Festivalu. Jeden z posluchačů v krátké pauze mezi skladbami směrem k pódiu popuzeně zavolá”: „Play some music, motherfucker!“, na což mu Zorn bez váhání odvětí „If you don’t think this is music, you can go fuck yourself, dude. You’ve got some problem?“ Každopádně chtěl-li by čtenář sáhnout po něčem podobně šíleném a provokativním z aktuálně zveřejněného katalogu Tzadiku, jistě by šlo doporučit např. démonické desky Moonchild a Six Litanies for Heliogabalus. Na obou předvádí zpěvák Mike Patton obdivuhodně nepřeberné množství nelidských skřeků a ryků, kvílivých fistulí i prasečího chrochtání, což doprovází mystické melodie basy a rituální rytmy bicích. Za zmínku též stojí album Nani Nani, které je kolaborací Zorna a Yamatsuky Eye známého především z japonských noise rockerů Boredoms. Již úvodní poťouchlá skladba, v níž se za zvuků škrobeně jazzové melodie pro altsaxofon ozývají burácivé výstřely samopalu a bláznivé výkřiky, zcela očividně a nepokrytě zdvihá prostředník směrem ke svazujícím jazzovým konvencím. Díky tomu by mohla sdílet název s písní Jazz Snob Eat Shit právě od Naked City.
Radikální židovská kultura
Nyní se přesuňme k nahrávkám, které jsou online dostupné k poslechu. Vedle radikálního jazzu bývá Zornovo jméno spojováno také s pojmem radikální židovská kultura. Ten označuje ediční řadu Tzadiku orientovanou na alba inkorporující témata judaismu či prvky židovské hudby, přičemž „radikalitu“ jim zpravidla dodává avantgardní a experimentální přístup k „hudebnímu výzkumu“ této kultury. Zorn sám je žid a dle svých slov z dokumentárního portrétu A Bookshelf on Top of the Sky si s přibývajícím věkem uvědomuje, význam této složky své osobnosti. Bylo tedy jen otázkou, kdy do svého postmoderního eintopfu přimíchá také prvky židovské hudby. Fascinující je hned první takto laděné album Kristallnacht, které mimochodem patří i k prvním Zornovým nahrávkám vydaným pod záštitou Tzadiku. Tklivé melodie pro klarinet, violu a jiné nástroje evokující tradiční klezmer, střídají nekompromisní hlukové koláže v duchu musique concrète. To vše je inspirováno protižidovským pogromem nazvaným později Křišťálová noc, který v nacistickém Německu proběhl během noci z 9. na 10. listopadu roku 1938. Zorn své album Kristallnacht záměrně nahrál právě během těchto dvou dat o pětapadesát let později, tedy roku 1993.
K židovské muzice ale přistupuje i o poznání konvenčněji, například na vynikajících, převážně smyčcových albech Bar Kokhba a The Circle Maker. A nelze opomenout projekt Masada. Vycházeje opět z klezmeru, napsal a zaranžoval Zorn na mnoha deskách krásné a podmanivé skladby pro komorní obsazení saxofon, trubka, kontrabas a bicí. Zejména živáky jako např. Live at Tonic 2001 disponují skvělou, bezmála taneční energií. Nebyl by to však Zorn, aby poměrně sourodou hudbu Masady nenaočkoval injekcí cizorodé avantgardy. Masada se na čas přetransformovala v Electric Masadu, jejíž dva impozantní koncertní záznamy 50th Birthday Celebration Vol. 4 a At the Mountains of Madness mutují hluboké a přemýšlivé melodie židovské hudby v těžkotonážně robustní avant metalová monstra.
Existuje ale i mnoho liběji laděných Zornových alb, a to i mimo oblast židovské hudby. Na Havaj nás přenese jeho úžasně relaxační deska O’o, která posluchače zalévá poklidnými vlnami exotické hudby hrané pevným jádrem Zornových kolegů. V souvislosti s klidem zmiňme také kompilační alba filmové hudby, z nichž ty patrně nejpřívětivější jsou Three Documentaries a Invitation to a Suicide.
Co nového, pane Zorne?
Jak již zaznělo, John Zorn je maratonec. Ostatně když hrál naposledy v Česku, nesl jeho pětihodinový koncert název právě Bagatelles Marathon. Nepřekvapí nás tedy, že jen letos si u Tzadiku vydal deset alb své původní hudby, přičemž šlo o jediné letos zveřejněné desky jeho značky. Rád bych upozornil například na Nothing Is As Real As Nothing, která odkazuje k tvorbě Samuela Becketta. Zorn názvy svých skladeb a alb k jménům velkých spisovatelů či filozofů a jejich děl vztahuje často, hlubší souvislosti bychom v jeho hudbě ale hledali spíš marně. Spojnice mezi citovaným textem a po něm pojmenovanou hudbou se zkrátka zdá být poněkud vágní. A tak si muzika na Nothing Is As Real As Nothing volí dost odlišnou cestu než například Beckettovy delirantní antiromány. Nástrojů se na albu chopilo trio brilantních jazzových kytaristů Gyan Riley, Julian Lage a Bill Frisell, jehož se Zornem pojí již takřka čtyřicet let aktivní spolupráce. V příkrém kontrastu s Beckettovou chaotickou syntaxí konstruující nejednoznačné významy na albu zaznívají citlivé a poměrně umírněné instrumentální skladby, za nimiž rozhodně nemůžeme číst snahu o transpozici literárních postupů výchozího textu do jazyka hudby. Kdybychom chtěli hledat literární ekvivalent Nothing Is As Real As Nothing, asi bychom mohli sáhnout spíše po útěšných stranách textů jako Obyčejný život Karla Čapka či Japonská kronika Nicolase Bouviera. Veškeré skladby alba se totiž drží spíše při zemi, nesou v sobě cosi z milého a konejšivého oslavování okouzlující imprese těch všedních okamžiků, kdy se zdánlivě nic neděje. Tímto étosem pak dává Nothing Is As Real As Nothing vzpomenout na jiné překrásné zornovské album určené rovněž primárně pro kytary, a sice Midsummer Moons z roku 2017.
Z letos vydaných desek zmiňme coby protiváhu Nothing Is As Real As Nothing velmi energickou, free-jazzově kvapivou 444, na níž vyniká především hráč na varhany John Medeski. Opomenout však nelze ani na radikální židovskou kulturu upomínající New Masada Quartet Volume Two, s nímž se Zorn letos vypravil například do Vídně. Nová Masada ve složení saxofon, elektrická kytara, bicí a basová kytara sice hraje tytéž skladby jako ta „stará“, ovšem pochopitelně v pozměněném aranžmá, přičemž ve srovnání s „elektrickou“ Masadou se osten jejího metalového ataku poněkud ztupil. Kupříkladu skladba Idalah-Abal, jež tvořila jednu z nejúdernějších písní repertoáru Electric Masady, získává v interpretaci hudebníků New Masady dráždivě hypnotický, znatelně klidnější charakter. Při jejím poslechu už člověk nemá pocit, jako by tělesně i duševně rozerván vstoupal vstříc hrozivě se tyčícím vrcholkům hor šílenství, na něž je v názvu již zmíněné desky Electric Masady upomínáno (jde mimochodem o odkaz na novelu z pera H. P. Lovecrafta), naopak se zdánlivě ocitá kdesi v zšeřelém interiéru prosyceném mysteriózně svůdnou atmosférou.
Nezbývá než čekat, zda vstup do streamovacího světa podnítí Johna Zorna k ještě intenzivnější tvorbě – je-li to ještě možné.