Nejnetrpělivěji očekávaným letošním jazzovým debutem ve Velké Británii bylo do 28. července album Riser třiadvacetiletého kytaristy Roba Lufta. Tento mladíček, vítěz prestižní ceny Kenny Wheeler Music Award a druhý v soutěži Jazz Guitars 2016 v Montreux, vydal první album na nejprogresivnějším britském labelu Edition Records.
Rob Luft je autorem všech deseti kompozic na téměř padesátiminutovém albu (v jednom případě je spoluautorem). Společně s ním se na nahrávce podílel výkvět mladého britského jazzu: baskytarista a kontrabasista Tom McCredie tvrdí muziku např. v triu Elliota Galvina, jehož excelentní album Punch jsem tady již recenzoval, tenorsaxofonista Joe Wright patří k solitérům na poli improvizované hudby (a proto často vystupuje sólově), Joe Webb (Hammondovy varhany, piano a harmonium) je členem tria Little Lions, kde ostatně bubnuje poslední člen Luftova kvinteta, Corrie Dick; toho můžete znát ze souboru Dinosaur, který u nás letos koncertoval v rámci festivalu Spectaculare a jehož loňské album Together, As One bylo britskou senzací roku (recenze zde). Není proto překvapením, že debutová deska Roba Lufta splnila očekávání…
Hned úvodní Night Song vás vtáhne do poslechu, který je místy opravdu vzrušivý. Antré je tak trochu crimsonovské, stejně tak závěr je ve znamení nadupaného kytarového minimalismu a´la Fripp. Mezi tím teče propracovaný jazz-rockový proud, podbarvený hammondkami, s hutnou rytmikou a hbitou, místy až psychedelickou kytarou. Ovšem nejcharakteristějším zvukem Luftova alba je umně proaranžovaný, sytě probarvený fusion-jazz, často baladického charakteru (titulní Riser, následující Beware ), rytmicky i výrazově proměnlivý (Different Colour of Silence), s ambientními (Blue, White and Dreaming) či art-rockovými prvky (Shorty, Dust Sett). Nad tím vším ještě výše ční trojice skladeb, jež považuji za opravdové skvosty. V prvé řadě sice nepříliš rozměrná (2:33), ale přesto bobtnající zvláštní atmosférou, které se nenabažíte, pocta britskému avantgardnímu kytaristovi Dereku Baileyemu (1930-2005) pod názvem Slow Potion. Šestiminutový St.Brian I. je sycen bohatými barvami, hustým rytmickým předivem (obvzláště bicí jsou výtečné!) a vypjatějšími party kytary a saxu. A skutečné vyrcholení alba obstarává nejdelší kompozice We Are All Slowly Leaving (8:15). Zprvu akustická lyrika, po třetí minutě vyvře probarvená elektrifikovaná masa, jež nabývá postupně na hustotě; kapela zrychluje, vyloupne se sólo tenora, posléze ostře nabroušené kytary, v závěru se rozprostře odplouvající ambient…
Tak tuhle desku nelze opustit ani pomalu!
Rob Luft: Riser
Edition Records (https://editionrecords.com)
